Kajakem Amazonií (5/6): Magická chatrč

Schyluje se k dešti, je půl šesté večer, rychle se stmívá a já nemůžu najít žádné vhodné místo na přespání. Do Leticie, kde budu muset zastavit abych vyřídil imigrační formality, mi zbývá zhruba deset hodin plavby a tak si pohrávám s myšlenkou, že budu pádlovat celou noc, ale zrovna tady, v pašeráckém trojúhelníku mezi Kolumbijí, Peru a Brazílií to nezní jako dobrý nápad.

Předchozí díly:

(1/6) Po stopách Orellany

(2/6) Magický realismus

(3/6) Gringo na stopě

(4/6) Iquitos

Magická chatrč

V té chvíli se na pravém břehu mezi stromy, za zelenou hradbou rákosí, vyloupne modrá, osamocená bouda, a cosi mi říká, abych se k ní jel podívat. Než se rozhodnu se k ní vydat, je už téměř mimo můj dosah, ale pořádně zaberu a o minutu později už pluji klidnou lagunou mezi rákosím k jednoduchému molu sbitému ze čtyř dvojitých bytelných fošen a dvou plovoucích kmenů.

Vylezu po schodech dovnitř a hlasitě pozdravím směrem do „zahrady“, ale nikdo neodpovídá. V jednoduché místnosti se třemi stěnami z modré igelitové plachty je kromě pár odpadků na podlaze už jenom stůl, dvě prázdné police a klubko vlhké černé síťoviny, skrznaskrz prolezlé červy, což jsem ale zjistil až potom, co jsem si zul boty, slastně si o ni škrábal poštípané, bosé nohy a pak dumal, odkud se ty desítky potvor, které se mi po nich začaly plazit, vzaly.

K mému nekonečnému nadšení to nevypadá, že by se sem měl někdo navečer vracet a tak právem squatera prohlásím objevenou *Magickou chatrč* za svou. Pověsím si hamaku a abych to patřičně oslavil, otevřu a usmažím si při této příležitosti moji speciální konzervu s fazolemi a slaninou – jak krásně voní ta rajská omáčka, když se kroutí na olivovém oleji! – a ještě trochu chili a spoustu cibulového prášku, do rýže petržel,.. – ..a už je tma, svítím si malou pětivoltovou žárovkou a rychle jím, než komáři zjistí, že se sem někdo nastěhoval.

Jednoduchý život poustevníka

Je to přesně taková chatrč jak ji našel opuštěnou v džungli Tarzan, aby se začal rozvzpomínat na svoji minulost – prkna v podlaze vržou a některé tam jen tak leží, nepřibité – dokážu si představit jak na stěnách visí staré vybledlé fotografie objevitelů v těch ikonických britských expedičních helmách z přelomu minulého století a někde na polici u stropu se tam dají najít zaprášené, vlhké a rozladěné housle (ladím hned ty moje a vize se mísí se skutečností). No a teď je taková chatrč moje a já se v ní naopak hodlám Tarzanem stát.

Další ráno se rozhodnu, že zůstanu o den déle, protože jsem k smrti unavený a noční bouřka navíc ještě dokapává smutným osvěžujícím deštíkem (jako z amerických pohřbů) na igelitovou střechu; ztěžka klopýtá, vyčerpaná jako já, mlhavým ránem, kdy v korunách stromů visí chuchvalce bělostné páry.

A tak se začnu zabydlovat: jako první přesunu stůl, abych měl při psaní a při jídle výhled do džungle, na jeho levou stranu vybalím jídlo a konzervy, hrnce a vařič, na pravou stranu dám deníky, mapy, klávesnici a repelent. (Který používám co dvě hodiny, takže musí být někde po ruce.) Z člunu odvážu housle a další náklad, vlastně všechno kromě kola, a úhledně to rozeskládám do polic u vchodu, s houslema nahoře, abych mohl začít hrát kdykoliv se mi do hlavy vloudí nějaká melodie. Hamaku zajistím diagonálně mezi sloupy půlící levou a zadní stěnu chatrče tak, abych byl co nejblíž vánku ze zahrady, ale aby mi dovnitř nenapršelo ani při silném větru. Na hlavní trám jdoucí napříč pod střechou uchytím žárovku a na konec jednoho ze střešních nosníků připevním solární panel. Pak ještě po schodech vytáhnu nahoru člun (když spím dál než tři metry od kola nebo od člunu, nemám nikdy klidné spaní) a zavřu dveře. No, dveře – je to jen volně povlávající kousek přebytečné plachty, ovinuté na na konci kolem dřevěného hranolu, ke kterému je přichycené oko špagátu a když chceš zavřít, pověsíš to celé na hřebík přibitý ve futrech a díky tomu hranolu plachta hezky visí odshora dolů a drží tvar.

Ještě vynesu odpadky, naházím je všechny do (nádherného) kruhového ohniště a spálím. U ohniště byly taky naprosto luxusní hrábě na uhrabávání popela – je tu víc takových úžasných, kvalitně udělaných věcí jako například lavička s výhledem na západ slunce, festovní základy dalších domků, osíťované hrazení pod domem na kuřata a malý chlívek pro prasata, pár dalších lavic kolem ohniště a pasti na hlodavce a jiná menší zvířata, ze kterých jsem si udělal stoličky.

Při odpolední obhlídce zahrady pak objevím záhon paprik a rajčat. Soudě podle výšky podpůrných klacků leží asi už jednu sklizeň ladem, ale pár divokých a krásně vybarvených přeci jen najdu, takže večeře bude i s oblohou. Na celém pozemku jehož zadní část, dál v džungli, se zdá být vymýcená a prosekaná teprve nedávno, je navíc možná ke stovce banánovníků, při zběžném zkoumání jejich trsů jsem ale bohužel nenašel žádné zralé.

Mám tu tak skoro úplně všechno, co potřebuji, jenom mě teď mrzí, že s sebou nemám nic, s čím bych mohl rybařit, protože řeka je ryb plná a zabírají během několika minut.#


Líbil se vám článek? Podpořte vznik dalšího příspěvkem na účet nebo přes PayPal!

Děkuji.

Přispět

č. ú.: 43-1857080227/0100

IBAN: CZ11 0100 0000 4318 5708 0227

BIC/SWIFT: KOMBCZPPXXX

Následující díl:

(6/6) Na parnících Brazílií (2.6.2017)

Přidat komentář