Existují dva druhy nomádů: jedni jsou doma všude, ti druzí nikde. Já jsem tím druhým.
— Robyn Davidson
Aby bylo možné lásku a štěstí najít, musí se nejdřív přestat hledat. Je potřeba uvolnit sevření a nechat to všechno připlout k tobě – to jsem doteď v mojí křečovité snaze vidět ve všem znamení a osud nechápal a nevěděl jsem tudíž, že jsem teprve na začátku…
1
Okamžitě, jak jsem v Cancúnu složil kolo, vyjel za triumfálního burácení cikád do vlahého karibského večera a ucítil sladkou vůni cesty, věděl jsem, že jsem se rozhodl správně a že musím jet. Kanada totiž, přestože nejpodobnější domovu, co jsem zatím poznal, nebyla tím štěstím, co jsem hledal – byla jenom komfortem, který tě dokáže ukolébat v iluzi, že jsi šťastný, když přitom jenom pouštíš k ledu svoje nejdivočejší sny za pohodlnou postel, teplou sprchu a pocit ‚někam patřit‘.
Bylo pondělí dvacátého devátého února, plnými doušky jsem hltal teplý mořský vzduch, mými žilami opět proudilo čiré nadšení a já jsem věděl, že tohle je to, pro co jsem se narodil a všechno ostatní je jenom iluze a planý sen.
2
S Karlosem, což je takový typický malý Mexikánec s černou nagelovanou patkou a spoustou tetování, jsem se sčuchl přes internet, sotva den před tím, než jsem do Cancúnu dorazil. Byl z mého cestování naprosto neskrývaně nadšený a přestože jsem hlasitě protestoval a snažil se mu to potom všelijak oplácet, každý den trval na tom, že platí večeři za oba a staral se taky o to, aby bylo pořád dost piva, takže se stalo, že jsem místo dvou nocí zůstal v milé společnosti Cancúnu, Karlose, tortill, empanadas, tacos, tequil a cervezas celý další týden.
Třetí den večer, když přišel z práce, s potutelným úsměvem na mě vybalil:
-„Mám pro tebe dárek,… ale nesuď mě, jo?“
-„¿Qué?„
-„Je to trochu zvláštní věc, ale já myslím, že to pochopíš – kdo jiný by to taky měl pochopit, ne brácho?“
-„Jasně, že tě nebudu soudit – já dárky přece rád.“
-„Takže: je to hezká mayská holka, perfektní tělo. Se mnou se otevřela a chce experimentovat, tak si ji vezmi, já ji chci vidět s někým jiným. Fakt bys mi udělal službu, kdybys jí to udělal, protože až přijde čas, budu já chtít po ní, aby mi sehnala holku tak jako já jsem jí sehnal tebe a rád bych měl nějaký ten argument v záloze.“
-„Cože?!“
3
Anita přišla hned ráno, nic neřekla, sundala mi tričko a zkoumala mě. Milovali jsme se jako kdysi dávno za východu Slunce někde v džungli, na podlaze jenom deka, na stropě se líně otáčel vrzající ventilátor a na konci světa jsem uslyšel zpěv quetzala, bájný zpěv života, svěží jako ráno v nadýchaných korunách stromů v pralese z huňatých blankytných mraků.
Její tmavé tělo se napíná ve víru karibské černé magie, a taková je i uvnitř: smyslná, roztoužená, dychtivá mayská čarodějka; mystická černooká nymfa z džungle, která mě nevědoucího vede na vrchol pyramidy potu a krve, s oltářem z našich těl, které se svíjí kdesi uprostřed nekonečna, padajíc ze zad té obrovské želvy, která nese na krunýři svět; až dokud její pulsující pánev nezastaví tlukot mého srdce a pod oblohou, náhle ztemnělou vírem bouře, nezůstanou dvě prázdné hadrové panenky s nepřirozeně pokroucenýma končetinama jako tiché mrazivé memento právě proběhnuvšího voodoo.
4
Během čtyř dnů jsem dorazil k hranici s Belize. Mexičani po mně ještě chtěli dvacet pět dolarů jako výjezdní turistickou daň, ta se mi ale v žádném případě platit nechtěla a tak jsem se dvacet minut hádal a s pomocí mojí letenky, uložené v telefonu, kde na faktuře velkými písmeny svítilo „TAX“ jsem přesvědčl celníka, že všechno už je dávno zaplaceno airolinkami. A jak to tak u důležitě se tvářících lidí bývá, než aby byli za blbce, radši s tebou souhlasí, takže jsem do Belize vjel zadarmo.
Byl to naráz kompletně jiný svět, snad možná největší rozdíl, jaký jsem na hranici kdy zažil. Španělštinu vystřídala angličtina (karibská, nutno podotknout – zatím zdaleka nejhorší přízvuk jaký jsem měl možnost slyšet), Mexičany vystřídali kreolové a karibští černoši s dredama v rasta čepicích, všude hraje na plné pecky reggae a i policajti ujišťujou, že, „every little thing’s gonna be arrright.“
Pravý karibský ráj, kde život plyne v křivých, ze dřeva sbouchaných chatrčích, stejně pomalu, jako se tu na ulici grilujou ryby. Na prašných cestách které lemují hořící plantáže cukrové třtiny tě míjí přemalované vyřazené americké školní autobusy plné zvědavých oči, rum je levný, bary s pivem Belikin každých sto metrů a Slunce praží, tak jak to umí jenom tady.
5
Belize jsem chtěl původně jenom prosvištět během dvou dní, ale po cestě jsem slyšel tolik chvály na malý korálový ostrůvek Cayo Caulker, že to nemohla být náhoda a tak, přestože je tahle země docela drahá, rozhodl jsem se si pro jednou taky udělat prázdniny a na pár dní zapomenout na kolo (chytit bronz taky na břiše, pro změnu), Amazonku a tisíce kilometrů, které mě čekají na Jihu, takže jsem v pět odpoledne v Belize City naskočil na pestrobarevnou loďku s názvem ‚Raggamuffin‘ nebo tak nějak a po setmění se vylodil v tropické oáze u druhého největšího korálového útesu na světě.
V hostelu Bella’s jsem si pod schodama roztáhl svoji hamaku, uvařil si večeři, půjčil si hostelovou kytaru, otevřel pivo a čekal, co se stane. Dal jsem se dohromady s Portugalcem Danielem, Irem Darou a dvěma holkama, dopili jsme moji tequilu z Mexika a o půlnoci vyrazili do reggae baru, kde bylo tak narváno, že jsi s holkama tancoval tělo na tělo naprosto automaticky.
6
A tímhle pro mě byla celá ta zvláštní, malá země – vlastně už od severu, od Cancúnu, je tu ve vzduchu něco jiného, něco živočišného, pura vida, jak by řekli v Kostarice – svět je ti blíž, ty jsi blíž světu, cítíš to zvíře v sobě, koneckonců jediné, co tě dělí od prapůvodní biblické nahoty je jenom jeden teňounký hadřík plavek – chodíš bos a cítíš, jak v tobě pulzuje život – všechno je tady: mačetou si usekneš vršek kokosu aby ses osvěžil tou nejčistší vodou; po večeři si oloupeš stonek cukrové třtiny a vychutnáš si ten nejsladší dezert; k pití ti stačí dešťová voda; na spálenou kůži si nařežeš pár listů aloe vera a banány, se kterýma si energeticky vystačíš celý den, jsou skoro zadarmo.
7
Ale zpět k tomu sobotnímu večeru: holky byly blond a v tom mumraji v reggae clubu jsme si je mezi všema těma černochama dost dobře nedokázali uhlídat, takže se rozhodly jít zpátky. Já s Danielem a Darou jsme dostali tip na afterparty club pro místní na západním konci ostrova a tak jsme se, potom, co jsem lobboval za procházku (ostatně, na ostrově kromě golfových vozíků, které slouží jako taxi, nejezdí žádné auta), začali plahočit prašnýma ulicema do mýtu zpocené karibské noci.
Po pětačtyřiceti minutách, kdy už jsme všichni byli znovu střízliví, se objevila rudě natřená budka, kde nikdo nebyl a kde chtěli za vstup pět belizských dolarů. Bylo to ale poslední místo, kde dostat pití, takže jsme majitele přesvědčili aby k tomu přidal welcome drink a byli jsme vevnitř.
Když jsme dopili a vycházíme ven, vypadá to tam naráz úplně jinak, všude kolem spousta taxíků a do dvěří se hrnou černošky v nestydatě upnutých minisukních, jedna v rozkošném bílém nátělníku na mě ze řady mrká a říká: „hned jak se dostanu dovnitř, tak spolu tančíme,“ takže samozřejmě nikam neodcházíme, lezem zpátky do přítmí vířících světel a noc pokračuje, je to něco neuvěřitelného, co se ti nestane na žádném evropském parketu, tyhle holky Vědí, k čemu mají ty nádherné sametové těla, jsou to živoucí bohyně plodnosti provádějící prastarý posvatný rituál, sex tu visí všude ve vzduchu a není to něco nestydatého k čemu musíš přemlouvat, žadonit nebo být přemlouván – je to důvod proč existujou noci jako je tahle a proč existuje tanec a jestli kdy kdo extrahoval marnivost a spásu lidské existence, podstatu našeho potu a těch malinkých okamžiků nirvány tělesných blízkostí, pak to bylo přímo odsud. Děvčata si kasají sukně a vrtí zadkem, abys je za něj chytil, jestli ti to ještě nedošlo a já mám na své pánvi přitisknutou nádhernou černou holku z Guatemaly. Připadám si skoro směšně, že jsem se ještě před hodinou zaníceně bavil s přesvědčeným konzervativním Texasanem o výsledcích amerických prezidentských primárek – tohle je vrchol blaženého nihilismu: proč se vůbec starat o cokoliv kromě přítomnosti, když rum je tak levný, holky tak žhavé a moře tak teplé?
8
Další den ráno na mě holka, která v hostelu uklízí celou dobu divně hledí, jakobych jí snad něco provedl:
-„¿Qué pasa?,“ už nevydržím se nezeptat.
-„Já tě včera vidět! Ty tancovat s moje sestra!“
9
Na ostrově jsem nakonec zůstal celkem čtyři noci. Sešla se nám tam bezvadná parta: Daniel, Dara, éterická Petra z Holandska, Francouz Emanuel, dvě křehké Dánky, Kanaďan Mike, usměvavá Britka Rachel, Američan Michael, pak ještě (tradičně) nějací Němci, zvláštní Švýcar a jeden večer dokonce jeden český pár (Libor a Zuzka?) a já s kytarou, která fungovala přesně tak, jak by kytara fungovat měla – totiž lákat další a další lidi do našeho sociálního kruhu, který se scházel každý večer po setmění k obřadu, kde jsme si za rituální symbolickou oběť pěti babek koupili podíl v obrovských půlgalonových lahvích karibského rumu a zpívali falešně ‚Wonderwall‘ až do rána.
10
Poslední noc už to je jako znát tyhle lidi celý život. V baru Lazy Lizard si za soumraku vypijem aperitiv z ananasového rumu za dolar a večer sedíme v lehátkách kolem naší rumové svatyně. Už na to kašlu, už se ani nepřevlíkám do večerního – jsem mezi svýma – a je mi skvěle, vlastně mi po dlouhé době opravdu nic nechybí – dost možná se právě usmívám jak idiot; pak se rozhlížím kolem sebe a vidím Petru: prohlíží si mě a má ten nejpodivnější úsměv:
-„Co? Co je?,“ ptám se s nejistotou člověka na kterého se někdo dívá a směje se přitom.
-„To je neuvěřitelné – je ti pětadvacet a máš v sobě klid starého muže. Sedíš tady s kytarou a rumem celý večer polonahý v lehátku, brnkáš si ty svoje teskné české písničky a já si tě dokážu představit přesně takhle, se stejným úsměvem za třicet let a myslím, že nebudeš jiný.“
-„Já bych rád věřil, že přece jenom ještě trochu zmoudřím – ještě pořád se občas dokážu překvapit, jaké jsem strašné tele…“
-„Chci jenom říct, že z tebe vyzařuje, že už všechno bereš s takovým klidem, že už sis asi zažil něco, co tě naučilo brát život s nadhledem zkušenosti, o které jsem si myslela, že přichází až někde kolem šedesátky. Ale pak mluvím s tebou, ty řekneš něco jako: ‚Víš, jednou přijde den, kdy…,‘ a já ti to opravdu věřím, zníš jako starý šaman vyprávějící dětem příběhy u ohně a přitom všechno, co vidím, je jenom tvoje šíleně rudá, spálená, pětadvacetiletá tvář.“
Byl to nejkrásnější kompliment, jaký jsem kdy dostal. Muži (samci obecně) jsou od přirody prakticky jenom stroje na hýčkání svého ega (píšu tohle zatímco sleduju guatemalského gallo (kohout – lekce španělštiny) natřásat se na záhonku a ohromovat svoje slepice, takže vím, o čem mluvím), ale hlavně mi dal uvědomit si, že byť mi to možná ještě úplně tak nepřipadá, blížím se něčemu, o čem jsem na začátku snil, totiž že jsem se svým životem opravdu spokojený a že už nechci být na jiném místě než právě teď a právě tady. Nepotřebuju už a nehledám nikoho, abych mohl být šťastný – (samozřejmě, pořád sním o mojí letní dívce, která se vynoří z ranních růžových vln, ale už ne křečovitě a nevyhnutelně) – můžu být kdekoliv na světě, učit se jejich jazyk, nechat se spálit jejich Sluncem a poznávat jejich ženy. Kdekoliv na světě bych mohl být doma, ale stejně nikde nevydržím, tak co mi pořád ještě uniká?
Přidat komentář