Update III (prosinec 2016): Kaykem Amazonií

Tak se mi to o rok protáhlo a místo léta 2016 se mi možná povede se dostat do Ria někdy v září 2017. Ale zase toho z Amazonky uvidím mnohem víc!

Update II (únor 2016): Velké amazonské dobrodružství

Update (srpen 2015): Co dál?

Tak se to nakonec povedlo. V dubnu jsem překročil v Irkeštamském průsmyku čínské hranice a v červnu jsem dorazil na samý konec Východu. Dva měsíce jsem pracoval v Hefei, hlavním městě provincie Anhui a bylo čím dál víc jasné, že vydělané peníze rozhodně na letenku zpátky nepoputují. Ještě pořád bylo potřeba zodpovědět několik otázek a ještě pořád neuzrál čas k tomu, abych se usadil, takže když jsem v půlce srpna musel Čínu opustit, vydal jsem se na Aljašku, hledat kouzlo divočiny. Během podzimu jsem sledoval západní pobřeží až do San Francisca a v zimě bych chtěl dojet do Cancúnu. Jak se ale každý mohl přesvědčit už během předchozí cesty, kde nakonec skončím, to je ve hvězdách.

Kdo?

Jmenuji se Matěj Balga a na konci druhého měsíce mé cesty, v barevném, nevyzpytatelném listopadu mi bude dvacet čtyři. Narodil jsem se v Hodoníně, smutně omšelém městě v samém dolním cípu jižní Moravy, které svou umouněnou provinčností aspiruje na to stát se šablonou jihomoravského zapadákova, ačkoliv ještě několik let zpátky platilo za centrum průmyslu na Slovácku.

Ke konci střední školy jsem v náročném období, kdy mi zemřela maminka, a kdy jsem tudíž (podobně jako teď) hledal nové životní jistoty, objevil cestování jako prostředek k hlubšímu poznání světa a sama sebe a rok co rok jsem se znovu vydával na cesty:

V srpnu 2009 jsem nesměle, se vztyčeným palcem procestoval za čtyři sta korun Rakousko, Itálii, San Marino, Švýcarsko a Francii.

Pomaturitní léto 2010 mě spatřilo na zuřivě úhánějícího na východ, k úpatí Kavkazských hřebenů a zpátky, svobodnějšího než kdy předtím, jelikož jsem objevil krásy cestování na kole.

Kromě nekonečného bohatství zážitků cesty také poskytují mojí neklidné duši tolik potřebnou samotu a odloučení, ve kterých nacházím odpovědi na palčivé otázky bytí. V létě 2010 jsem si tak na březích Černého moře, v malebné Adžárii, během dlouhého čekání na loď do Oděsy uvědomil, že kromě vody, jídla a místa na spaní člověk nemůže žít bez lásky. Doslova jsem si tehdy do deníku zapsal, že

…chci najít pěknou, skromnou holku, která bude zahřívat druhou půlku mojí karimatky..

A na jaře 2011 jsem ji opravdu našel. Přestože žádná z našich cest nebyla (zatím) tak ctižádostivá jako ta do Gruzie, byly naše cesty stopem do Chorvatska, Norska, Bulharska, Řecka, Turecka a konečně naše skvělá výprava na tandemu přesně tím, v co jsem tehdy na břehu moře doufal.

V únoru 2014 se u mě projevila Crohnova choroba, která mě načas naprosto paralyzovala. Ačkoliv se mi má slečna Kateřina snažila ve všech směrech pomoct, jako již mnoho mužů přede mnou jsem se raději stahoval do temných prostor mého bolestínského údělu a pomalu rezignoval.

Během devítidenního hladovění, které jsem si začátkem léta naordinoval, jsem v sobě koncentroval dostatek mentální síly k tomu, abych se rozhodl být zase zdravý. Ano, rozhodl. Všechno je totiž jen slovo a myšlenka.

Kam?

Vyrazím z Hodonína a podél řeky Moravy (po rakouské i slovenské straně) budu pokračovat do Bratislavy. Přes Maďarsko a Slovinsko přejedu do Itálie, kde v Římě završím křesťanskou část mé duchovní poutě.

Listopad a prosinec bych chtěl přečkat výpomocí na Sicílii, než přejedu trajektem z Bari do přístavu Drač v Albánii. Nocí na Olympu pak začne mytologická cesta skrz Dardanely, Tróju, Pergamon a Efes do srdce Turecka, kde na mě v Ankaře bude čekat uzbecké vízum. Přes skály Kappadocie přijedu už podruhé v životě do bájné Kolchidy v Adžárii, kde si holdám opatřit vízum do Íránu.

Do Persie vklouznu Arménií, kolem východního úpatí Araratu, místa, odkud prý Noe sestoupil z Archy. Jižní okraj pohoří Elborz mě provede Teheránem a Mashadem, kde získám poslední potřebná víza: čínské a turkmenské.

Někdy v březnu bych měl tedy projíždět vyprahlými nížinami Karakumské poušti, odkud mě zachrání uzbecké oázy v Buchaře a Samarkandu. Dál na východ už cesta začne stoupat ke Kyrgyzskému průsmyku Irkeštam, který je branou do Číny. Za hranicí, ve městě Kašgar opustím Hedvábnou stezku a pokusím se odbočkou do Tibetu dostat až do Lhasy, kde konečně opustím muslimský svět a začnu se seznamovat s Buddhismem.

Skrze velkou přírodní rezervaci pro pandy v Sečuánské oblasti u města Chengdu si to nasměruju ke konci Hedvábné stezky v Xi’anu. Před Pekingem pak ještě odbočím k posvátné taoistické hoře Tai Shan, na vrchol Jadeitového císaře, čímž bude moje tao (cesta) u konce. Tedy alespoň ta naplánovaná.

Jak?

Na kole.

Je to nepřekonatelně nejlepší dopravní prostředek – je dost rychlé na to, aby se člověk někam dostal, a dost pomalé na to, aby si vychutnal všechno, co okolní krajina nabízí. Narozdíl od cestování v různých motorizovaných plechových škatulích se člověk neochuzuje o přímý kontakt s lidmi a přejezd hranic je na kole taky mnohem méně stresující zálěžitost.

Nízkorozpočtově.

Rád bych se vešel do sta dolarů na měsíc. Obzvlášť v Asii by to neměl být problém. Koneckonců, na celý rok mám zhruba tisíc dolarů, ze kterých se musí zaplatit strava i víza, takže to ani jinak nepůjde.

Bez sponzorů.

Nechci být cvičenou opicí, která bude po světě vozit cizí hesla a značky. Mám za to, že ideály a myšlenky se kterými vyjíždím jsou příliš vznešené na to, aby je zprznil svět komerce a ponížil je na obyčejný nástroj propagace.

Proč?

Dovolím si parafrázovat Hamleta a říct, že můj vesmír, vymknutý ze všech svých kloubů, právě šílí. Ale už asi ani ne ve špatném slova smyslu – spíš jen tak, že je přede mnou něco obrovského a já vycházím z Platónovské jeskyně, mžourám do oslepujícího světla a ačkoliv nic nevidím, vím že to bude velké.

Moje letošní klopýtání přes kameny mě totiž nakonec přece jen shodilo do peřejí, odneslo všechny jistoty, co jsem s sebou tahal na zádech a já se poněkud odlehčený (ale živý!) klepu na druhé straně řeky, kde, jak jsem už psal, vyrážím vstříc novým horizontům.

Bez dalších náznaků a metafor to v mém případě znamená, že za mnou na zdi, která mi bude říkat pane už jen posledních pět dní, visí obrovská mapa s tunou poznámek. Poličky už jsou prázdné, až na jednu, prohupující se pod tíhou knížek o dalekých zemích a na nepovlečené posteli je rozevřený spacák.

Slečna Kateřina byla to poslední, co moji nebohou neklidnou duši nechávalo oscilovat mezi dvěma protipóly mého bytí, ale teď je pryč a ta divoká část mého já se zadrnčením po léta napínaného luku vystřelila moji hlavu zpátky na cestu, proto jsem přerušil studium, vypověděl paušál, odhlásil se ze sociálního a zdravotního pojištění a všechno oblečení, které nebudu potřebovat nebo jsem ho na sobě víc jak dva měsíce neměl, jsem věnoval Dobré vůli. Vymazal jsem se ze systému!

Takže jsem si koupil nové kolo (samozřejmě že z bazaru) a jedu hledat romantiku a především sebe sama na Hedvábnou stezku. Není to ani tak cesta do Číny, a už vůbec ne za památkami, je to filosofická cesta do nitra mojí duše, poustevnická svatá pouť, na jejímž konci snad bude člověk, jakým jsem si vždycky přál být. A navzdory všemu co jí předcházelo je to ta cesta, o jaké jsem přece vždycky snil.