Můj manifest

Dovolím si parafrázovat Hamleta a říct, že můj vesmír, vymknutý ze všech svých kloubů, právě šílí. Ale už asi ani ne ve špatném slova smyslu – spíš jen tak, že je přede mnou něco obrovského a já vycházím z Platónovské jeskyně, mžourám do oslepujícího světla a ačkoliv nic nevidím, vím že to bude velké.

Moje letošní klopýtání přes kameny mě totiž nakonec přece jen shodilo do peřejí, odneslo všechny jistoty, co jsem s sebou tahal na zádech a já se poněkud odlehčený (ale živý!) klepu na druhé straně řeky, kde, jak jsem už psal, vyrážím vstříc novým horizontům.

Bez dalších náznaků a metafor to v mém případě znamená, že za mnou na zdi, která mi bude říkat pane už jen posledních pět dní, visí obrovská mapa s tunou poznámek. Poličky už jsou prázdné, až na jednu, prohupující se pod tíhou knížek o dalekých zemích a na nepovlečené posteli je rozevřený spacák.

Slečna Kateřina byla to poslední, co moji nebohou neklidnou duši nechávalo oscilovat mezi dvěma protipóly mého bytí, ale teď je pryč a ta divoká část mého já se zadrnčením po léta napínaného luku vystřelila moji hlavu zpátky na cestu, proto jsem přerušil studium, vypověděl paušál, odhlásil se ze sociálního a zdravotního pojištění a všechno oblečení, které nebudu potřebovat nebo jsem ho na sobě víc jak dva měsíce neměl, jsem věnoval Dobré vůli. Vymazal jsem se ze systému!

Takže jsem si koupil nové kolo (samozřejmě že z bazaru) a jedu hledat romantiku a především sebe sama na Hedvábnou stezku. Není to ani tak cesta do Číny, a už vůbec ne za památkami, je to filosofická cesta do nitra mojí duše, poustevnická svatá pouť, na jejímž konci snad bude člověk, jakým jsem si vždycky přál být. A navzdory všemu co jí předcházelo je to ta cesta, o jaké jsem přece vždycky snil.

Přidat komentář