Přišel čas, říct Itálii sbohem: Osiřelý byt, halda prázdných lahví od vína, poslední snídaně (plním si flašku olejem na cestu), třesení rukama a vřelá slova o návratu (otírám moje melancholické, opuštěné, zaprášené kolo), poslední ohlédnutí a celá Via Trapani couvá za mými zády do minulosti. Je chmurný den a mraky visí nízko na obloze jako nepřehlédnutelná předzvěst blížící se zimy. V přístavním Bari pod shrbenými siluetami jeřábů otevřu a vypiju svoji poslední italskou láhev vína, v jedenáct večer se nalodím na modrobílou baculatou AS Francescu a v ledové, průzračně klidné, měsícem zalité noci spolu padneme do chladné náruče Jaderského moře. A až se příď lodi probije tmou a narazí na rozbřesk, až svítání proteče skrze zábradlí, komíny, lana a skla a zaplaví kapitánský můstek na desáté palubě, budu vědět, že se blíží Země orlů.
Probouzím se na zemi, mezi sedadly na deváté palubě, stejně jako ostatní, povětšinou Albánci, kteří ale nemají karimatku a spacák jako já a tak rozebrali sedačky a polstrování použili jako matrace. Mám šílenou žízeň, ale láhve s vodou jsem zapomněl v podpalubí za velkými protizáplavovými dveřmi, které jsou během plavby samozřejmě zavřené, takže piju vodu z kohoutku nad kterým visí velký piktogram přeškrtnuté sklenice. Voda ale nakonec nechutná tak špatně, takže doufám, že pitná přece jen je a ty značky jsou tu jenom proto, aby vydělal ten předražený bar na osmé palubě.
Celý rozlámaný sbalím spacák a přestěhuju se na příď, kde větru navdzdory vyhlížím zemi. A pak už se z nazlátlého mlhavého oparu vynoří strmé stěny hor a rovnou linku mořské hladiny znásilní drápy siluet (nedokončených) výškových budov blížící se Drače.
Decák k snídani
Přístavní terminál je čistý a moderní – vyleštěné kachlíky, sklo a ocel – Albánie, jakou jsem si představoval ale začíná hned za ním: dotěrní řidiči taxíků, žebráci na křižovatkách, koňské a oslí povozy a všelijaká další zvěřina kolem silnice – především krávy a kozy a taky slepice, na každém příhodném, byť sebemenším plácku. Provoz řídí samozřejmě právo silnějšího a intenzita troubení, je ale pravda, že aut tu není tolik, kolik bys ve druhém největším městě země čekal. Co bys ale rozhodně nečekal je víc než půl milionu větších i menších bunkrů, které paranoidní Enver Hodža rozesel po celé zemi, poté co se Albánie rozkmotřila se Západem, Sovětským svazem i Čínou a na protest proti okupaci Československa vystoupila z Varšavské smlouvy. Likvidace jednoho vyjde na osm set eur a tak tu prostě všechny pořád stojí, měníce postupně svůj účel na skládky odpadu, místa k chovu slepic a králíků nebo častěji – obzvlášť v Tiraně – na veřejné záchody.
Protože na Albánii, Makedonii ani Řecko nemám mapu, sleduju jenom směrovky a do Tirany tak jedu po dálnici, nikoho to ale nevzrušuje – ani pasáčky krav na krajnici, ani slepice vyzobávající bůhvíco mezi střepy skla a plastu. Vzduch je šedý, těžký a plný smogu – pravděpodobně proto, že v Albánii prostě pořád něco hoří; nejčastěji asi odpadky – koneckonců svoz odpadu začal v Tiraně fungovat teprve před několika málo lety.
Za albánskou metropolí začínám stoupat do hor a po dlouhé pauze se velice rychle unavím, takže zastavuju a vařím si oběd: špagetovou reminiscenci Itálie (s Mým olivovým olejem samozřejmě) a polívku z bujónu. S velkým sebezapřením jedu dál, den je smutný, silnice mi utíká nahoru a moje hlava je přetěžká spoustou myšlenek, před kterýma jsem se snažil utéct.
A pak na mě v Ibě někdo volá ze střechy; je to jako zjevení anděla: uprostřed té drsné, vlhké, šedavé krajiny, kde ničemu nerozumím se naráz ozývá nanejvýš srozumitelné: „Hey, hey, you! Come upstairs, I have a beer!“, což mi samozřejmě zní jako rajská hudba a na spektakulární terase jistého Bardhyla Hasy sedím dřív, než si uvědomím, že jsem sesedl z kola.
Nakonec zůstávám i přes noc, na návštěvu přichází i Bardhylův bratr Abdul a k mixu italštiny a angličtiny se přidává nečekaně i čeština – tedy, Abdul si myslí, že mluví česky (jeho syn je úspěšný gymnasta SK Hradčany Praha), většina slov je ale ruských (což je ale taky pořád lepší než gjuha shqipe – albánština). Na staré plotně pak smažíme chleby, vajíčka a špekáčky; jídlo se začíná podobat turecké kuchyni a mně se po večeři udělá strašně špatně, střeva mi tancujou v břiše makarenu a hodnou chvíli vrávorám nad tureckým záchodem. Možná je čas vzít si prášky.
Myslím na ženy, které zmizely z mého života a už se nevrátí. Je mi smutno. Ne po domově, ne po lidech, ale po světě, který už neexistuje a ani za milion kilometrů k němu nelze přijet. Asi je potřeba se udržovat v nějakém módu stálé naděje, kterou tím cestováním živím, a doufat, že objevím nové světy a nové Svaté grály přání a plánů, ze kterých život bude chutnat jako sladké, hutné, opilé víno z Puglie.
Tuna hlubokého spánku, kterou jsem si dopřál (čtrnáct hodin – od šesti do osmi), vrací moje zženštilé, slabé chvilky zpět do patřičných mezí, stejně jako následná snídaně albánských chlapů: decák! raki (albánské pálenky), který zapíjíme silným kafem. Řádně břinklý, hned v devět ráno, lehce vrávoravě vyrážím vstříc Makedonii.
Do Elbasanu nově vede dálnice a tunel, který zkracuje původní cestu o více než dvacet kilometrů. Jednou to už vyšlo a tak kašlu na opakující se zákazy vjezdu cyklistů a vjíždím na dálnici. Těsně před tunelem ale stojí dvě policejní auta a moje desperátská eskapáda končí stejně rychle jako začala. Nic jiného, kromě toho, že mám zůstat na místě, mi nesdělují, a tak přemýšlím, jestli jsem přece jen nebyl moc lehkovážný a nebudu nakonec muset vypláznout nějakou tu smetanu.
Nebyl! Za pět minut projíždím tunelem v protisměru uzavřeným pruhem s eskortou a zapnutým majákem silničářského pickupu – na konci tunelu na mě jenom zatroubí, zamávají a nechají mě pokračovat po téměř liduprázdné, překrásné nové dálnici, kterou krásně z kopce, padesátkou vklouznu přímo do Elbasanu.
Jakmile Elbasan zmizel z dohledu, vyrostly ze země hrdé, drsné albánské hory a skončila civilizace: krajnice jsou plné prodejců různého ovoce, lidí, přesouvajících se z vesnice do vesnice, staříků, vozících si domů dřevo na zimu, zástupů dětí, vracejích se ze školy, křičících Hello!, které je po sto padesáté tak otravné, že už se nevzrušuješ dát najevo jakoukoliv reakci. V ulicích měst jsou tisíce a miliony lidí, z obchodů, které mají většinu zboží vystavenou na ulici, řve turecká muzika, prodavači vykřikují na náměstí hlasité proklamace o výhodách Jejich jablek a všechen ten mumraj podbarvuje orchestr troubících dopravních prostředků. Je ale zajímavé, že snad každé třetí auto je Mercedes – a vlastně ani ne tak starý, jak bys v Albánii čekal. Možná proto se tu tolik daří všemožným druhům automyček (lavazh).
Přichází zima
Moji druhou a poslední noc v Albánii jsem strávil na hřebeni hory, která vytyčuje hranici s Makedonií. Stovky metrů dole pode mnou se třepotají a vlní světýlka měst a vesnic kolem Ohridského jezera a zatímco v klidu stavím stan, vrcholky hor na západě mizí ve všeobjímající náruči temné páteční noci. Při zapichování kolíků za stanem najdu obrovskou (nanejvýš pravděpodbně medvědí) stopu a při vaření rizota (které ale opravdu potřebuju) přemýšlím, jestli už se ten tajemný, pradávný Medvěd, tvor, kterému to tu všechno patří, odebral k zimnímu spánku.
Noc je velice dlouhá a mrazivá – spím navlečený skoro ve všem co mám. Ráno ale svítí Slunce, stan tak hezky proschne a já o půl desáté přejíždím hranici do Makedonie. Nic neudělá radost tak, jako přejezd hranic!
Cestou dolů od celnice k jezeru kolo na namrzlé hrbolaté silinici nebezpečně zrychluje a zatáčí moc pomalu a já s co nejpevnějším stiskem krotím vzpouzející se řídítka a držím směr zuby nehty jako kormidlo starého rozvrzaného dřevěného korábu v té největší bouři. A taky v tom stisku zjišťuju, že už necítím prsty na rukou a musím ve městě Struga zastavit (shodou okolností zrovna před nemocnicí – to asi kdyby bylo potřeba ty zmrzlé prsty zrovna odřezat). Pětiminutové rozmrzání prstů, na které si horečně dýchám, šíleně bolí, hopsám kolem autobusové zastávky, kterou jsem si vybral za svou základnu, po jedné a pak po druhé noze, vykřikuju sprostá slova jako s Tourettem a uklidňuju se, že to přece přejde.
Z Makedonie si jinak pamatuju jenom sady jabloní a úžasné výhledy na zasněžené hory – nic víc jsem během nějakých sto dvaceti kilometrů neviděl. Den je velice krátký: po třetí odpoledne zajde Slunce za oponu hor, které přese mě přehodí chladný večerní háv stínů a já musím najít místo na spaní, než tma zhoustne. Noc je opět delší, než bych si přál, milionkrát se budím a modlím se za úsvit. Ráno je všude silná vrstva bílé jinovatky, stan kompletně zamrzl, pára z mého dechu se na jeho vnitřních stěnách změnila v ledovou krustu a ponožky k sušení visí na vnitřní konstrukci stanu ve své smradlavé posmrtné ztuhlosti jako dva rampouchy.
Bitola se ztrácí v mrazivé bílé mlze, lidé i psi chodí pomalu a nevidím nikde žádné auta – probudil jsem se do města duchů. Mrznu. Nazouvám další pár ponožek, poslední zbývající pár si natahuju přes rukavice na prokřehlé ruce. Skrze mlhu se prokousávám skrz mokřady za Bitolou, ve kterých nacházím hranici s Řeckem. Zatímco na makedonské straně mi jen zamávají a ukazují, ať jedu dál, na řecké celnici chtějí vidět tašky, musím napsat na papírek jméno otce a matky a celá kontrola trvá docela dlouho.
Značkování teritoria
V prvním baru u cesty jsem musel zastavit a rozhodl jsem se obětovat nějaké drobné alespoň za čaj. Skončilo to tak že jsem se po čaji, dvou panácích ouza, punči a půl litrové karafě vína nejen zahřál, ale i příjemně opil. Něco po třetí (vlastně už čtvrté – první časové pásmo je za mnou!) hodině odpoledne jsem našel kousek od silnice sympatickou budku, kde jsem se s mojí opičkou uvelebil, dojedl čokoládové dortíky z Makedonie, četl si a chystal se ulehnout, když se mi v hlavě zhmotnila představa romantické noci s ohýnkem, knížkou, cigaretama a další flaškou vína, takže jsem se sbalil a s touhle vidinou před očima jsem vyrazil dál, najít nějaký obchod, nebo alespoň benzinku.
Nic jsem nenašel, takže lituju, že jsem nezůstal v budce, protože tma padá na moje ramena v neobydlené oblasti, kde silnici lemují značky s vyobrazením nevrlého, machistického Vládce Medvěda. Můj kopec je mi ale sympatický a vůbec, kdo mi může upřít právo se tu vyspat? Já jsem příroda, stejně jako Medvěd – jsem přece poutníkem na cestě k přirozenosti – jenom zatím nevím, co to přirozenost je – a hledím na rozjasňující se modrobílé lampiony hvězd, stojím v tom proudu fotonů, které ke mě letí ze vzdálených galaxií desítky měsíců nebo let a už v tomhle okamžiku jsou tam dávno minulostí a paže černých, opadaných stromů mě v měsícem zalitém břitce ledovém šeru jímají do své náruče, přestože ví, že je ráno opustím a budu vandrovat dál.
Ale při (nemoudrém) vaření večeře se zdálky ozve štěkot. Není to štěkot psů ze zahrad, to poznám – tenhle je zuřivější, je ho víc a víc, až je ho příliš a je moc blízko a mě je jasné, že nejsem sám, kdo by rád večeřel, ale sakra, tohle je moje Jediná Vytoužená Poslední Česká Zásoba Jídla – bramborová kaše, která má v sobě stejně tolik chemie, že by jí zvířata pohrdly, jen co by ji ochutnaly, ale to ti psi, co mezitím obestoupili můj stan ještě neví a laká je ta svůdná vůně kari, které jsem si na kaši nasypal.
A tak chvíli čekám, jestli je to třeba přestane bavit a půjdou zase dál, abych se konečně mohl najíst, ale jejich touha po Mé kaši je stále silná, takže nechávám běžet vařič a v tom slabém ohni cítím stejně jako pračlověk nějakou záruku bezpečí, sleduju ty uklidňující zenové plameny a přemýšlím, jak moc dlouhých bude nadcházejících šestnáct hodin tmavé, uštěkané noci.
Mám opravdu hlad (dávná se navíc zdá být ta touha po flašce a cigaretách – začíná mě k tomu bolet hlava a svět je zase o něco horší místo, a tak přemýšlím, jestli nakonec nemají ti zpropadení muslimové pravdu) a pak si uvědomím, že jsou to přece jen psi a já člověk, vládce tvorstva, který se tak zapomněl chovat a je načase vrátit přírodní hiearchii do správných kolejí, takže si připínám na opasek mačetu, beru do levé ruky vařič jako pochodeň a s šíleným, animálním řevem a žhnoucíma očima vyskakuju mezi ně ze stanu. V nastalém momentu překvapení těch pět, šest psů ustupuje natolik, abych s planoucím vařičem v ruce demonstrativně občůral hranice svého území. Když vítězoslavně zalézám zpátky do stanu, ozve se ještě pár nejapných, trapných pokusů o štěkot, takže zvýším plamen vařiče, hlasitě odpovím a všichni už ví, že tenhle kousek kopce, ten třímetrový perimetr kolem stanu je moje teritorium a že jsem ochotný a schopný si ho uhájit. A kdyby to ani potom někomu nedošlo, po večeři, kdy už mám klid, zpečetím svoji územní nadvládu promyšleným depositem trusu na obzvlášť strategické místo na východní hranici mého habitatu mezi velkým kamenem a malým keřem.
Během předlouhé noci, kdy jsem nemohl spát, mrzne tak, že mám ráno z flašek na vodu cihly. Když o půl šesté rozepínám zip u vchodu, vidím jen bílo: bílou, smetanovou, mystickou mlhu, jak se líně převaluje na studené bílé zemi, bílé krystalky, jež pokrývají celé moje kolo a silnou bílou ledovou krustu z vnějšku i vnitřku stanu, který je tak zmrzlý, že nejde složit.
Přežívání je teď těžké, když se vichry severu protahují každou možnou škvírou do mého spartánského příbytku a hrají na mé drsné ledové tváři blues. Jezdím shrbený pod tíhou svých hlubokých myšlenek po asfaltem a ledem pokryté zemi, zpívající milostné písně v moll, bláznivé árie přírodních operet, pro toho blátem, mlhou a vzpomínkami bloumajícího poutníka.
Přidat komentář