Iquitos. Město mnou na řece Napo tolikrát vzývané, že už mi začínalo připadat téměř vybájené. Největší město na světě, do kterého se nedá dostat po cestě a jeho půl milionu duší ztracených uprostřed peruánského deštného pralesa je s vnějším světem spojeno jenom po řece a, nu tedy dobrá, s Limou a Cuzcem také letištěm. Ale i tak – do Pucallpy, kde začíná nejbližší silnice je to po řece nejmíň čtyři a půl dne, do Manausu, kde silnice začíná na východě, je to dokonce týden a zpátky do Cocy, pokud chceš na sever, to, když nepočítám čekání, zabere minimálně pět, šest dní. Ostatní vzdálenosti jsou podobné.
Předchozí díly:
Je to opravdová pralesní Sodoma uprostřed té zelené výhně, město, které žije samo pro sebe, skryté mezi stromy jako nějaký utajený futuristický Sion hluboko v podzemí, o kterém stroje a roboti Civilizace ještě nevědí a neprovrtaly se do něj svými dálnicemi a vysokorychlostním internetem, typický amazonský mix nesnesitelného vlhkého vedra a odhalených snědých hladkých stehen, ve kterém tlejí kdysi zářivě barevné omítky (ale ne všechny, třeba kostel na Plaza de Armas je pořád nádherně nadějně motýlkovsky žlutý) je plný samozvaných šamanů, podvratných turistických průvodců a nejrůznějších podivných postaviček ze všech koutů světa. Spousta z nich se tu skrývá před zákonem a všichni mají fascinující příběhy, kterým se ale v Iquitosu nedá věřit, protože v betonové džungli uprostřed džungle se všechno, i lži, ztratí tak dobře jako noha v amazonském bahně.
Kolik jen potkáte zaručených průvodců za tajemstvím pralesa, kteří už tu prý žijí léta jen aby se ukázalo, že ani neumí španělsky, nebo turistů co vám budou povídat o svém zázračném zážitku s pitím lektvaru z ayahuasky, mystické halucinogenní rostliny, kterou peruánští indiáni používají při očistných rituálech. Také jsem předtím tajně snil o tom, že to všechno vyzkouším, až se sem dostanu. Co jsem se ale dozvěděl od indiánů na řece, musel bych zůstat alespoň čtrnáct dní, nejlépe měsíc, na speciální ayahuaskové dietě bez koření, soli, atd., ale taky bez alkoholu a bez sexu – upřímně, už tehdy jsem nevěděl, jestli mi to za to stojí. No a když pak v Iquitosu nabídka mnohonásobně předčila i ta nejdivočejší očekávání, prodělala ayahuaska v mých očích takovou inflaci, že pro mě byla pohřbená. Celý Iquitos mi pak už připadal jenom jako jeden velký podvod.
Mezi prodavači suvenýrů „z džungle“ a tour-operátory nabízejícími „dobrodružnou“ desetihodinovou plavbu do kolumbijské Leticie je ve městě přeci jen jedno autentické místo a tím je Belénský slum – tisíce chatrčí zbouchaných z trouchnivějícího dřeva a zinkového plechu, město samo o sobě, které stoupá a klesá s hladinou řeky Itaya, kde každý den hraje hlasitá hudba a na chodnících, pokud ještě nejsou pod vodou, se hraje bingo a tančí se.
Úplně dole u řeky stojí domky na vysokých kůlech ve smrdutém bahně mezi naplavenými horami odpadků a chodníky nahrazují dřevěné fošny položené na trámech mezi nimi. Výš po schodech, na úrovni ulice pak najdete exotické Belénské tržiště. Pokud se to někdy hýbalo, jde to tu koupit a někdo to docela určitě jí – jsou tu všemožné druhy koření, bledé kuřecí a vepřové pařící se v poledním dusnu, olezlé mouchami, stovky ryb, kajmani, hadi, želvy, opice a tukani, neidentifikovatelné misky s praženým, smaženým nebo dušeným hmyzem, na proteiny bohatí živí mouční červi, housenky a další havět naložená v podivných lácích. Samostatnou kapitolou je potom ulička s šamanskými bylinkami a nápoji, opravdový supermarket černé magie, kde prodávají tělnaté indiánky s vražedným černokněžnickým pohledem recepty na všechny neduhy světa.
Na Amazonce
Civilizace chutná skvěle, ale po deseti dnech už nemám skoro žádné peníze a musím jsem jet dál. Zamířím do Zelinářského přístavu a za dvacet soles se nechám převézt do Pebas, několik desítek kilometrů za soutok Napa s Amazonkou, protože přímo na soutoku, ve Francisco de Orellana, žádné lodě nestavěly a zpátky do Mazánu už se mi nechtělo.
V Pebas přistaneme za rozbřesku, v pološeru. Na molu se za dva soles prodává slepičí vývar, tak si povolím naposledy pustit chlup a nandám si po ránu něco teplého do žaludku. Se svítáním si najdu místo s přímým přístupem do řeky, jako zkušený harcovník to během půl hodiny všechno seskládám, jak jsem na to zvyklý, a pádluji poprvé do proudu Amazonky.
Můj počáteční odhad se ukázal být naprosto špatný. Amazonka z lodi vypadá docela pomalá, ale to jenom proto, protože je, narozdíl od Napa, tak široká, že nemáte srovnání s rychlostí břehu. A potom, proud není jenom uprostřed, ta řeka se hýbe naprosto Celá. Je to šílená, nepředstavitelná masa vody, tekoucí rychlostí přes deset kilometrů v hodině, takže když se po půlhodině ohlédnu, je Pebas ten tam a už v deset ráno jsem měl upádlováno kolem dvaceti kilometrů.
Hladina teď stoupá každým dnem a nezadržitelně se blíží květnovému maximu, což znamená, že za rychlost, s jakou teď teče, platím pohodlím: Amazonka je dávno vylitá z břehů a na písečné ostrovy, které jsem si na Napu tolik oblíbil, můžu zapomenout. To co vypadá, jako břeh je jenom dalšího půl kilometru rákosí, kam suchou nohou nešlápnete a jediné pevné břehy jsou teď ty vysoké, kolem kterých ale voda proudí takovou rychlostí, že tam bez motoru nemám šanci zastavit, tím méně, když břeh lemují do vody spadané stromy a hrozba propíchnutí člunu je více než reálná.
Téměř s nostalgií vzpomínám na Napo a usmívám se při pomyšlení, že jsem si říkal bůhvíjak to není ultimátní a nebezpečné dobrodružství. Teď to vypadá jako přátelská řeka – se všemi svými ostrovy a místy, kde zastavit a uvařit si, jít na záchod nebo si prostě odpočinout – tohle všechno je na Amazonce téměř nemožné. Najít zvýšený břeh, kde můžu zastavit, trvá hodiny – buď tohle, nebo musím zastavit v některé z vesnic, které se teď vylupují ze břehů se zvyšující frekvencí – nějaký domek míjím co hodinu, ale to zase znamená milion zvědavých očí a chumel dětí, co na všechno sahají a kopou do lodi, aby se přesvědčily, že je opravdu nafukovací. Každých třicet sekund! – Jakoby snad mezitím stihla zkamenět. – Měřeno hustotou osídlení bylo Napo, pravda, větší divočinou, ale jinak je pro mě plavba po Amazonce ve všech ohledech náročnější.
Proud je opravdu silný. Stačí brzo vstát, zaplout doprostřed řeky a pak už si můžu vyhodit nohy nahoru na kolo, sesunout se do sedačky a do oběda si číst. Dá se takhle bez námahy za den ujet kolem padesáti kilometrů, což by úplně stačilo, jenomže já to beru jako výzvu k trhání rekordů a tak během necelého týdne minu San Pablo i Caballocochu a dorazím k místu, kde se severní břeh řeky přimyká ke kolumbijské hranici.#
Líbil se vám článek? Podpořte vznik dalšího příspěvkem na účet nebo přes PayPal!
Děkuji.
č. ú.: 43-1857080227/0100
IBAN: CZ11 0100 0000 4318 5708 0227
BIC/SWIFT: KOMBCZPPXXX
Následující díly:
Kajakem Amazonií (6/6): Na parnících Brazílií | Matěj Balga: I, Cycleast
[…] (4/6) Iquitos […]