Kajakem Amazonií (2/6): Magický realismus

Nějakých 350 kilometrů k peruánské hranici v Nuevo Rocafuerte urazím během šesti dní. Divočiny si bohužel mnoho neužiju. Ačkoliv mapa ukazuje mezi Cocou a Rocafuerte jenom dvě sídla, ve skutečnosti je možné spatřit nějakou osamělou chatrč v každém meandru a co chvíli mě míjí všemožné lodě, protože v džungli se tu těží ropa a mezi každým z vrtů a Cocou pendluje přívoz minimálně jednou denně.

Předchozí díl:

(1/6) Po stopách Orellany

Naprosto nedobrodružná ale tahle etapa řeky rozhodně není. Přestože se pomalu blíží období dešťů a v Andách už pršet začalo, hladina Napa je pořád velice nízko, takže z vody čouhají nebezpečně vysoko pahýly naplavených stromů, uprostřed koryta se lascivně sluní obnažené písečné ostrovy a cestu mi často zatarasí mělčiny, které objevím, až když je pozdě. Obzvlášť prvních pár dní je mezi mělčinami velice náročné navigovat a několikrát se ocitnu úplně mimo hlavní proud, v úzkých klikatých vedlejších ramenech, kde džungle velice rychle houstne a já se modlím, aby mě na konci nečekala hradba z naplavených stromů, protože vrátit se v proudu, který dosahuje šesti, sedmi kilometrů v hodině, je nemožné.

Filtrace vody. Přes noc mi tak akorát překape jeden galon.

V jednom z takových ramen jednoho odpoledne potkávám rodinu z kmene Šuárů. Dva mladší, kolem třiceti; otec, jeho mladá, dvaadvacetileá žena se čtyřdenním dítětem v zavinovačce, které prý zachránila, když se ho chystali hodit do řeky, a jeden malý klučina, který nemluví a ani se na mě nepodívá, protože se bojí, že mu *gringo*, jak se to mezi indiány traduje, v noci vydloubne a sní oči.

Jsou na výletě a pijí pálenku z čontadura, zvláštního oranžového ovoce připomínajícího křížence mezi paprikou a rajčetem, které chutná jako suchá, rozpadající se brambora a jí se se solí a s medem. Svážeme naše čluny k sobě a zakotvíme na zvýšeném břehu ve stínu pomerančovníku. Opiju se už po třech kalíšcích a samozřejmě souhlasím s tím, že přespím u nich v džungli a taky, že koupím sixpack Pilsenera.

V úzkých ramenech Napa.

Vybaven na procházky džunglí.

Balení tábora.

Tábornická romantika.

Noc v táboře.

V poledním slunci se chladím v řece.

Často tahám člun přes mělčiny.

Výbava shora.

Dopijeme pivo, rozdám skoro všechny cigarety (zbytek krabičky se i se zapalovačem ztratil) a jedeme na druhý břeh k jejich *cabañe*. Naráz si to všechno rozmyslí, moje vlečné lano cukne a spadne do vody, motor nabere otáčky a loďka mizí i s mým pádlem, které jsem si tam předtím odložil: *“Oye, oye! Mi remo! Dame mi remo!, * křičím jsem zděšeně, zatímco mě proud táhne pryč. Neobtěžují se ani zastavit. Šplouchne to a pádlo je v řece. Těch deset sekund, během kterých zoufale pádluju rukama, abych dohnal zrychlující pádlo, je novou definicí věčnosti.

Peruánská hranice

V Rocafuerte se neplánuju nijak zvlášť zdržovat. Plán je nechat si dát razítko a ještě týž den přeplout hranici do Cabo Pantoja, vzdáleného šestadvacet kilometrů. Policejní stanici ale najdu prázdnou a s vyraženým oknem a když jsem konečně seženu někoho, kdo mi může pas orazit, je už pozdě a musím zůstat přes noc.

Ale dobře že tak, protože Pantoja, kde jsem chtěl zastavit původně, je osada tak mrtvá, že smrt by byla větším povyražením než sám život. Generátory proudu se vypínají přesně v jedenáct v noci a celníci se nudí do té míry, že ve dvou házejí kulaté kameny na plechovou střechu imigračního zatímco třetí, zbývajicí, do zinkových vlnek šťouchá zespodu klackem, aby se kameny rozkutálely po střeše dolů a udělaly pořádný randál, který pak hlasitě oslavují. Krom celnice, vojenské základny se třemi obstarožními děly namířenými na řeku, asi patnácti domků a metr širokého betonového chodníku podél řeky tu široko daleko není už vůbec nic jiného. Nicméně mají pivo a je chlazené! (Bohužel však ještě horší než to ekvádorské.)

Podivuhodná setkání v džungli

Peru je teprve ta pravá divočina. Velké lodě, s vyjímkou jediné, která dvakrát týdně spojuje Pantoju s Iquitosem, zmizely a konečně mám džungli víceméně pro sebe; tak, jak jsem si to na začátku vysnil. Během prvního týdne narazím na pouhé tři osady a většinu nocí spím v nicotě pralesa na některém z písečných ostrovů uprostřed řeky, zavěšený mezi větvemi vyschlých naplavených stromů pod saténem černé oblohy propíchané špendlíky miliónů hvězd. Na desítky kilometrů široko daleko jsem jediným člověkem a že se občas cítím trochu sám, hrávám si tam, u mých skromných tábornických ohníčků, na housle moravské písničky.

Jedenáctý den se z džungle na pravém břehu vynoří několik domorodců a volají na mě, ať se jdu napít *chichy*. Zaplouvám mezi naplavené kmeny, které ohraničují jejich provizorní pralesní přístav a s námahou šplhám po rozbahněné strmé stěně břehu k nim.

Chicha kterou pijí, usazeni na mýtince u doutnajícího ohně na palmových listech, tu poprvé neznamená pálenku, ale jenom zlehka (den a něco, ale v tom horku to stačí) fermentovaný nápoj, který mají jako první chod skromného oběda. Jedna je oranžová, z ovoce jménem *pifuayo*, chutnajícího jako něco mezi mrkví a bramborou; a ta druhá je z *yucy*, tropické brambory. Obě dvě nepříjemně pění na jazyku a jsou nevábného vzhledu, obzvláště ta z yucy. Žlutobílá tekutina s nastrouhanými různobarevými kousky vypadá jako zvratky a chutná podobně – je to tak nakyslé, že nedokážu dojíst ani tu jednu porci ze slušnosti a po dvou locích musím misku poslat zpátky, že už jsem jedl a jsem plný. To se mi ještě nikdy předtím nestalo.

Situaci to asi nezachránilo, protože mi možná tak úplně nerozumněli – španělsky totiž mluvili jenom základně a mezi sebou se bavili *kich’wa*. Možná proto jsem dostávám nádavkou ještě vývar z *plátanos* se dvěma pečenými kusy banánů plantain a v ní plovoucí kus masa z tapíra, kterého včera zastřelili (puška i tady ležela opřená o strom, mačety jsou pro děti, ty tady má každý).

Takže kde nefunguje jazyk, tam musí nastoupit rituály klasických objevitelů: jdu zpátky ke člunu a vracím se se třema čokoládovýma tyčinkama pro děti, lahví *aguardiente*, kterou jsem koupil dva dny zpátky v osadě Torres Causana a mužům, zatímco vděčně pokyvují hlavami, rozdávám moje poslední Marlborka.

Vesnice říčních dětí

Toho dne odpoledne přistanu v nesnesitelném předbouřkovém dusnu, žíznivý a vyčerpaný, v Puerto Elbira. Uvážu člun, ztěžka se vyšplhám na břeh (břehy jsou tu teď všude vysoké) a jdu hledat obchůdek s chlazenou kolou, po které už několik dní marně toužím. Jenomže v osadě vůbec nikdo není. Kolem prázdných, křivých domů na dřevěných kůlech, jejichž prázdnotu prozrazují a podtrhují chybějící stěny, pobíhají slepice a na slunci se vyhřívají dva psi. Až na samém konci chodníku, jež domky na břehu spojuje, najdu asi patnáct dětí, které mi ale jsou schopné říct jenom to, že majitel obchůdku tu taky není, stejně jako celý zbytek vesnice. Je to scéna jako vystřižená z nějaké magické pasáže Marquézovy knihy. Vesnice, kde žijí jenom děti.

Zkroušeně jdu v tom obrovském vedru asi kilometr zpátky k místu, kde jsem uvázal člun, pletou se mi nohy, mám vyplazený jazyk a přemýšlím, jestli bych za tu Coca-Colu byl schopen zabít. Asi jo. *Ach není tu, není.*

Téměř u lodi, z dalšího domu vyběhnou dva kluci a nabídnou se přinést mi alespoň vodu, protože já už jsem tak slabý (snad to není malárie), že těch pět minut k nádrži sám nedojdu. Když se asi dvanáctiletý *Jesús Papá* (to jméno je naprosto neuvěřitelné, ale našel jsem ho i na jeho školních sešitech), vrací s hrncem dešťovky, které na posezení vypiji přes litr, nabídne mi, ať si uvážu hamaku v jeho domě a přespím tam. S radostí souhlasím a když opatrně našlapuju mezi kuřaty pobíhajícími všude okolo a otevírám primitivní dřevěné vrátka, všimnu si, že na nich opravdu stojí (dětským písmem): *Bienvenido a la casa de Jesús*… Magický realismus.

Líbil se vám článek? Podpořte vznik dalšího příspěvkem na účet nebo přes PayPal!

Děkuji.

č. ú.: 43-1857080227/0100

IBAN: CZ11 0100 0000 4318 5708 0227

BIC/SWIFT: KOMBCZPPXXX

Následující díly:

(3/6) Gringo na stopě (24.5.2017)

(4/6) Iquitos (27.5.2017)

(5/6) Magická chatrč (30.5.2017)

(6/6) Na parnících Brazílií (2.6.2017)