V sedle kolem světa: „Vše teď dává mnohem větší smysl“

Hlavním impulsem vaší cesty prý bylo zlomené srdce. Už je uzdravené?

Jak zpívá Al Green, není úplně jisté, jestli se zlomená srdce vůbec uzdravit dají. Ale s tím, jak plynuly týdny a měsíce a já za sebe kupil další a další tisíce kilometrů, se všechno postupně stalo jenom snem včerejší noci, o kterém nevím, jestli se vlastně vůbec odehrál. Vlastně celý můj předchozí život v Česku se mi teď jeví jako vzdálená, skoro nereálná minulost.

Zároveň vám diagnostikovali Crohnovu nemoc. Vy jste nebral doporučení doktorů a vydal se na cestu. Projevuje se na vás stále tato choroba?

Byl jsem skálopevně přesvědčený, že je to všechno z devadesáti procent jenom v mojí hlavě a tak jsem vyjel jenom s měsíční zásobou léků. Když mi došly, pracoval jsem zrovna v olivových hájích na jihu Itálie a jedl tak kvalitně, jako nikdy předtím, takže mě snad ani nepřekvapilo, že všechny symptomy zmizely. Bohužel, po cestě z Aljašky na jih ta osvobozující remise skončila, lítal jsem na záchod klidně i desetkrát za noc a bylo tam hodně krve, takže jsem v Kalifornii uznal porážku a musel jsem znovu začít brát prášky.

Šlo o nárazové rozhodnutí, že prostě vypadnete z Čech a začnete nový život?

Kdybych o tom přemýšlel déle, asi bych to nikdy neudělal, protože bych si uvědomil, jak zoufale jsem byl nepřipravený. Nevlastnil jsem skoro žádné vybavení a v kapse jsem měl, kromě toho, že jsem si mohl vybrat třináct tisíc korun z kreditky, všeho všudy sto čtyřicet euro. Všechno ve mě ale tehdy vřelo a já jsem věděl, že prostě musím pryč.

Nikdy jste nepochyboval o správnosti rozhodnutí ukončit studium a zrušit firmu? Čím jste se vlastně živil?

Původně jsem jenom přerušil, protože jsem si myslel že nejpozději v létě 2015 budu zpátky. V červnu jsem byl ale hluboko v srdci Číny a bez peněz, takže z toho sešlo a jak čas plynul, bylo mi víc a víc jasné, že už bych se stejně nemohl po tom všem jen tak vrátit a sedět další dva semestry ve škole, takže jsem si další žádost o prodloužení ani nepodal a nechal se vyhodit.

Moje firma, která měla za cíl vyrábět jednou roboty, tehdy víceméně jenom opravovala počítače, abych zvládl udržet jakýs takýs cash flow. Byla navíc stejně jen půl roku stará a i vzhledem k mému zdravotnímu stavu to bylo spíš neduživé nedochůdče, které jsem nechal milosrdně skonat. Nebyl na to tehdy ještě správný čas.

Jedním z důvodů vaší cesty bylo i hledání sebe samotného. Už jste ho našel? A jaký je?

Zjistil jsem, že nemá smysl po sobě chtít odpověď. Protože svět je tak šíleně komplexní, mají lidé tendenci zjednodušovat a nálepkovat. Uveřejní v anketě v novinách vaši fotku a napíšou k ní „Marek, novinář” nebo „Matěj, cestovatel”, ale cožpak jde někoho shrnout do dvou slov? Tohle všechno navíc trápí jenom příslušníky „západní civilizace”, kteří mají dostatek času a komfortu o tom přemýšlet. Já jsem prostě jenom rád, že jsem to zatím všechno přežil.

Na jaké otázky už jste našel odpověď?

Mám pocit, že se všechno jenom víc relativizovalo a ukázalo se, že pravda má milion podob. Odpovědi na otázky, které si kladu, jsou pro každého velice subjektivní a tak nechci nic hlásat, aby pak někdo neměl pocit, že si teď myslím, že mám patent na rozum.

Nechybí vám během cesty blízcí lidé a možnost se někomu svěřit?

Cestování se za posledních deset let šíleně změnilo – když jsem jel v roce 2010 do Gruzie, připadal jsem si už po měsíci úplně odříznutý a bylo mi šíleně smutno. Dneska stačí sednout s mobilem do Mekáče, zapnout Skype a člověk je skoro doma. Ale jo, opéct buřty a popít si s přáteli a s kytarou u táboráku, to mi občas fakt chybí.

Jak drží kolo, které jste si koupil před cestou v bazaru?

Otázkou je, jestli se bavíme ještě pořád o stejném kole: přední i zadní kolo jsou kompletně nové, po cestě prasklo osmadvacet špic, vyměnil jsem nespočet duší a tři pneumatiky, dva řetězy, střední osu, praskl zadní nosič, urvala se přehazovačka, mám nové sedátko a brzdy…

A co ostatní vybavení? Nemáte už ze stanu klaustrofobii?

Naopak – stan je to nejpodobnější domovu, co mám, a když delší dobu nestanuju, začne mi vždycky chybět.

Kde berete během cesty peníze?

Prvotních dvacet tisíc mi, kvůli tomu, že se rozbilo všechno, co se rozbít mohlo, vydrželo jenom pět měsíců a v březnu jsem žil z posledních osmi dolarů. Při cestě střední Asií mi pak sem tam lidé, kteří čtou moje články, poslali pár dolarů, takže jsem zvládl dojet na východ Číny, kde se mi povedlo sehnat si přes léto práci v baru. Tak jsem si vydělal na cestu přes Pacifik a teď v Americe už je to i přes pár nezbytných karambolů jednodušší – občas najdu něco na stavbě nebo vymaluju pokoj, ale hlavně se mi teď daří získávat víc a víc zakázek jako programátor na volné noze. Občas je to až na dřeň, když spím pod mostem a pomalu přemýšlím, jaké kořínky asi tak budu jíst, ale vždycky věřím, že se nějak protluču. Jíná možnost neexistuje.

Jak dlouho vám obvykle trvá v obci, kam přijedete, než vás někdo pozve domů a občerství vás? Kde byli lidé nejpohostinnější a kde naopak?

V Íránu je nabídka noclehu často začátkem konverzace a všichni se mohou přetrhnout, abyste si z jejich země odvezli co nejlepší vzpomínky, což se jim samozřejmě daří. Peršané jako národ jsou nejsrdečnější a nejpohostinější lidé, jaké jsem kdy poznal, a ve stanu jsem tam spával vlastně jenom v poušti. Oproti tomu Číňané vás jenom tak domů nepozvou, protože je ale „mít za kamaráda bělocha” věcí velké prestiže, často vás alespoň obdarují, aby si vás naklonili. Subjektivně úplně nejhorší a nejméně přívětivé byly USA.

Poznal jste na vlastní kůži, že usměvaví a vřelí Američané se jen přetvařují?

Já bych nerad generalizoval, protože jsem přesvědčený, že ne všichni Američané jsou takoví, stejně jako ne všichni Češi nosí ponožky v sandálech, ale moje osobní zkušenost taková byla. Naprostá většina Američanů, které jsem potkal, se vyznačovala typickou americkou sebestředností a bezskrupulózním inidividualismem.

Nebál jste se někdy cizích lidí?

Pravděpodobnost, že potkáte někoho, kdo to s vámi myslí opravdu zle, je docela mizivá a při cestě Asií snad nižší než v Evropě. Já se navíc často vynořím do města smradlavý a nemytý po třech týdnech cesty pouští, takže se divím, že se spíš lidi nebáli mě.

Jak se dorozumíváte bez znalosti jazyka?

Vzhledem k tomu, že v každé jazykové oblasti trávím spoustu času, než ji celou přejedu, naučil jsem se postupně základy jazyka každé země, kterou jsem navštívil. Kromě češtiny mluvím anglicky a francouzsky, někde tam mám ještě italštinu, ruštinu a základy mandarínštiny, no a potom jsou to ty kousky: němčina, turečtina, farsí a litevština. Zjara se chystám na jih, tak jsem teď začal se španělštinou. Musím se přiznat, že už v tom všem mám trochu bordel, ale když se dva chtějí domluvit, domluví se vždycky.

Co vás hlavně vaše cesta dosud naučila?

Být trpělivým, nebrat se moc vážně, ale být zdravě spokojený s tím, kým jsem, vážit si prosté krásy života a jednoduchých radostí. Ale hlavně: empatii – navzdory tomu a nebo možná právě proto, že cestuju sám, naučil jsem se mnohem víc vnímat co lidé cítí, jak přemýšlí, co chtějí a to je něco, co vám žádná jiná lekce zeměpisu než tahle zprostředkovat nedokáže. Svět mi teď dává mnohem větší smysl , když se na něj dokážu podívat i jinýma očima než těma svýma.

Co byste označil za největší překvapení, které vás vyvedlo z míry?

Jedním slovem: Čína. Moje zažité kulturní vzorce byly vykolejené do takové míry, že mě to přivádělo k šílenství: žádné soukromí, všude šílený chaos, praktická neexistence pečiva a mléka, hlasité krkání, plivání všude kolem sebe, špína a smog, kolektivní chození na velkou, bestiální konzumerismus, neskrývaný rasismus,…

Takže jeden z vrcholů byl paradoxně největší zklamání. Byl jste rád, že jste z Číny pryč?

Nebylo to zklamání, to v žádném případě. Kdybych chtěl, aby bylo všechno tak, jak jsem na to zvyklý, nemusel jsemnikam jezdit. O tom přece cestování je, nebo by mělo být: vystoupit ze svojí zóny komfortu a otevřít se novým přístupům a novým pohledům na život. Já jsem si jenom po deseti tisících kilometrech myslel, že už mě jenom tak něco nepřekvapí a pak na druhé straně hor objevím tohle. Ne, Čína je pořád jedním z vrcholů cesty, je to úžasná, velice specifická země kam se snad budu moci podívat znovu. Chtěl jsem totiž v Číně zůstat mnohem déle, ale nedostal jsem vízum o které jsem žádal a tak jsem pryč prostě musel. Původně jsem měl navíc místo na Aljašku namířeno směrem do Austrálie…

Co vás nejvíc bolí? Nohy? Zadek?

Jednoznačně zadek. Jít desetkrát na velkou cedit krev a pak osm až dvanáct hodin vydržet v sedle, to je teprve to pravé dobrodrůžo.

Několikrát jste o své cestě už pochyboval. Čím to je, že vás to většinou brzy přejde?

No, já nakonec nemám moc jiných možností než prostě jet dál, protože abych se vrátil musel bych nejdřív nějak našetřit na letenku, jenže než k tomu dojde, už jsem zase někde jinde a je líp, takže si pak místo toho stanovím nějaký další, vzdálenější cíl. Naprosto upřímně mě totiž děsí představa toho, co bude dál, až tohle jednou skončí. A tak jedu dál, udržuju se v blažené nevědomosti a nemusím na to myslet.

Kolikrát jste si sáhl na dno?

Ono to je tak, že si vždycky myslím, že „tohle je absolutní dno”, aby se pak ukázalo, že pod tím, je ještě bůhvíkolik metrů bahna a že vždycky může být hůř. Bláto, sníh a zima v Turecku nakonec nebyly nic proti sněžné slepotě a výškové nemoci v průsmyku Tonmurun v Kyrgyzstánu a ten zase bledne ve srovnání s dehydratací v čínské poušti Taklamakan. Moje současné dno je určené bezdomoveckou zkušeností v San Franciscu, ze které jsem se pak vzpamatovával celý další měsíc.

Kamarádka vás vyhodila na ulici. Opravdu neexistovala jiná možnost?

Bylo to prostě špatné místo ve špatný čas. Potkal jsem ji před rokem v Itálii a zas tak dobře jsme se neznali, ona procházela docela špatným obdobím a psychicky na tom nebyla dobře no a já, když jsem přijel, tak se místo toho turisty, nadšeného do objevování města, kterého očekávala, objevil pohublý tulák v posledním tažení, protože nemoc se mi tehdy šíleně zhoršila, docházely mi peníze a co bylo nejhorší, úplně se mi rozpadlo kolo, na jehož opravu jsem už neměl.

Pracovala z domu a protože já jsem se první týden nezmohl na nic jiného, než ležet ve vedlejším pokoji, řekla, že potřebuje zpět svůj prostor a musel jsem pryč, to je všechno. Nocleh, ani u přátel, není automatická věc – jsem vždycky vděčný za každou noc a rozhodně nechci nikomu viset na krku, jenomže tehdy jsem zvládl sotva ujít pár stovek metrů, zoufale jsem se potřeboval dát někde do kupy a doufal jsem, že mi pomůže. Spletl jsem se.

Na druhou stranu, jistou formu „bezdomovectví“ jste zažíval po celé cestě, kdy jste spával ve stanu na odlehlých místech. To ale v USA asi nebylo možné, že?

Rozdíl je v tom, že ve Frisku jsem ztratil možnost volby. Dokud jsem měl v pořádku kolo, byl jsem pořád pánem situace, ale tady jsem byl prostě uvězněný ve městě a moje jediná možnost byla to na tom stejném místě vyřešit.

Co se týče spaní „na divoko” v USA, dělal jsem to úplně stejně jako předtím, jediný problém byl, hlavně v Kalifornii, že skoro veškerá půda je v soukromém vlastnictví a oplocená. Většinou jsem se za šera zašil někde v houští u cesty a ráno brzo vyrazil nebo jsem spával na těžce dostupných plážích, které na noc odřízl příliv.

Nenapadlo vás poprosit o finanční pomoc na dálku od někoho z domova? Stál byste o ni?

Když jsem vyrazil na cestu s těma necelýma dvaceti tisícema, věděl jsem, jaké na sebe beru riziko, ale byl jsem přesvědčený, že si v jakékoliv situaci, která nastane, poradím sám. V tom spočívá absolutní svoboda – ne v tom, že budu vlastně jednou nohou doma, s příslibem letenky, kdykoliv půjde do tuhého. Život je boj, ale jak říká Paulo Coelho, je to dobrý boj a já si ho nehodlám dělat lehčí. Kdybych na to přistoupil, nemohl bych tuhle cestu věřit už ani sám sobě.

Zažil jste během cesty opravdový strach? U stanu vám třeba chodil medvěd, často jste musel odhánět divoké psy.

Když jsem v září po cestě k „Magickému autobusu 142” spadl na Aljašce do ledových peřejí řeky Teklanika, na chvíli jsem tam opravdu myslel, že je po mě a skoro se mi zastavilo srdce. Ale i tak to je vždycky spíš adrenalin, než strach. Je to spíš taková permanentní zvířecí ostražitost, na kterou si zvyknete, když žijete valnou většinu roku v přírodě.

Ve svém deníku jste upřímný, neskrýváte třeba, že si dopřejete cigaretu či skleničku něčeho dobrého. Přestože je vaše cesta je chvílemi tak trochu sadomasochistická, umíte stále být i požitkář?

Žiju tak trochu jako námořník – jedu sám třeba měsíc a jenom si tak rozjímám, ale když pak dorazím na víkend do mého přístavu, do velkého města, chci se opít a vidět lidi, kecat jenom tak o fotbale, potkat holky a být na chvíli zas ve světě lidí. Čas od času je potřeba vypnout, protože kdybych myslel na celou tu štreku kolem světa jako na jednolitou cestu, musel bych se z toho zbláznit.

Jak dlouho jste vydržel život poustevníka? Ke konci se to začalo, zejména co se sexu týče, trochu zvrhávat, ne?

Nemám rád dogmata. Když dodržování pravidel začne omezovat jejich užitečnost, je načase se jich zbavit.

Často zažíváte teplotní šoky, občas klepete kosu a topíte si ve stanu vařičem, jindy si spálíte tělo na sluníčku. Nebojoval jste kvůli tomu se zdravím?

Naštěstí mám, vyjma těch mých zpropadených střev, docela tuhý kořínek. Nebyl jsem nemocný, ani nepamatuju.

Co vám chybí z Čech? Po čem se vám stýská?

Český humor, knedlíky, rohlík. A samozřejmě pivo a celá hospodská kultura, to nesu težce.

Sledujete dění v ČR, nebo jste rád, že jste pryč?

Ony se ty možnosti nevylučují.

Máte za sebou kus Evropy, Asie, nyní vás čeká Severní a Jižní Amerika. Co si od této části slibujete?

Ze Severní Ameriky už toho moc neuvidím, protože do USA kvůli zpřísněným vízovým podmínkám už znovu nemůžu, takže v březnu začínám v Mexiku. Na kole pojedu do Panamy, kde končí Panamerická dálnice, takže tam nafouknu raft, který si s sebou vezu a popádluju do Kolumbie. Na kole potom projedu do Venezuely a skrz Orinoko, kanál Casequiare a Rio Negro propluju džunglí k soutoku s Amazonkou, kterou splavím až k oceánu. V době olympiády bych měl potom došlapat do Ria.

Chcete se stále vracet domů?

Já už vlastně ani nevím, kde to je. Žít na cestě je velice jednoduché a bojím se, že jsem si na to už moc zvykl, než abych se mohl jen tak někde zastavit a sednout si tam na zadek. Tohle navíc už dávno není cesta s nějakým cílem, kterého bych měl dosáhnout, abych se mohl vrátit. Je to můj nový život.

(Miroslav Táborský)