Kajakem Amazonií (1/6): Po stopách Orellany

„Loď je v bezpečí, když je v přístavu. Ale pro tento účel se lodě nestavějí.“

— John A. Shedd.

---

V roce 1541 opustil španělský conquistador Francisco de Orellana ekvádorský Guayaquil aby se v Quitu setkal s Gonzálem Pizzarem a sestoupil s ním z hor s cílem najít na východě nově objeveného kontinentu bájnou „Skořicovou zemi“. Expedici ale v neprostupné džungli kolem řeky Coca trápil hlad: snědli psy, potom koně a nakonec i sedla a boty a již nedlouho po sestupu z náhorní plošiny And zemřela více než polovina Pizzarových mužů spolu s třemi tisíci jejich domorodých otroků. Orellana byl proto vyslán dolů po proudu hledat potravu. Zanedlouho dorazil k soutoku s Rio Napo, kde od přátelské vesnice potraviny opravdu obdržel, jenže jeho muži se pod pohrůžkou vzpoury odmítli vrátit. A tak 26. prosince 1541 začala Orellanova odyssea k Atlantskému oceánu – osm měsíců plavby neprozkoumanou džunglí za mytickým El Dorádem, ohroženi zvěří, tropickými nemocemi a útoky domorodých kmenů – dobrodružství klasického střihu, které není ani dnes, po teměř 500 letech o mnoho jednodušší. Obzvlášť, když máte místo bytelné brigatiny jenom nafukovací člun.

---

Po dvou a půl letech, co v sedle bicyklu brázdím svět, už se mi kolo začínalo trochu přejídat a hledal jsem způsob, jak tu cyklistickou řeholi něčím okořenit. Bylo to ještě na severu, v Kanadě, kde jsem v zimě ’15-’16 plánoval co dál a díval se na mapu Jižní Ameriky, fascinován tím tlustým modrým hadem Amazonky do té míry, že jsem si koupil nafukovací člun a téměř rok ho s sebou táhl přes celý severoamerický kontinent až na ekvádorské pobřeží Pacifiku, do Guayaquilu.

Plán byl jednoduchý: zopakovat Orellanovu epickou cestu poháněn pouze vlastními svaly. – Z Guayaquilu do Quita a dolů z hor na mém šlapacím hliníkovém oři, po Napu k soutoku s Amazonkou poblíž Iquitosu a potom po řece řek až k oceánu, skrz amazonské pralesy Peru, Kolumbie a Brazílie.

Na kole přes Andy

Z Guayaquilu, dvouapůlmilionového velkoměsta na řece Guayas, vyrážím 24. ledna 2017. Sto dvacet kilometrů zvlněné silnice, které k mému překvapení po celou její délku sekunduje nádherná přilehlá cyklostezka, mě přenese na samý západ Ekvádoru, kde se Jižní Amerika svými mangrovy a úzkými plážemi, které za přílivu mizí, rozpouští v burácení Tichého oceánu.

Skrz Montaňitu, turistickou past plnou gringo surfařů, barů a vůně marihuany, a přes Puerto López, kde strávím poslední noc na pláži a vychutnám si ve své hamace poslední pacifický západ slunce do vln oceánu, se dostanu do Manty, smutného, špinavého města kaluží, odpadků, pachu rybiny a strachu z přepadení, kde se konečně stočím na východ a přes Santo Domingo de los Colorados se vyšplhám do Quita.

Dál už zbývá jen naposled překonat Andy. Ve čtyřech tisících metrech nad mořem i v rovníkových zeměpisných šířkách drkotám zubama, protože je pět stupňů Celsia a skoro celých devět hodin co stoupám k průsmyku vytrvale prší, pak ale konečně přichází sjezd a je zajímavě složité pokusit se v hlavě obejmout tu nesmírnost faktu, že odsud už to bude další čtyři tisíce kilometrů jenom z kopce. Odsud se totiž všechno svažuje a slévá tam, kam mířím i já – do delty Amazonky.

Po více než půl roce v horách pak skrz snové oblačné pralesy, kde v korunách stromů dřímá bělostná zenová pára, sjedu během dvou dnů do horkých, parných nížin a na několik měsíců mě pohltí džungle. Sedmého února dorazím do Cocy a silnice končí. Dál už to jde jenom po řece.

 

Vyplouvám

O čtyři dny později na pláži poblíž přístavu nafouknu člun, sundám z bicyklu obě kola, odmontuju pedály a řídítka a celé to přivážu na příď. Na záď připásám housle a k nim přezkou připnu lodní vak, obsahující absolutní nepostradatelnosti – doklady a peníze, hamaku, spacák, bundu, švýcarský nůž, kápézetku (krabičku poslední záchrany) a elektroniku. Kdyby šlo do tuhého, tohle bude jediná věc, kterou budu zachraňovat. (Když jsem takto pádloval Karibským mořem, nebyl jsem na eventualitu ztroskotání vůbec připravený, převrhl se a přišel o většinu cenností.)

Dovnitř kajaku pak natlačím bagáž – dopředu tašku s oblečením a za ni nepředstavitelně narvanou brašnu s čtyřtýdenními zásobami: tři kila rýže, po kilu těstovin, čočky a cukru, po půl kilu kakaa a kafe, litr olivového oleje, deset konzerv tuňáka, pět se sardinkama, jedna konzerva fazolí se slaninou pro speciální příležitost, asi dvacet čokoládových tyčinek, kterýma se plánuju odměňovat za překonání různých milníků, sůl, několik druhů koření, litr a půl benzínu do vařiče, litr rumu a dva balíčky cigaret.

Je jedenáctého února, půl třetí a dvě minuty odpoledne, když se s pomocí docela početného davu přihlížejících konečně dostrkám do vody a začnu nesměle pádlovat směrem do proudu. V narvaném člunu sedím na turka, téměř se nemůžu hýbat a připadám si zranitelně vratký. Můj smělý plán mi naráz přijde naivní a mám blízko k tomu to celé skrečovat, jenomže mezitím mě proud protáhne pod mostem ohraničujícím východní konec Cocy a město pomalu mizí v odpoledním slunečném oparu. Když si v tu chvíli promítnu těch tisíc kilometrů, které mě dělí od Iquitosu, kde se znovu setkám s civilizací, je mi lehce ouzko.#

---

Líbil se vám článek? Podpořte vznik dalšího příspěvkem na účet nebo přes PayPal!

Děkuji.

č. ú.: 43-1857080227/0100

IBAN: CZ11 0100 0000 4318 5708 0227

BIC/SWIFT: KOMBCZPPXXX

Následující díly:

(2/6) Magický realismus (21.5.2017)

(3/6) Gringo na stopě (24.5.2017)

(4/6) Iquitos (27.5.2017)

(5/6) Magická chatrč (30.5.2017)

(6/6) Na parnících Brazílií (2.6.2017)