Kajakem Amazonií (3/6): Gringo na stopě

Další ráno se probudím s příznaky malárie. Jsem zpocený, malátný jako mokrý hadr přehozený přes židli, ležím v polospánku v hamace a za celý den nic nesním. Někdo toho využije k tomu, aby prohledal moje tašky a večer zjistím, že mi chybí solární panel.

Předchozí díly:

(1/6) Po stopách Orellany

(2/6) Magický realismus

Bez panelu nemůžu nabíjet telefon a tudíž nemůžu navigovat, fotit, natáčet ani psát. Mám sice záložní baterii, ale ta mi vydrží na tři, maximálně čtyři dny a pak budu muset najít někoho s generátorem a zůstat tam přes noc. Nemůžu už jenom tak plout a spát kde se mi zachce, protože budu muset pořád myslet na to, kde nabiju baterie a podle toho plánovat. Neukradli mi jenom panel. Ukradli mi svobodu. Zuřím.

Vím, že za celý den nepřijela ani neodjela žádná loď, takže panel nemůže být daleko a jsem rozhodnutý ho najít, koneckonců je tu jen pár desítek domků. Ptám se každého, koho potkám, ale buď neumí španělsky, nebo to předstírají a jinak stejně nikdo nic neviděl a nikdo nic neslyšel.

Druhý den měním strategii. Jako gringo jsem tu pro všechny chodící peněženka, což mě obyčejně velmi irituje, nyní bych to ale mohl využít ve svůj prospěch: dám rozhlásit, že komukoliv, kdo mi panel přinese nebo mi sdělí informaci o tom, kde ho najdu, tomu vyplatím tři sta amerických dolarů. To že jich mám v kapse pouze osmdesát, to vím jenom já.

A tak jdu zpátky do Jesúsova domu, sbalím zbytek věcí (mimochodem chybí ještě kšiltovka a hrudní popruh ke kameře), sednu si a čekám. Čekám tři hodiny a už začnu chystat loď na vyplutí, když se objeví skupina pěti malých holek:

– „Tak našel jste to?,“ ptají se.
– „Nenašel.“
– „Tak vám ho nevrátili, hmm…,“ řekne ta nejstarší z nich tajemně.
– „Cože? Vy víte, kdo ho vzal?,“ poskočí mi srdce nadšením.
– „Tady Isabela *[ukazuje na tu nejmladší]* mi řekla, že ten váš panel je pořád v tom stejném domě…“
– *“Está segura?“*
– „No jo, vzal ho ten, co tam bydlí a dal si ho do svojí tašky, prý aby ho schoval. Tak jim řekněte, ať vám ho dají.“

A pak mi to docvaklo. Vždyť Jesús byl jediný, komu jsem řekl, že to je solární panel. Naráz jsem věděl, proč se mu tak moc nechtělo mi pomáhat ho hledat a proč se mě pořád ptal, jestli už jedu.

Jdu zpátky do domu, ale Jesús má neskutečné štěstí, protože je tam jenom jeho bratranec:

– „Prý je to tady, oni říkají, že je to tady.“
– „Co? Já nevím..,“ hledí na mě s tupým výrazem, ale já už na něm vidím, že to jenom hraje a on už taky ví, že vím, takže když mu řeknu aby mi ukázal Jesúsovy věci, už moc neprotestuje a snaží se mi naoko pomáhat, otevře velkou tašku s oblečením a energicky se v ní prohrabuje. Nakukuji mu do té malé místnůstky přes rameno a už vidím, jak se mu pod rukama zaleskly zelené karabiny, kterými panel přichytávám. Odstrčím ho, chňapnu panel a mizím. Překáží mi ve dveřích a pak se mě ještě s neuvěřitelně idiotským výrazem zeptá, jestli bych mu přece jen nemohl zaplatit, když teď ten panel mám zpátky, což mě docela upřimně rozesměje, protože *oye, cabrón*, taková drzost, to se hned tak nevidí.

Jsem ale opravdu šťastný, že mám svůj zdroj energie zpátky, tak holkám vtisknu aspoň dvacet soles, ať si koupí čokoládu, až kolem pojede loď, a co nerychleji z Puerto Elbira mizím, než se mi stačí ztratit něco dalšího.

Jak ale zjistím později, ztratilo se toho dost už tehdy: když si o dva dny později uvědomím, že taška s jídlem je podezřele lehká a vyskládám všechno ven, objevím, že kromě čtyř konzerv a kila rýže mi tam už skoro nic jiného nenechali, což znamená, že se moje zásoby ztenčily asi na tři dny. Možná pět, když nebudu obědvat, faktem ale je, že do Iquitosu je to pořád více než týden cesty.

Civilizace houstne

O dva dny potom se naštěstí na pravém břehu objeví tři telekomunikační stožáry a já vím, že jsem zachráněn. Nejhustší prales je za mnou a já připlouvám do Santa Clotilde, která po všech těch dnech v džungli působí jako zjevení: lidé tu mají motorky a není tu jeden, ani dva, ale hned několik chodníků a dokonce i dva kilometry dlouhá silnice, pár restaurací, dva obchody a chlazené pivo.

Stožáry se pak objevují čím dál častěji a je jasné, že Iquitos se blíží. S několika zádrhely v podobě děravého člunu a útoku divokého býka se pak během týdne dostanu do Mazánu, kde opět složím kolo, vyfouknu raft a přejedu po malebné silničce mezi palmami přes kopec ke čtyři kilometry vzdálenému přístavu Varadero na řece Amazonce. Na vrzající dřevěné bárce, kde se nás mezi banány tísní asi deset, plus čtyři prasata a dvě krávy, urazím posledních třicet kilometrů proti proudu a jsem v Iquitosu.#


Líbil se vám článek? Podpořte vznik dalšího příspěvkem na účet nebo přes PayPal!

Děkuji.

Přispět

č. ú.: 43-1857080227/0100

IBAN: CZ11 0100 0000 4318 5708 0227

BIC/SWIFT: KOMBCZPPXXX

Následující díly:

(4/6) Iquitos (27.5.2017)

(5/6) Magická chatrč (30.5.2017)

(6/6) Na parnících Brazílií (2.6.2017)

Přidat komentář