Ždímání suché houby

„Jen člověk, který ví, jaké to je být poražen, může sáhnout až na dno své duše a najít tam extra kousek síly, který je potřeba k vítězství, když je zápas vyrovnaný.“

— Muhammad Ali

Medellín
květen – srpen 2016

1

Kde je ten mýtus deštivé noci, ten sen o shrbeném cizinci, který tě lákal do melancholií podzimních nocí zrcadlících se do sebe samých skrz neony ztracených světů začouzených podniků? Týdny, měsíce a roční období se ti v hlavě mísí v jednom panoptiku kontinentů a čas je pokroucený jako ždímaný ručník. Probudíš se v Kolumbii na zválené polovysvlečené posteli vedle argentinské nymfomanky, a přiznej si to, spíš s ní jenom pro její kozy. No tak dobře, jenomže proč jsi jí teda řekl, že s ní popluješ do Amazonie?

2

Dva měsíce nočních směn před monitorem, pouliční prodej palačinek, želatiny a těstovinového salátu a můžeš se znovu koketně podívat na svoje kolo. Jenomže to ti neříká už skoro vůbec nic. Svět je hluchý a vypolstrovaný všema těma vzdálenostma, do kterých zběsile narážíš ve svojí svěrací kazajce nepokojné hmoty, s pěnou u huby, hladový po něčem, o čem víš, že prostě nemůže existovat, po něčem co už nedokážeš ani formulovat, snad možná proto, že už ani o To nejde. Visíš na liáně kdesi uprostřed světa, kdysi jsi totiž oplýval nevysvětlitelným nadšením k tomu, zhoupnout se někam „na druhou stranu“, jenomže když je vyčerpaná kinetická i potenciální energie, zbývá ti jenom neměřitelná vůle a ta taky jenom k tomu, abys v podstatě jenom visel.

3
Čtyři měsíce. Už jsou to čtyři měsíce, co trčíš v Medellínu, kam jsi se se zrezavělým kolem, které teď celou tu dobu rezne dál na zahradě, dobelhal jednoho květnového odpoledne, které už si skoro ani nepamatuješ. Taky že to měly být maximálně čtyři týdny, jenomže ty už jsou dávno pryč, stejně jako jsou pryč všechny možnosti, které ti nabízely aby ses odsud dostal: začátkem července už jsi to všechno měl – koupil sis znovu telefon i počítač, v kapse nových tisíc dolarů, letenku do Leticie v Amazonii a to všechno s holkou, která to chce častejc než ty. A stejně jsi zůstal – asi proto, že si pořád ještě pamatuješ, že už jsi toho měl v Karibiku plné kecky a jak jsi poslední kilometry k tomuhle městu potil krev a byl rozhodnutý skončit.

Tak jo.

Vždyť se není komu za co omlouvat, prostě je konec. Nebo taky ne – vrátit se do Evropy přece neznamená, že je po všem, je to jenom další místo, které chceš zrovna vidět. Takže koupíš letenku do Madridu, zaškrtneš si, že dvacátého druhého července začíná tvůj návrat a přestože to ze začátku chutná tak trochu jako porážka, postupně se přesvědčíš, že se vlastně těšíš, protože to všechno vypadá rozumně a protože takováhle šance se minimálně další rok nebude opakovat. Ušetřit prací v Jižní Americe tisíc babek je totiž úplně jinačí sranda než v Kanadě nebo v Číně.

4
Jenomže natlačit se do rychlíků a letadel, jenom proto, že to jde, bez toho aniž bys věděl, co vlastně hledáš, tě nakonec jenom tak rozčílí, tím víc, že ať jsou lístky sebelevnější, budou to vždycky vyhozené peníze za cesty, které tě nikam neposunou. Utěšuješ se, že se brzo do Ameriky vrátíš, ale věří se tomu těžko – odejít z místa, které důvěrně znáš je totiž mnohem těžší, než opouštět konstantně všechno a všechny dřív, než ti na nich začně záležet. Dobrá zpráva je, že je to čím dál jednodušší.

5

Jednu věc jsi ale ještě opustit nedokázal – cestu. Občas prostě přijde pocit, že takhle rozháraně už žít nemůžeš, chceš se vrátit někam, kde věci budou mít zase trochu řád a bůhvíproč by to místo mělo být tam, kde jsi začal, ale ten pocit nakonec můžeš najít úplně kdekoliv. Stačí jenom znovu milovat, protože láska tohle všechno maže a bez ohledu na situaci ti vždycky umožní cítit se jako lepší člověk.

Takže jsi v pátek dvacátého druhého července nakonec vůbec nikam neletěl.

A s tím milováním a láskou… no, to taky nakonec dopadlo trochu jinak.

6

(Z diskuzí se Simónem, neustále zadumaným, devětatřicetiletým Argentincem, se kterým jsem sdílel pokoj, který byl pořád bez peněz a když nějaké měl, skoro všechny je hned utratil aby si koupil výhodné balení pěti balíčků otřesných cigaret Piel Roja a kilo Yerba Maté, co pak za parných, ospalých odpolední srkal v koutě na zahradě, kde si brnkal svoje teskné bosa novy):

7

– „Připadá mi, že jsme prostě odněkud, od něčeho začali utíkat, velice rychle, pořád dopředu a bez ohlížení, jenomže pak se věci zpomalily, ty ses zastavil, vůbec poprvé máš čas se zhluboka nadechnout a teprve teď se podívaš kolem sebe a naráz nemáš ponětí o tom, od čeho jsi to vlastně utíkal, kde jsi a co tady děláš.“

8

– [Simón]: „Občas přemýšlím o tom, jak budu doma a půjdu navštívit jednoho z mých přátel…“,

– „Je to takové bezpečné místo – dáš si pár piv…“

– „… vykouříš s ním jointa…“

– „Hmm…“

– „Potom jdeš domů a říkáš si jak to bylo bezva, navštívíš ho podruhé a všechno je tak jak to bývalo, no a když tam přijdeš potřetí, možná týden nebo dva potom, co jsi se vrátil… – víš, zrovna dva týdny zpátky jsem o tomhle přemýšlel a zjistil jsem, že toho lituju.“

– „Čeho? Té cesty? Že jsi zůstal tady?“

– „Ne, toho, že jsem tam jel zpátky. Velice rychle se mi totiž připomnělo, proč jsem vlastně odjel.“

– „Nemyslím, že tam zůstanu moc dlouho…“

– „Já neříkám že je to všechno špatně, možná to fakt potřebuješ, načerpat energii a tak…“

– „Já už nechci nikam jezdit, jenomže ten strach z toho se vrátit… protože vidím, jak jednoduché je zabřednout do toho bahenního života, ve kterém se jenom tak plácáš bez naděje na změnu, protože, přirozeně, se v tom bahně nejde hýbat moc rychle, vidím, jak už je v tom většina těch, co znám, až po krk, jak se žení a vdávají a dokončují školy a mají tudíž čím dál víc výmluv pro to, proč nemají čas podniknout něco opravdového.“

– „Protože když si zvykneš žít na cestě…“

– „… tak už to chápeš jinak. A pro ně je taky těžké pochopit, proč je z tebe takový magor.“

– „Prostě jinak plánuješ. Začneš plánovat tak, že žiješ konstantně na cestě.“

– „No, to už dělám docela dlouho…“

– „Já to vidím. Já tě vidím, jak pracuješ a vím, že vydělávaš, abys mohl pokračovat a to je super, nutí mě to taky dělat něco pořádného – víš, mám nějaké nářadí, co s sebou vozím, ale vlastně ho pořádně nepoužívám… protože přemýšlím… doopravdy chci dělat tohle (údržbáže)? Ale většinou je mi to jedno, můžu dělat cokoliv. Ten hlavní rozdíl je v tom, že jsem začal plánovat jen tak, ve vzduchu. Normálně totiž plánuješ všechno z domu – z domu jdeš na univerzitu aby ses mohl vrátit, z domu vyjíždíš na výlet, z domu hledáš práci… ale takhle se nedá dlouho cestovat. Musíš začít plánovat ze vzduchu.“

– „To je ono! To je ono! To je skoro přesně to, o čem jsem přemýšlel taky,“ zaplaví tě nadšení ze vzájemného pochopení. „Protože, ani ne tak moc v Latinské Americe, ale skoro všichni, které potkáš na cestách, se vlastně jednou nohou pořád drží doma, našponovaní mezi komfortem, o kterém pozérsky tvrdí, že ho zahodili a mezi svobodou, kterou by rádi pocítili, ale nemůžou, protože jsou uvěznění v myšlence jednoho jediného místa, odkud se vyjíždí a kam se musí vracet a kam se volá vždycky, když přijde průser.“

-„Ale cokoliv bys našel tam, najdeš kdekoliv na světě…“

-„Protože když nepatříš mezi ty, co jsou od záchrany vždycky jenom jeden telefonát a jednu letenku daleko, nic jiného ti ani nezbývá.“

9

Místo čtyř týdnů půl roku – v Medellínu nic nešlo podle plánu. Těžko taky něco plánovat, když jsi úplně ztratil směr, smysl a všechno vybavení. Byl jsi úplně na dně a kdyby kokain nestál dva dolary za gram, snad by ses teď i litoval, jenže na to ve vírech medellínských nocí nebyl čas. Medellín je pro takové ztracené, zmatené duše dobré místo: všechny děti vyhnané z ráje se do něj snaží každou noc v El Pobladu vrátit; teleportem konstruovaným ze srolovaných pětidolarovek na počmáraných záchodkách se skřípajícíma, nedovírajícíma dveřma nasávají prach Mléčné dráhy z nadmutých výstřihů a ztopořených údů, zasviněných kreditek a rádoby elitních miniaturních lžiček. Nesnaž se tvářit že je to nějak jinak – mezi hipsterským sebestředným požitkářským braním drog a pravduhledajícím osvícením těch ostrých samsárových rán, tak odlišných od obyčejných opilých nocí, není žádný rozdíl,přestože uznáváš, že někde v tom všem přece jenom nějaké vědění bude, i když dost naředěné.

 

---

 

Líbil se vám článek? Podpořte vznik dalšího příspěvkem na účet nebo přes PayPal!

V lednu se vydávám splavit na packraftu Amazonku až k Atlantiku. Jako vždy si budu náklady hradit prací všude možně a jídlo a láhev vína se vždycky taky nějak zařídí, co je ale v říši snů je nová kamera nebo alespoň fotoaparát, abych mohl moji amazonskou cestu zaznamenat. Pokud byste rádi, aby z mého říčního dobrodružství v džungli vznikl celovečerní film, přispějte prosím na nákup vybavení klikem na tlačítko Donate nebo převodem na účet dle dat níže.

Děkuji.

č. ú.: 43-1857080227/0100

IBAN: CZ11 0100 0000 4318 5708 0227

BIC/SWIFT: KOMBCZPPXXX

---

Letošní zmrtvýchvstání podpořili: Marie Kipfer-Balga, Jiří Paulík, Jakub Freiwald, Petr Bařina, Žaneta Skálová, Pavel Sladký, Stanislav Filipčík, Matúš Cvengroš, Jana Bohatá, Filip Jeřábek, Libor Ryška, Pavel Nový, Daniel Čenščák, Pavel Hlavatý, Michal Zemek, Ondřej Čada, Gabriela Šmídová, Aleksandar Pani, Tomáš Horák, Petr Langer, Michal Čábela, Martin Adamec, Michael Payne, Adam Balko, Petr Nad, Jakub Velfl, Eva Güttlerová, Matěj Daniel, Tomáš Urban, Vít Šklebený, Michaela Kubešová, Michal Hluchý, Michal Hadač, Bohuslav Trávníček, Martin Mlýnek, Martin Zmrhal