„Absence je dům tak rozlehlý, že vevnitř projdeš skrze jeho stěny a věšíš obrazy do vzduchu.“
— Pablo Neruda
Ještě předtím, než tím tmavým zimním ránem začnou cloumat zvony vesnických kostelů se chladná noc, černá jako čínská tuš, vznáší jako lilie nad zemí a její minuty pronikají temným tichem. Studená dlažba ornamentů ze starých kamenů klečí před oltářem, hieroglyfy mayského kalendáře se otáčí v soukolí času, jogíni v Benáresu omývají svoje duše v Ganze a holohlavé tibetské děti pijí svůj dopolední čaj.
Svět se probouzí a usíná zároveň, naložený v láku hořkých lásek, křídel smrti a poprašku z prchavých momentů skutečného štěstí.
Kolo Velkého vozu drkotá po rozbahněné Mléčné dráze a kutálí se s tebou na východ: všichni se kutálíme na východ v eposu tisíců a miliónů postav; každý den svištíme rychlostí půl kilometru za sekundu vstříc datové linii, stárneme a blížíme se nevyhnutelné bezvýznamnosti a zapomnění těch, kteří stejně tak stárnou a konec se blíží pro všechny.
Celý svět je přímo tady, všechna místa jsou na jednom místě a všichni, které znáš jsou tady taky – je to multidimenzionální hříčka, kterou nejsi schopný rozluštit – pobíháš po planetě jako mravenec po papíře a hledáš druhou stranu Móbiova proužku, jenomže to, co nás od sebe dělí nejsou kilometry, nýbrž čas, kterým jde ale cestovat jenom tam.
Reálsocialistická idea rovnosti dotažená téměř k dokonalosti s tikotem hodin jako univerzálním platidlem a Giniho koeficientem limitně rovným jedné, nechává dosud ekonomy chladnou, přestože všichni chodíme s tím stejným měšcem, a tak si musíš pomoct sám, jenomže jediné, co je tak nějak jasné, je „neutrácej ani nešetři“.
Když jsem se na Štědrý den po dlouhé době dovolal domů, bylo to jako pohled do peněženky po probdělé noci – jasně, byla to skvělá jízda, ale utratit za ni 807 dní? Dva a čtvrt roku na cestě mě možná moc nestálo, ale rozhodně to nebylo zadarmo – ten den jsem si uvědomil, jak šíleně dlouho už to je: nepoznával jsem byt, ve kterém jsem vyrůstal, moje „malá“ sestra začíná chodit na plesy, bráchovi narostly vousy, spolužákům ze střední se rodí děti, narodila se mi poloviční sestra, se kterou jsem se ještě nepotkal… a už nikdy neuvidím svého dědu, se kterým jsem ten den mluvil naposledy a který mě naučil většinu věcí, které by měl pořadný chlap vědět – rybařit, stahovat králíky, pít spoustu vína (a tak vůbec), balit cigarety, smrdět cibulí a česnekem, nenechat se zlomit a brát i to nejhorší (s cynickým) humorem. (Nevím, jaký vtip by si vybral pro svoji poslední repliku, ale ještě pořád si dokážu představit, jak by se tomu smál.)
Když jsme se v roce 2014 v Hodoníně na nádraží loučili, on to snad možná tušil, já jsem se toho celou dobu bál, ale oba dva jsme doufali, že to stihnu a budu u něho na zahrádce u slepého ramena Moravy dopisovat knížku, až se jednou vrátím, jenomže z cesty do Itálie byla cesta do Číny a z té cesta do Ameriky…
Utrácejte svůj rok 2017 šťastně a rozvážně. #PF2017
Věnováno památce Cyrila Balgy (6.7.1942-30.12.2016)
„Je to zvláštní věc, když zemře někdo, koho jsi měl rád. Všichni víme, že náš čas na tomto světě je omezený, a že dřív nebo později skončíme pod nějakým prostěradlem, abychom se už nikdy neprobudili. A přesto nás vždycky překvapí, když se to stane někomu, koho známe. Je to jako stoupat po schodech do ložnice, myslíc si, že tam je ještě o jeden schod víc, než jich opravdu je a noha prošlápne vzduchem v závratném momentu temného překvapení, zatímco se snažíš změnit způsob, jakým jsi o věcech přemýšlel.“
― Lemony Snicket
Petra Hložánková
Mateo, upřímnou soustrast 🙁