Kajakem Amazonií (6/6): Na parnících Brazílií

Nakonec v chatrči zůstávám po čtyři noci. Přestože už jsem v džungli třetí měsíc, teprve teď jsem se k ní dostal opravdu blízko. Chodím na vycházky do pralesa, pozoruji papoušky a po chatrči mi lozí ještěrky, obrovští švábi a občas i nepříjemně veliká tarantule. Dochází mi ale rýže, mám chuť na panáka a docela rád bych si i zakouřil, takže opouštím sen o poustevnickém životě a pádluju do Leticie, hlavního města kolumbijské provincie Amazonas, takřka srostlého s brazilskou Tabatingou, odkud se chystám zase pokračovat.

Předchozí díly:

(1/6) Po stopách Orellany

(2/6) Magický realismus

(3/6) Gringo na stopě

(4/6) Iquitos

(5/6) Magická chatrč

Abych neměl problém s policií, jedu si do Tabatingy na kapitanát zaregistrovat můj raft, tam mi ale řeknou, že bez toho, aniž bych měl záchrannou vestu, satelitní telefon, VHF rádio a bůhvíco ještě mi žádnou registraci nedají a krom toho si mám prý koupit pořádnou loď. Pak si ještě okopírují můj pas a jestli jsem měl předtím možnost to zkusit i tak a hrát blbého, když mě chytí, teď už ji nemám. Výborně, Matěji, to se ti povedlo.

Na parnících Brazílií

A tak v Leticii pádlování končí a já si v přístavu za trochu pomoci s nakládáním lodí odpracuji lístek na třídenní plavbu do Manausu. Mám štěstí, N/M M. Fernandes je jedna z těch hezčích lodí, s dostatkem toalet, a navíc není ani z poloviny plná, takže i poté, co si všichni na palubě uváží své hamaky, pořád se k té mé dostanu bez toho, aniž bych musel přes někoho přelézat, tak jak, to na těchto lodích obyčejně bývá. V ceně jsou navíc i tři jídla denně, doslova exploze karbohydrátů, a můžu si přidat, kolikrát chci, takže rychle nabírám zpět ztracenou váhu a už se tak moc nezlobím, že nemůžu pokračovat v mém kajaku. Během prvních dvou set kilometrů projedeme navíc třemi policejními kontrolami se samopaly a psy, které jsou tak důkladné a nekompromisní, že donutí dvě Argentinky vyhodit i jejich maté jen proto, že se podobá marihuaně. Přemýšlím, jestli jsem měl přece jen šanci proklouznout a pádlovat. Myslím, že ne.

Dvacátého sedmého března přistáváme v Manaus. Je to džungle v džungli, malý betonový plácek vysekaný uprostřed největšího deštného pralesa na světě, kde se o, sebe otírají dva miliony zpocených lidí, kteří v té výhni řádí jako smyslů zbavení. Zůstanu tam týden a plánuji šlapat na sever do Guayany, jenže na výpadovce si uvědomím, že se mi z města ještě nechce, otočím se, jedu zpátky a ztratím se ve víru Manausu na další tři týdny, kdy naprosto náhodně spávám na gaučích všemožných nově objevených známých, kteří mě noc co noc tahají po všech barech, které tohle město má. Je totiž úplně irelevantní, co je právě za den – každý večer jsou ulice plné plastových židliček a plastových stolků plných prázdných lahví od piva, jež jsou ekvivalentem našeho „plotu na lístku“. Manaus se chce bavit, z barů hlasitě hraje forró a Brazilky tančí a dávají slovu „sexy“ nový význam.

Když je čas Manaus opustit, necítím se nejlíp a na cestu na kole do Guyany nemám ani pomyšlení. Doklopýtám do přístavu a koupím si lístek na přímou loď do Belému. Na kajaku už to stejně nejde, řeka se tu slévá s Rio Negro a je už na to moc široká.

Samotný soutok je kapitola sama o sobě: tmavé, černé vody Rio Negro se setkávají s kávově zbarvenou Amazonkou kousek za Manausem, ale vzhledem k rozdílné hustotě i rychlosti ještě i o několik kilometrů dále tečou stále téměř v jedné přímce bez mísení vedle sebe. Toto místo, *Encontro das Águas*, je o to zajímavější, že je oblíbené i mezi růžovými říčními delfíny a nepotřebujete ani moc štěstí, abyste mohli nějakého zahlédnout.

Za dva dny jsme v Santarému, kde loď zastaví na noc a pak už plujeme plnou parou na Belém. Amazonka je za Santarémem více než deset kilometrů široká a teď, v období dešťů, navíc vytváří kolem sebe v zaplavené džungli obrovské laguny, takže vypadá spíše jako moře a druhý břeh nejde téměř ani vidět.

Čtvrtý den poté, co jsme opustili Manaus doplujeme do amazonské delty, kde se řeka větví do labyrintu tenkých kanálů, kolem kterých žije spousta domorodců a co chvíli připádluje doprostřed řeky nějaké dítě a z lodi mu hážou do vody sáček se sladkostmi nebo oblečením. S příchodem poslední noci se pak před námi rozevře mohutná laguna, na jejímž konci se daleko do tmy třpytí přístavní světla metropole státu Pará a naší finální zastávky.

V neděli dvacátého třetího dubna mě o půl šesté ráno probudí náhlé ticho motorů. Právě jsme přistáli v Belému a lidé hoečně balí své hamaky a kufry a derou se přes můstek na molo, zpátky do svých životů. Po čtvrt roce jsem na konci svého amazonského dobrodružství a necítím vůbec nic, jen otupělost z nevyspání. Jsem v Belému a to je vše. Město, kam jsem čtvrt roku směřoval je naráz tady a já ani nevím, na kterou stranu mám z přístavu zabočit. A tak jedu do centra a vezmu práci nočního vrátného v jednom z belémských hostelů, kde napíšu tento článek. A potom se uvidí.


Líbil se vám článek? Podpořte vznik dalšího příspěvkem na účet nebo přes PayPal!

Děkuji.

Přispět

č. ú.: 43-1857080227/0100

IBAN: CZ11 0100 0000 4318 5708 0227

BIC/SWIFT: KOMBCZPPXXX

4 Reakce na “ Kajakem Amazonií (6/6): Na parnících Brazílií ”

  1. Úžasná séria článkov! Čítam Ťa od úplného začiatku a v mojich očiach si Cestovateľ. Bavia ma Tvoje selfanalýzy kde (aspon to tak vyzera) sa na nič nehráš a nenapínaš svaly a nenaliepaš nálepky sponzorov. Držím palce s preklenutím posledných časových pásiem a tajne dúfam, že si budem môcť niekedy prečítať aj analýzu stretnutia so slečnou K. 🙂

    • Mockrát děkuju za skvělý komentář! Jak už jsem někde psal, všechny takovéhle cesty jsou nakonec jenom elipsou, všechny duchovní cesty tě nakonec vrátí úplně na začátek, aby ses znovu setkal se vším, od čeho jsi odjel, a viděl to v novém světle, takže nebudu zastírat, že mě samotného by to finální setkání taky zajímalo, ale uběhlo už hodně vody a bůhví jestli vůbec nebo kdy proběhne. Ale bylo by to padnoucí uzavření toho všeho, to je fakt. Co je ale nejdůležitější je, že narozdíl od roku 2014 už to není to, kvůli čemu se budu vracet.

  2. Dnes jsem se nudila ve své naprosto nedobrodružné práci a v časopisu Instinkt jsem narazila na článek o Tobě. Moc Ti fandím ! Obdivuji jak snášíš veškeré útrapy cest, představuji si, že to občas musí být i opavdu dost náročné i když určitě skvělé životní dobrodružství. Líbí se mi jak o všem mluvíš otevřeně. Připomínáš mi docela dobrodruha Richarda Halliburtona anebo Christophera McCandlesse. Každopádně držím moc palce, za mě jsi Čech co nám dělá čest :)! Pozdravuj svět od nás peciválů a drž se ! Mimochodem moc hezky udělané webovky, moc hezké články a fotky ! Jen tak dál !

Přidat komentář