Nikdy nebudeš šťastný, jestliže budeš pořád hledat, z čeho se štěstí skládá. A nikdy nebudeš žít, jestliže hledáš smysl života.
Albert Camus
Protože chleba s máslem samozřejmě padá na zem tou blbou stranou, moje prvotní a nezničitelné strachy a obavy se nakonec zákonitě naplnily – totiž že jak jednou překročíš snesitelnou míru diskomfortu, je všechno ztraceno a už se nedá pokračovat, nehledě na to, kolik odpustků v podobě čokolád a vína si koupíš, myslíš prostě jenom na to, aby už byl konec a je ti všechno jedno.
Věděl jsem totiž, že se k tomu blížím a že moje osobní Tour de Xinjiang byla pravděpodobně moc velké sousto – proto jsem zůstal v Dunhuangu celý týden a nedělal vůbec Nic, kromě toho, že jsem každý večer chodil s Izraelcem Gideonem do písečných dun pod zářivou hvězdnou oblohu, kde jsme dlouho do noci uzavírali se světem věčný pacifistický mír za vydatné pomoci jeho nekonečné zásoby jointů:
-”Víš, je mi teď třicet a myslel jsem si, že jsem se vším spokojený, ale teď už jsem skoro rok na cestě a sakra, když já bych nejradši prostě jenom tak Byl a nic nedělal,” řekl Gideon a zahleděl se přes duny k západu, kde malý proužek světla pohřbíval uplynulý den.
-”Něco dělat musíš, aby ses nezbláznil. Někdo teda nemá moc na výběr a celý život zůstane trčet někde, kde ho to nebaví, ale i kdybys vyhrál v loterii, dřív nebo později si musíš najít nějaké zaměstnání – a takové je potom skutečným zaměstnáním tvého srdce…,” odvětil jsem významně, lokl si piva a byl se sebou spokojený.
-”Tak já se právě první soustředím na vyhrávání té loterie – v každé zemi, co navštívím, si vsadím, jenomže se vlastně docela bojím toho, že bych vyhrál – když si představím ty miliony lidí, kteří to vsází celý život a čekají, že se třeba jednou budou mít líp, mám pocit, že to, co dělám je tak trochu nemorální.”
-”Mít štěstí přece není nemorální!”
1
TAKŽE JSEM SI ŘEKL, ŽE JEN CO DORAZÍM HEDVÁBNOU STEZKU, přesunu se někam, kde budu moct dlouho odpočívat a získat znovu Nadšení a jen díky té vidině sladkého dolce far niente, které jsem si pro sebe tam kdesi na Východě naplánoval, jen díky tomu jsem se odpíchl z Dunhuangu a vyrazil znovu ke G30, křižující celou Čínu z Urumči až téměř do Šanghaje.
2
CELÁ TA PATÁLIE DVACÁTÉHO ČTVRTÉHO KVĚTNA, kdy mě poušť, horká jako nenávistné srdce, téměř odsoudila k zapomnění, byla babylonskou věží chaoticky navršenou z mnoha drobných nepříjemností, které se rozhodly spadnout ten den všechny najednou a jednou provždy zlomit vratké chůdy mého už-tak-chatrného odhodlání:
Vyjel jsem pozdě. Kolo bylo zase prázdné, přestože jsem ho večer znovu lepil, díra se dlouho nenechala najít a Slunce už bylo vysoko na obloze, když jsem konečně opustil Dunhuang. Do protisměru foukal vítr miliony zrnek písku a přestože voda byla ten den obzvlášť hnusná, po dvou hodinách jízdy už byla půlka zásob (tři litry vody a litr coly) pryč a moje temně hnědá kůže byla stařecky vysušená a svraštělá.
Ale úplně nejhůř mě zasáhla ta zmařená očekávání benzinek a odpočivadel: totiž, Čína staví sebe sama tak rychle, že ta dálnice, po které jsem jel ještě ani nebyla v mapě (ale starou silnici, která byla o padesát kilometrů kratší už stihli zrušit). Byla tak nová, že kolem stály ukazatele na odpočívadla, nadějně oznamující, že už je to blízko, ale potom mě čekal jen prázdný asflatový plácek a nic jiného – další benzinka byla čtyřicet kilometrů daleko. “No tak jo, cesta tě zase jednou zkouší, Maťko,” říkám si (to si takhle někdy říkám, když na sebe chci být hodný a konejšivý) a bez rozmýšlení jedu dál – tehdy jsem to možná ještě mohl otočit a zachránit se před tím totálním zmarem, ale kdo mohl tušit, že tam dál je úplně stejné nic, jako tady?
Kolem páté odpoledne se mi začala točit hlava a horko mě pohltilo jako vodopád vroucí prasečí krve kdesi v pekelné sauně, poslední litr vody šetřím malýma trpitelskýma douškama, hypnotizuju horizont na severu a zhmotňuju si v hlavě chuť studeného nápoje – je to jenom něco kolem deseti kilometrů – jenže pak to přišlo: aniž bych to mohl nějak ovlivnit, vydalo moje vyprahlé hrdlo bolestný skřek, kterým jsem vystrašil sám sebe, levé stehno mi ztuhlo v nesnesitelné křeči, překulil jsem se přes kolo doprava ale jakmile jsem dopadl na pravou nohu, chytla mě křeč taky do pravého lýtka; snažím se ty revoltující svaly natáhnout a uklidnit, ale naráz mě neposlouchají už ani prsty a prohýbají se mi záda, cukám sebou a svíjím se na horkém asfaltu jako ďáblem posedlá marioneta a nemůžu dělat nic, než křičet do prázdna. Kolem nikde nikdo, jen věčně šustící netečný písek – je bohem zapomenutá neděle.
Plazím se dolů ze silničního náspu pod most, jediné stinné místo široko daleko a dobrých deset minut se tam v písku mezi vysušenýma hovnama a mouchama kroutím a přeju si být jenom velká světelná energetická koule bez těchhle paragrafovitých končetin, které mě beztak jenom nesou od místa na místo, kde vytvářím věci, které se tváří v tvář věčnosti ztratí v hlubinách bezejmenosti. Kladivo Slunce buší do Big Benu na mé hlavě a celý svět se točí, na což moje vnitřnosti reagují vyvržením všeho, co jsem dosud vypil. Zkroucený jak na smrt odsouzený prosebník ovinutý kolem lhostejné nohy císařpána se neodvážím ze strachu z další křeče ani pohnout a vyčerpaně oddychuju, až se mi nakonec víčka zaplní zlatým klidem nebe.
Probudil jsem se při západu Slunce. Vítr se uklidnil a vedro ustoupilo. “Musím rychle pryč, nebo je zle,” uvědomuju si, protože jsem ztratil šíleně moc tekutin a další den v poušti už bych nepřežil. Nasednu na kolo, ale šlápnu jen dvakrát a jsem zase na zemi a s hlavou obrácenou k nebesům, jako bych se ptal: “Proč?,” si oběma rukama držím cukající se stehno. Tak aspoň pochoduju vedle kola, přesvědčený, že to nejhorší mám za sebou, tabule u cesty oznamuje osm kilometrů k odpočívadlu a já si zpříjemňuju cestu tím, že přemýšlím, jestli si dám první džus nebo čaj a kolik že piv k tomu (protože neexistuje žádný nápoj, kterého lze vypít víc než piva – takže čistě pro účely rehydratace).
O osm kilometrů dál nebylo vůbec nic, kromě nedokončeného mostu a hlínou zasypaného výjezdu k přislíbené benzince. Moje vyčerpání se ale obrnilo nevídanou apatií a tak jsem tam ani nezastavil, abych si uvědomil vážnost situace nebo si aspoň trochu zanadával, ne, šel jsem dál, usvědčen ze svých chyb, odevzdaně přijímající osud poutníka vyschlé noci. Třetí avizované odpočívadlo, padesát kilometrů daleko, už nepřispělo do vyschlé studny naděje ani kapku, přesto jsem si nedovolil spát, než jsem se o jeho neexistenci ve dvě ráno na vlastní oči přesvědčil. Potom jsem teprve zalezl pod nedaleký most, uvařil ze zbytku nepitné vody čaj (mimochodem hned potom došel benzin), slízal všechnu sůl, co zbyla v sáčku po arašídech a odebral se do světů, jež byly na vodu bohatší.
3
VZDAL JSEM TO. Vzpomínám si teď na prosinec, zimu a nečas v Turecku, kdy přišla moje první velká krize a já si myslel, že jsem si sáhl až na dno. Tehdy jsem ale ještě nevěděl, že pod tím jsou navíc dva metry bahna: Už druhý den jsem nic nejedl, neměl jsem žádnou vodu a nový den znovu žhavil nebeský přímotop. Kolo už jsem nechtěl ani vidět, z posledních sil jsem se jenom z čiré setrvačnosti sunul v protivětru na dál na východ a po padesáti kiometrech mi konečně zastavila dodávka a vzala mě do Jiayquanu, kde mi celá benzinka pomohla stopnout kamion, se kterým jsem v noci přeletěl zbývajících osm set kilometrů do Lan-čou, třímilionového velkoměsta, ztraceného v zelených huňatých horách, roztaženého kolem širokého koryta Žluté řeky jak barokní kurtizána na propadlém divanu.
A jak tak projíždíme skrz mrakodrapy, uvědomuju si, že mě vůbec nemusí mrzet (protože mě to trochu mrzelo), že jsem v Dunhuangu ani nikde jinde neviděl žádné “památky” a nevyplázl za to ty nehorázné peníze (tak třeba 200 jüanů – to je 800 korun za budhistické jeskyně Mogao, co projdeš za hodinu), které už stejně nemám. Tenhle svět je totiž už příliš starý než aby dokázal vyprávět svoje historky naším novým jazykem a vůbec – je ve starém kamení nějaký příběh? Šmejdíme po téhle planetě úplně stejně jako lidé z úsvitu věků, jen naděláme víc hluku a necháme po sobě pár mostů, přehradu a bomby, které možná ani tak dlouho nevydrží, takže já chci vidět Čínu a všechno ostatní takové, jaké to je teď; nejsem totiž blikající konzumující nenasytný turista, který prostě potřebuje “tu svoji” fotku s Eiffelovkou, cestuju úplně z jiných důvodů a nepochybně i s jinými cíli, ačkoliv si v poslední době čím dál častěji uvědomuju, že už nevím, jaké to jsou – Což je ale naprosto v souladu s tvrzením, že turista neví kde byl a cestovatel neví, kam jde, takže asi nemá cenu se znepokojovat.
4
NARÁZ JSEM SI UVĚDOMIL, že jsem se konečně ocitl v té pravé Číně, kterou jsem si vysnil: cesta se klikatí terasovitými kopečky a malebnými vesničkami, kde domky mají prohnuté sedlové střechy, po reliéfu krajiny se kutálí zeleň končícího jara, nahoře střapatí baculatí beránci malujou na oblohu jako na porcelánový servis dynastie Ming, pod silnicí potoky a říčky a na polích a v sadech kolem stovky lidí – je to tady, kudy jsem si přece přál šlapat úplně ze všeho nejvíc: skrz klikaté silničky ztracené v mlze rozeklaných huňatých skal, skrz mystické čínské lesíky, plné světla, čarovných ptáků a mladých stromů, pod kterými odpočívají staří zarostlí mudrci se svým odpoledním čajem, skrz prašné cesty mezi poli s tisíci a miliony prostých lidí Země, odděných do jednoduchých pracovních košil a špičatých slamáků.
Ale po té bezesné noci v kamionu jsem byl absolutně mimo a už jsem vůbec nevěděl, co vlastně chci: v mém břečkovitém bahnitém mozku bylo těžko najít křišťálově čistou, ba jakoukoliv artikulovanou myšlenku – můj mozek je teď totiž zasranýma infikovanýma střevama mého vědomí, špinavýma smradlavýma stokama pod New York City do kterých kálí celá západní civilizace a když se podíváš do mých smutných prázdných očí, nenajdeš tam kromě tohohle vůbec žádnou odpověď na to, co bude dál; zjistil jsem, že být šťastným dítětem nakonec nepřináší tu kýženou útěchu – být šťastný jako dítě, šťastný z toho se jenom tak potulovat v horách nebo v lesích, to nijak nepřispěje k odpovědi na tyhle otázky, na to kam se dál ubírat – no jasně, jenomže já jsem věděl, že se blíží konec, který nikdy není oslavou dosaženého, ale vždycky jenom tupou otázkou, co bude dál?, a to už od doby kdy tě jedna dobře mířená facka vítala do tohohle světa, ačkoliv se tě nikdo neptal, jestli se chceš vůbec narodit.
Přes to všechno jsem se rozhodl dojet zbytek Hedvábné stezky do Xianu po svých, jednak kvůli symbolice toho konce, a taky proto že ty zelené zarostlé kopce a zapomenuté vesničky v údolí řeky Wei byly prostě moc krásné na to, abych je minul. Ale už to prostě nešlo. Něco ve mně už bylo zlomené a já jsem se to snažil ignorovat stejně jako jsem se snažil ignorovat všechno, co bylo špatně na mém vztahu se slečnou Kateřinou., ale byl jsem jenom trapně předstírající kapitán potápející se lodi, který s úsměvem všechny ujišťuje, že se nic neděje, když se v podpalubí už prohánějí ryby. Ani to pivo už mi nejede. Cítím se jako starý vytahaný zrezlý řetěz – ještě držím pohromadě a s vrzáním otáčím kolem, ale už toho mám všeho dost, pořád padám a nebude trvat dlouho, než se přetrhnu, moje integrita se rozkutálí do štěrku a já budu znovu ztracený. A to se mělo stát v horizontu jen několika příštích dnů.
5
DVACÁTÉHO SEDMÉHO VEČER PŘIŠEL DÉŠŤ a já zůstal dva dny trčet na skále nad kaňonem řeky Wei, která svými hnědými bahnitými vodami plynula v mlze huňatých zelených hor do modrošedého nekonečna. Noc cupovaly na kousky dlouhé, smutně a táhle houkající vlaky supící na druhém břehu v serpentinách mezi terasovitými poli, stoupajícími jako schodiště do mléčného nebe a den se po provazcích deště pomalu a neúspěšně soukal nahoru k nezvěstnému Slunci až do soumraku.
Hned druhý den mi došly zásoby vody, takže jsem pak příští dva dny mohl jíst nebo pít jen každé čtyři hodiny, což byla doba, za kterou se mi obyčejně podařilo nachytat plný ešus dešťovky. A naráz mi to celé přišlo tak absurdní: viděl jsem se shora, zbytečného člověka, který právě strávil celý den ležením ve stanu, nic nevytvořil, nikoho neovlivnil, neznamenal vůbec nic, jen měl potřebu vypít dva litry vody a sníst tři čínské polívky, jít se několikrát protáhnout do deště, vyprázdnit se a přečíst knížku, která vlastně slouží jenom k tomu, aby intervaly mezi jídlem, pitím nebo vyprazdňováním rychleji ubíhaly. A zítra budu dělat úplně to samé, stejně jako milióny a miliardy jiných lidí, z nichž někteří si myslí, že v tom je něco víc, protože svoje hovna, které jsou stejně velká a smradlavá jako hovna kohokoliv jiného, splachujou ve svých bíle vykachlíkovaných koupelnách do diskrétních hajzlů o kterých od dětství snili, nebo proto, že mají ty nejčistší košile, což je opravňuje ti říkat, že žiješ špatně a kandidujou na senátory, gubernátory a prezidenty nebo protože si myslí, že je naprosto nezbytné sekat v neděli trávu, ale nic víc v tom doopravdy není, v civilizaci se nedějí žádné zázraky a jediné, k čemu slouží, je udržovat tvůj mozek zaměstnaný, aby si neuvědomil, že život má nakonec opravdu pramálo smyslu a je to jenom hra o přežití, o které bojuješ každý den a kopeš kolem sebe, protože ti Někdo řekl, že tvoje přežití je bůhvíproč zásadně důležité, takže každý den vstaneš a seženeš si vodu a jídlo na další den, možná i noviny nebo kafe, ale proč? Můžeš celý život zasvětit tomu, abys měl pořád lepší vodu a lepší kafe a lepší jídlo, ale můžeš spát stejně tak v posteli s nebesy jako pod širákem, můžeš být Mersaultem stejně jako mrtvým Arabem, můžeš vystřelit pět nábojů a nebo ani jeden a stejně se trefit, a já můžu být stejně živý tady nebo mrtvý doma.
Mám totiž pocit, že je mi jedno jestli jsem Mersault nebo Arab – hodnocení života vychází z porovnávání naplněnosti předsevzatých ambicí, jenomže já už nevím, co si mám přát – Kdybych měl kouzelné sluchátko a bez jakýchkoliv omezení si mohl říct, co chci a dostat to teď hned, bylo by to snad jenom zbavit se toho proklatého cynismu a mít velký ideál, který bych mohl přetavit v ryzí smysl & podstatu. To bych fakt chtěl poznat, ale jediné co vím, je jenom to, že na to nikdy nikdo nepřišel a ani já nebudu vyjímka, takže jediné, co pořád zbývá je toulat se čingischánskými mraky měkké lásky a naděje – byl bych blázen, kdybych nevěřil alespoň v to, protože příběh nové lásky dává vždycky naději a tahle iracionální existenciální smrtelná samota poklekne před korunou z růží.
Prší už třetí den. Asi jsem osamělý.
6
ČÍM VÍC JSEM SE BLÍŽIL K XIANU, tím víc mi bylo jasné, že mě tam žádné spasení nečeká a že tam dokonce ani nebude žádná brána s nápisem “Konec Hedvábné stezky” nebo tak něco; zoufale jsem toužil to všechno nějak uzavřít, říct si: “Tak jo, zvládls’ to,” a být připravený posunout se dál, poplácat se po zádech s tím, že jsem dosáhl osvícení a jsem teď mnohem lepší člověk, který toho o světě spoustu ví a už v něm nemusí bloudit, ale nic z toho se nestalo, neexistuje ani žádná cedule, která by hlásala “Xian”, dokonce ani Slunce v můj den triumfu nesvítilo (jak jsem si to vysnil) a na tom, jak lhostejně mě Xian vcucnul mezi svoje mrakodrapy, stejně jako jakékoliv jiné čínské město, taky nebylo pranic zvláštního.
Apatie k světu tady dokonala svoje proradné osmotické přepadení a zabydlela se ve všech buňkách mého lhostejného masa. Nic jsem v Xianu neviděl a pět dní jsem hleděl v hostelu do stropu. Myslel jsem, že budu oslavovat, ale jen jsem se šeredně opil, dekadence a zmar mi visely z uší jako těžké pavučiny a stahovaly mi smyčku kolem krku. Městem procházím zamračený jako chroptící bahnitá shrbená příšera, po pás v gigantickém bezvýchodném kýblu na nádobí plného mástné hnědé vody bez stopy po pěně. Můj šťastný gong se změnil v tón zborcené harfy, bylo špatně ze sebe i ze všeho okolo, a tak jako vždycky, když jsem se na sebe nemohl ani podívat, toužil jsem co nejrychleji vypadnout.
Představoval jsem si předtím, že touhle dobou už To budu vědět, co se ale ve skutečnosti stalo je, že místo nacházení chybějících dílků se mi rozpadla celá skládačka a já se odcizil úplně všemu. Už nevím proč nebo kam bych měl jet dál, už nevím proč nebo kam bych se měl vrátit, tohle už není neškodný výlet, stal se z toho můj nový neukotvený život bez žádného potom a já v něm tápu jak Focalutovo kyvadlo, protože jsem odhodil poslední zábrany a jsem nezvladatelně svobodný, bez polohových a hlavně bez temporálních omezení, jsem naráz v podivné prázdnotě, stejně jako když jsem u Tianshui šlapal temným tunelem, nic neviděl, věděl, že se hýbu a můj čas nekompromisně plyne, ale připadal si jako bych byl už dávno po smrti, netečný a slepý ke všemu, bez jediného přání, snad jen možná toho spatřit (doslovné) světlo na konci tunelu, všechno ostatní je hod kostkou ve hře, která nepřisuzuje žádnému z těch čísel jakýkoliv význam.
7
POSLEDNÍCH OSM MĚSÍCŮ bylo tím nejšílenějším obdobím mého života, kdy jsem za sebou nechal všechno, na co jsem se mohl spolehnout, opustil známé břehy a nejistě, ale odhodlaně jsem vyplul do moře dálek, na jehož východě jsem tušil lákavou a neprozkoumanou pevninu nového bytí. Po cestě jsem se naučil italsky a rusky taky trochu turecky, persky a o něco víc čínsky, pomáhal vyrábět olivový olej, poznal čtvero náboženství, dvakrát se skoro oženil, přeplul Jaderské moře, překonal Nebeské hory a tři tisíce kilometrů pouště Taklamakan a především se setkal s lidmi, kteří z pouhého posouvání po mapě učinili přesně tu duchovní cestu, po jaké jsem toužil – to jsem si uvědomil teprve nedávno, že bez přidržování se těch axonů tryskajících z okolních duší bych to pravděpodobně vzdal: Tonio Creanza mě svým oliovým olejem vyléčil, Brice Andlauer ve mě znovu probudil víru v cestu a Duan Wang mi dala zapomenout na minulost. V Itálii jsem vždycky říkal že jedu pro tři věci: per la salute (zdraví), la fede (víru) e l’amore (lásku), a teď, když se dívám zpátky, v průběhu cesty jsem potkal tyhle tři apoštoly, kteří mi umožnili mých cílů dosáhnout nebo se k nim aspoň přiblížit.
Posledních osm měsíců jsem totiž neustále hleděl k Východu, toužebně se k němu hnal, každý den začínal o něco dřív, cíl se blížil, tempo se zrychlovalo a teď jsem byl naráz tady a stejně jako všichni ti, kteří se ptají, co bude teď, jsem si ani já na tuhle otázku nedokázal odpovědět, protože jsem kromě pronásledování toho, co jsem si vytyčil nic jiného neměl. Jak jsem už psal, Čína nikdy nebyla cílem, protože je to Čína, ale jen proto, že jsem si myslel, že to je dostatečně daleko na to, aby mi to stačilo, nicméně jediné, co na tomhle místě můžu říct je, že mi to nestačí, protože tím, že jsem dosáhl konce cesty jsem přišel o jedinou věc, která pro mě měla v posledním roce smysl. Teď je ale načase se konečně vykašlat na hledání smyslů a významů, nudím tím už i sám sebe – je načase jednoduše začít žít. Bez plánu, bez cíle a bez omezení – můžu být kýmkoliv, můžu jet kamkoliv, kam mě srdce zavede a to taky udělám.
8
A TAK SEDÍM VE VLAKU DO HEFEI (mám tam kontakt), kde mám v plánu najít si práci, abych si vydělal na cestu přes oceán. Je to součást úplně nové cesty – cesty, o které nemám ani ponětí, kam mě zavede a na jak dlouho, ale snad poprvé je mi to úplně jedno. Hledím po nejnižší třídě poloprázdného vlaku, všechno je zvláštně cizí a já naráz nechápu, co tu vlastně dělám. Ale už vím, že nemůžu být nikde jinde, protože nejde jet ani tam, ani (to ještě míň) zpátky. Projíždíme temnou kopcovitou krajinou, kde v údolích září křečovité nervózní zářící města a v každém z nich může být moje budoucnost: kdo ví, jak dlouho, ještě v Číně zůstanu? A kdo ví, kam pojedu potom? Jisté je jenom jedno: až se budu vracet, bude to ze západu.
Přidat komentář