Ztroskotání na ostrově Ogobsucun: Část II.

„Jestli se to chystáš zkusit, dej do toho všechno. Jinak ani nezačínej. Může to znamenat ztrátu přítelkyně, ženy, příbuzných, práce a možná i rozumu. Může to znamenat tří nebo čtyřdenní hladovění. Může to znamenat mrznutí na lavičce v parku. Může to znamenat vězení. Může to znamenat výsměch. Může to znamenat pošklebky, ba i osamocení. Osamocení, to je ten dar. Všechno ostatní je zkouškou tvé odolnosti, toho  jak moc to opravdu chceš udělat. A ty to uděláš. Navzdory odmítání a nejhorší nepřízni to bude lepší než cokoli jiného, co si umíš představit. Jestli se to chystáš zkusit, dej do toho všechno. Tomu pocitu se nic nevyrovná. Budeš sám s bohy a noci zaplanou ohni. Osedláš život na cestě k dokonalému smíchu. Je to jediný dobrý boj, který existuje.“

― Charles Bukowski, Factotum


1
Ještě dlouho poté, co se rozednilo, jsem se pokoušel nechat oči zavřené a odmítal jsem vylézt z hamaky, abych nemusel čelit skutečnosti a nechal Schrödingerovu kočku co nejdýl v krabici, kde je, stejně jako moje věci, hypoteticky pořád stejně tak naživu jako po smrti, jenomže tohle nebyla kvantová fyzika a mě bylo jasné, jaká verze reality mě po otevření zipu čeká. Sladká nevědomost spánku ze mě ale stejně brzo spadla jak stržená opona a děj na Komářím ostrově běžel dál v kulisách předchozího dne, na který bych nejradši zapomněl. Všechno bylo pořád mokré a já se cítil jako prázdný gumový panák, neschopný ničeho, schlíple napíchnutý na ostří ignorantských vidlí osudu, takže bylo jasné, že tam nějakou dobu zůstanu viset. Za odpoledního odlivu jsem přifoukl prázdný raft a podnikl traumatizující cestu zpátky k místu, kde jsem se převrátil. Na ostrově to všechno (s vydatnou pomocí rumu) snad šlo ještě nějak vytěsnit z mysli, jakmile jsem ale přijel k útesu, přehrávalo se mi to v hlavě znovu a znovu; bylo to jak sypat si sůl do rány a navíc to stejně k ničemu nevedlo – potápěl jsem se tam dvě hodiny a našel jenom moji palestinu, jak dva metry pod hladinou označuje, zaháknutá o korál, místo mojí zkázy.

Potom, co jsem se vrátil zpátky do tábora, jsem, abych unikl komárům a horku, celý zbytek dne apaticky seděl v moři, čekal na Godota a měl jsem pocit jakoby celý svět odjel na nějaký veselý výlet a mě nechal stát na opuštěném poplivaném nástupišti, odkud už nikdy nic nepojede.

2
Druhý den ráno na ostrově přistála domorodá piragua. Na břeh vyskočil malý snědý mužík a naléhavým hvizdem mě přiměl vykutálet se z hamaky. Jmenoval se Nike Díaz a řekl mi, že můj tábor viděl už včera a že když jel kolem znovu, bylo mu prý jasné, že je něco špatně, protože nikdo by přece na Komářím ostrově nezůstal dobrovolně dva dny. Když jsem mu svěřil, za jakých okolností jsem se tam utábořil, nabídl se, že mě odveze na nedaleký ostrov Ogobsucun, kde si můžu u něj doma nechat věci a že mi sežene masku a šnorchl, abych mohl znovu zkusit najít i ten zbytek.

3
Pět minut potom, co jsme přistáli na ostrově, už se o mě zajímali vojáci Senafrontu, kteří se pak dlouho v jazyce Kuna dohadují nad mým promočeným pasem.
-„Co se děje?,“ ptal jsem se nejistě.
-„Prý tu nesmíme ubytovávat turisty. Ale nic se neděje, vy nejste turista, vy jste můj host.“ (Nike celou dobu mi vykal a nepodařilo se mi ho přesvědčit, aby s tím přestal.)
-„Nebudeš z toho mít problémy?“
-„Mám jenom ji,“ chytne za ruku svoji ženu, „… nemáme žádné děti, nemám se čeho bát. A teď se pojďme najíst – máte rád ryby?“

4
O dvě hodiny později, se dvěma rybami a banánovou polévkou s kupou soli žbluňkajícími v mém žaludku, sedíme spolu se dvěma Nikého synovci znovu v piraze a plujeme zpátky k útesu. Plavba v téhle uzounké lodičce z vydlabaného kmene je pro mě, obzvlášť teď, po tom, co jsem se převrátil, dost o nervy, protože při sebemenším pohybu se nakláníme tolik, že se bojím, že se to stane znovu. Domorodci se na mě v lodi při mých „uff“ a „ooch“ pobaveně ohlížejí a neskrývaně se chechtají.

Potápěči to ale byli skvělí. Během hodiny se jim podařilo najít obě části ešusu, síťku na něj, můj švýcarský nůž a nakonec i telefon, který je v obalu, jenž měl být vodotěsný a snad by teda mohl fungovat. Večer jsem všechnu elektroniku rozložil, propláchl sladkou vodou a alkoholem a uložil do rýže. Pak už jsem mohl jenom čekat.

5
Pořezané nohy mi začaly hnisat a bolely tak, že jsem chodil jenom s největšími obtížemi. A chodit jsem čas od času musel, protože záchody byly sdílené a na druhé straně ostrova, což mě ve světle mých urgentních nočních úprků upřímně děsilo. Byly přímo uprostřed města, čtyři díry díry v molu připojeného k velkému mostu, ze kterého si tě u toho může každý prohlížet, což někteří, spatřivše mou bílou zadnici opravdu se zájmem dělali, jakoby snad gringo sral jinak. Bylo mi to jedno, už Asie mě odnaučila vnímat vylučování jako nadmíru soukromou věc, za kterou bych se měl stydět, tyhle záchody ale svou bizarností stejně překonávaly cokoliv, co jsem zatím viděl. Všechno totiž padalo přímo do vody pod tebou, kde to pak (kromě toaletního papíru – hle, výdobytky civilizace si proklestily cestu až sem), spořádaly rybičky, ne nepodobné těm, které jsi měl pak na talíři. A pět metrů od toho se v té samé vodě cákají děti.

O dva dny pozdějc byl navíc pod záchodkama spatřen kajman, tak se k tomu přidalo ještě to, že jsem se tam v noci začal bát chodit.

6
Snad už se vlastně ani nezlobím, protože tohle znamená žít. Žít naplno se všemi velkými vzestupy a pády a nepromarnit žívot opatrným přešlapováním na teplém místě nějakého úředníčka v bance mezi úzkostlivě střeženými, pečlivě vycizelovanými ostrůvky jistoty, ale riskovat všechno a všechno buď ztratit nebo všechno získat. Jsem požítkář a pro jeden šílený vrchol opravdového blaha obětuju klidně sedm let bídy – mnohem radši než průmerovat radost a smutek v šedi pohodlných dní. Z intenzivního života ve kterém dáváš v sázku víc, než je bezpečné, máš totiž vždycky nakonec víc, i když zažiješ pár chvil, kdy bys nejradši umřel a pár chvil, kdy taky skoro umřeš. Ale je to právě potom, kdy se cítíš nejvíc naživu. A vždycky, když se to nepovede a když začneš znovu od začátku, můžeš už jenom získat.

7
Dny ubíhaly nesnesitelně pomalu. Nohy se mi po pěti dnech konečně začaly hojit, ale chodit pořád moc nemůžu a tak se snažím celé ráno prospat. Když konečně vylezu z hamaky, překulím se na židli ke stolu a Nikého žena Flor přinese horkou vodu na čaj a chleba, co vypadá jak Honzovy buchty. Na oběd a večeři je s malými vyjímkami v podobě kuřete a rýže skoro vždycky ryba a banány nebo yuca v miliónech podob.

-„Je úžasné, že žijete opravdu hlavně z toho, co vám dává moře,“ začnu konverzaci u večeře.
-„Čím dál míň,“ posteskne si Nike. „Moji prarodiče tady žili celý život a ještě vůbec nepotřebovali používat peníze. Měli to tu všecko: nemuseli kupovat cukr – pěstovali za mostem třtinu. Moře je plné ryb, máme banány a platanos, v kopcích na pevnině jsme pěstovali kávu, piragy a cayucos byly bez motorů a my jsme nepotřebovali nikam jezdit, toho jediného, co člověk potřebuje, jídla, je tu víc, než dokážeme sníst. Peníze tehdy nebyly potřeba vůbec na nic. Teď ale každý chce telefon a tablet…“
-„A čím se na to tady dá vydělat?,“ ptám se a už tuším odpověď.
-„Jezdí tudy z Kolumbie spousta lodí a myslím, že víte, co vozí. Občas na ně dostanou vojáci tip a oni pak nahází celý náklad do moře, většinou je to tak padesát balíků po třech tisících dolarech. Stačí najít jeden za měsíc a máte tolik, co si tady na ostrově nevyděláte za půl roku…“

8
Protože muži z kmene Kuna nenosí vousy, myslí si všichni, že je mi tak pětatřicet nebo čtyřicet. Mých dvacet pět mi rozhodně nevěří, kroutí hlavou a znovu si mě očima přeměřujou. Asi mě ta cesta už fakt hodně zničila.

9
Postupně mi bylo čím dál jasnější, že na svém člunu už z ostrova neodjedu. Prostě jsem na to už neměl. Předtím jsem se konejšil tím, že k hranici už jsou to jenom poslední čtyři dny, ale teď jsem věděl, že v mém současném stavu bych se v tom zpropadeném moři plácal minimálně další týden. Děsilo mě to. Rozhodl jsem se proto čekat až kolem pojede mým směrem nějaká loď, ale byl jsem na ostrově už týden a směrem do Kolumbie projela jenom jedna, a ta odmítla nabrat cizince. Mezitím se taky ukázalo, že ani rýže nedokáže zázraky a že z mojí elektroniky nepřežilo vůbec nic. Jakkoliv malé naděje jsem si dělal, byl jsem teď stejně zdrcený. A jako vždycky, když se cítím nejhůř, chtěl jsem jediné – co nejrychleji vypadnout a začít s tím vším něco konečně dělat. Tohle ostrovní skrývání před realitou totiž nemohlo trvat věčně.

10
Protože nebylo vůbec jisté, kdy se nějaká další loď objeví, nabídl se Nike, že když mu ostrovní sněm vystaví povolení opustit ostrov, do Capurganá (kolumbijského přístavu, odkud jezdí pravidelná linka přes záliv Urabá, na jehož východní straně začíná znovu silnice) mě sveze, protože nikdy neplul dál než dvacet kilometrů na jih, byl zvědavý, jak to asi vypadá v Kolumbii a když jsem já prý mohl doplout na tom nafukovacím vtipu z Cartí až sem, pak že určitě zvládneme doplout v jeho piraze do Kolumbie. Ještě ten večer se vrátil z každodenního mužského sněmu s úsměvem od ucha k uchu: „Tak mi to sahila (vůdce) podepsal. Vyplujeme třetí den za úsvitu.“

11
Ještě než odjedu, snažím se projít ostrov křížem krážem a vrýt si do paměti všechny ty neuvěřitelné obrazy, které nemám jak jinak zprostředkovat než jenom slovy: neopakovatelné klima, zuřivost nočních dešťů, scenérie fraktálů místo mraků odshora oblohy až dolů, vřeštící nahé děti, vůně čadících dvorků a kvikot čuníků v chlívcích, gospely zpod palmové střechy kostela, stud na záchodku, když jdou po Mostě mrtvých holky ve stejnokrojích ze školy, pot a křik před televizí v temné chýši, kam se chodí k jedné z mála televizí sledovat fotbal, žárovka na vysokém sloupu, která se rozsvítí, vždycky když je ta chýše otevřená; ženy, jak chodí nahé do moře na druhé straně ostrova konat potřebu, řev a temné postavy opilců potácejících se za sobotní noci úzkými bahnivými uličkami,…

12
Cesta Nikého piraguou byla mnohem dobrodružnější a mnohem nebezpečnější, než jsme oba dva očekávali. Po těch dvaceti kilometrech jižně za Ogobsucunem, které Nike znal, totiž končil pás ostrovů, o který se lámaly ty největší vlny, a začínalo otevřené moře, které bylo s blížícím se polednem stále neklidnější. Po odjezdu z Puerto Obaldía, kde jsem si nechal dát do pasu výstupní panamské razítko, moře ztratilo všechny zábrany a v obrovských vlnách s námi mlátilo ze strany na stranu. Držel jsem se křečovitě okrajů člunu a snažil se být klidný, protože Nike přece jezdí s piraguou celý život a moře je tady takovéhle pořád, jenomže pak jsem se otočil a bylo mi jasné, že se taky bojí, vlny se nám lámaly přes levý bok a hrozily nás převrhnout a i kdyby ne, nabírali jsme nebezpečně rychle vodu a s malým plastovým kelímkem, jedinou nádobou, co byla po ruce, jsem ji nestíhal vyhazovat.

Po čtyřiceti minutách tohohle mokrého byznysu se napravo konečně objeví La Miel, poslední panamská zátoka, za níž do moře ční skála Žraločího mysu. A za ním, nemůžu tomu uvěřit, je Jižní Amerika!

13
Plujeme dál a hádáme, kde by asi mohla ležet Capurganá a jak ji poznáme, protože nemáme žádnou navigaci ani mapu a žádný z nás tam nikdy nebyl. Nakonec je to docela jednoduché – pět kilometrů za hranicí ční z vody skála s obrovskou kolumbijskou vlajkou a za ní se v zátoce krčí malé, turistické městečko, kde se to hemží koňskými povozy s basami piva a bistry se smaženýma rybama.

Hned co jsme přistáli se Nike rozloučil, otočil se na patě a vydal se na desetihodinovou plavbu nazpátek, aby před setměním dorazil alespoň do půlky, kde měl nějaké přátele a plánoval tam přespat. Já jsem se zatím ilegálně producíroval po městečku, protože papíry po mě nikdo nechtěl a imigrační otvíralo až v pět večer. Koupil jsem si za dvacet čtyři dolarů lístek do Necoclí (do Turba, kam jsem původně chtěl, stál šedesát, jenže, jak jsem potom zjistil, ta částka byla v tisících pesos, což bylo přesně taky dvacet čtyři dolarů, jak se ale ukázalo ještě později, bylo to nedorozumnění vlastně velkým štěstím, protože loď do Turba, která odjížděla další den o půl osmé ráno, bych stejně nestihl a na další lístek jsem neměl)

Dlouho jsem totiž nemohl najít vhodné místo na spaní. Jako vždycky jsem první noc v nové zemi nevěděl, co mám čekat, a tak jsem se snažil najít něco obzvlášť bezpečného, kousek za městem, jenomže v Capurganá nic takového jako „kousek za městem“ není, protože odtamtud nevede silnice, jenom stezka zpátky do džungle Dariénu a tam se mi zrovna moc nechtělo. Roztáhl jsem si tedy nakonec hamaku jakž takž schovaný v rozložitém stromu na pláži.

V noci přišla obrovská tropická bouřka. Plachta proti dešti nebyla dobře ukotvená, protože moc nebylo o co, při prvním poryvu větru se jeden ze čtyř úchytů uvolnil a pak už jen zoufale pleskal o moskytiéru, z boku pršelo přímo do hamaky a já jsem tam ležel v čím dál větší zimě v moknoucím spacáku. Skrz pootevřený zip jsem zmrzlou rukou křečovitě držel cíp uvolněné plachty aby na mě nepršelo aspoň svrchu a slyšel se šeptat: „Ať už to skončí, prosím, ať už to skončí, přece to musí brzo skončit,“ ale nekončilo to. Nad ránem jsem konečně usnul vyčerpáním. Když jsem se další den probudil, ležel jsem v mokrých věcech v kaluži vody a v ruce jsem ještě pořád svíral konec plachty. Poprchalo.

14
Na jednu stranu mě (ve vší skromnosti) udivuje, co všechno už jsem vydržel a co všechno už (byť se zaťatýma zubama) nějak vydržím, aniž bych se z toho sesypal a zbláznil. Na druhou stranu si ale taky říkám: „Co všechno sakra ještě budu muset vydržet? Nebylo toho už dost? Nemělo se to odteď začít všechno zlepšovat?“ A tak nespoléhám na to, že to s tím zlepšováním osud nějak zařídí a začnu s tím sám – utratím poslední peníze za pořádnou snídani a dobré kafe. Myslím jenom na to, jak jsou taštičky křupavé, vánočka jemná a kafe silné a vím, že jsem udělal dobře a že jsem za svoje peníze dostal mimo těchhle úžasných maličkostí taky tolik potřebnou dávku optimismu a že s tím optimismem se dneska vydám konečně něco udělat s tou svojí neutěšenou situací.

15
Jak v Necoclí znovu nasednu na kolo, chmury na chvíli mizí. Darién byl za mnou, přede mnou se rozprostírá celá obrovitá, bájná Jižní Amerika a jsem znovu pánem své situace. Kolo sice skoro vůbec nepřehazuje a řetěz přeskakuje, ale hýbu se a to je hlavní.

Horší už to je se spaním. Celý první den jsou kolem cesty jenom banánovníky, které mě neudrží ani když z druhé strany přivážu jako protiváhu naložené kolo, takže večer po deseti pokusech někam se uvázat stejně končím mezi mravenci na zemi a hamaka, která nestačila uschnout a začala nevábně smrdět, je teď navíc ještě od bahna. Další den, mimo to, že v podmáčené, komáry zamořené džungli, opět věším síť na ohebné stromy a spím tudíž znovu skoro na zemi, navíc ani nevečeřím, protože se setmí pod mrakem a nevidím ani na krok. A vidět, to bych moc rád, protože jsem zrovna ten den sledoval jak si to přes cestu smejčil dvoumetrový had a každé bosý krok je v té černočerné tmě hrou v ruskou ruletu.

16
Je to teď zvláštní cestování, jsem bez tachometru, bez hodinek, bez baterky, bez mapy a bez telefonu takový úplně ztracený… Jedu kolumbijskýma horama ze kterých stoupá pára a přes dravé řeky, které jsou v těch horách zakousnuté tak hluboko, že k chaloupkám, vysoko na druhém břehu vedou přes temné rokle jenom lana, na kterých je zavěšená vratká sedačka; nejsou tu žádné ukazatele a i když ano, ta jména mi nic neříkají, a tak prostě jenom jedu, udivený, že to ještě vůbec jde – připadám si jako veterán, který se po těžkém zásahu rozhodl dezertovat, protože ať se válka vedla pro jakýkoliv důvod, naráz není vůbec důležitý, je to stejně všecko jedno, v tomhle stavu by normálně nevyšel ani z domu, ale teď mu nic jiného nezbývá a tak jde, kulhá s páskou přes oko na svém dřevěném pahýlu, kolem mokvajících ran vlají špinavé obvazy, tělo už ho neposlouchá a všude je to daleko ale on pořád ještě jde. Jde, protože ještě pořád může.

17
Po čtyřech dnech, kdy noc zase byla místo odpočinku jen čistým utrpením konečně tábořím brzo a tak mám čas uvařit, když ale otevřu brašnu, zjistím, že už mám jenom navlhlý kuskus; smrdí jako použité ponožky, které jsi po letním táboře zapomněl v kufru, chutná taky dost podobně, ale hodně to posolím a snažím se na to nemyslet, a taky nepřemýšlet o tom, jestli, nebo spíš jak moc mi z toho bude špatně, vždycky si říkám, že je všecko v pohodě a jak to posílí moji imunitu, až se s tím žaludek nějak popere, vždyť za války lidé jedí ještě mnohem horší věci a tohle je taky vyjímečný stav, protože jsem ještě nenarazil na bankomat, ze kterého by mi šlo vybrat a tak jsem za poslední tři dny snědl všeho všudy nějakých čtyři sta gramů ovesné kaše z pytlíku a dva nedozráté banány, které jsem našel u silnice a ze kterých mě pak dost bolelo břicho. Měl jsem už opravdu hlad.

Večeři jsem vařil na ohni, zaprvé proto, že komárů bylo tak moc, že jsem při uvazování hamaky už po minutě křičel svědivým zoufalstvím, za druhé proto, že nemám baterku a potom proto, že se večer před spaním vždycky ještě dlouho nudím, než dokážu usnout a jak známo, do plamenů člověk dokáže hledět takřka neomezeně dlouho.

Se spaním to potom ale zase nebylo jednoduché: Stromy vypadaly k světu – byly to statné, tuhé palmy s nějakými zelenými okurkami navrchu (papaya?), ale potom, co jsem měl všechno už nachystané na spaní a lehl si, hamaka pode mnou nezapružila, ale zvolna se sunula níž a níž – necítil jsem žádné pnutí a až v poslední chvilce jsem si uvědomil, že na mě padá strom, na kterém byla uvázaná. Stihnul jsem tak tak vyskočit ven, když mě padající kmen švihl přes rameno a s žuchnutím se svalil na místo, kde jsem ještě před chvílí ležel. Stromy v Kolumbii fakt stojí za prd.

18
Pátý den v poledne jsem konečně přijel do Medellínu, na štíru s penězma, poštípaný a špinavý z prašných horských cest. Ještě v Necoclí jsem rozeslal emaily, ve kterých jsem žádal o dobrovolničení, protože jsem někde potřeboval zůstat opravdu dlouho, odpočívat a nebýt za příživníka, takže Couchsurfing pro mě nepřipadal v úvahu, a teď jsem se zkříženýma prstama četl odpovědi; jedna byla opravdu kladná a slibovala měsíc v hostelu za práci na recepci, nebyla tam ale žádná adresa a já někam potřeboval zalézt ještě než se setmí. Věděl jsem jenom to, že hostel je ve čtvrti Laureles, a že někde na zdi je tam namalovaný velký tygr. Nebylo to moc, ale historie mých nepravděpodobných úspěchů už pamatuje leccos a tak jsem se vydal do Laureles, protože i jehla v kupce sena se dá najít, když člověk jenom nelomí rukama, a začne ji opravdu hledat, místo aby to poraženecké rčení pořád opakoval. První den jsem nic nenašel, tak jsem se ubytoval v hostelu La Flaca a dopřál si od Mexika teprve druhou teplou sprchu. Potřeboval jsem se už opravdu opít a aspoň na chvilku na všechno zapomenout, takže jsem večer následoval ostatní na mejdan, který se měl konat v nějakém Buddhovi, což, jak se ukázalo, byl taky hostel, dost možná poslední, který jsem ještě neprozkoumal. Koupil jsem si pivo a šel si sednout na zahradu. Když jsem naklonil hlavu, a pořádně si z lahve zahnul, zakuckal jsem se jako v trapné americké komedii: nahoře na protější zdi byl můj velký oranžový tygr. Byl jsem tu.

19
A tak už jsem v Medellínu skoro dva měsíce, dělám noční šichty na recepci a snažím se „vrátit do hry. Jenomže ani po těch dvou měsících nejsem o nic víc odpočatý než když jsem sem přijel. Pořád jsem neopravil kolo, které mokne a rezne na zahradě. Nevím, kam dál, protože už vlastně nechci nikam dál, bezmyšlenkové posouvání po mapě pro mě ztratilo smysl, protože už si to nedokážu užít. Už dokonce nechci ani zpátky do Evropy, jestliže to znamená, že budu muset znovu někam jet. Jsem-Tak-Unavený!

20
Ukazuje se, že vlny Karibského moře toho rozbily mnohem víc, než jenom moje vybavení. Rozbil se kompas v mojí hlavě. Měl bych jet dál na východ jenom proto, že jsem si kdysi dávno řekl, že to udělám?

Dokončovat výzvy je mnohem těžší, než se o ně pouze pokusit a já věřím, že věci by se měly dokončovat, i když v souvislosti s cestováním lidé mluví o absolutní svobodě a možnosti měnit plán podle toho, jak se zrovna vyspíš, jenomže ty nejsi papírová loďka v nějaké imaginární řece osudu, znamení a náhlých tužeb, aby ses nechal alibisticky strhnout každým malým záchvěvem nálady. Máš svobodu v možnosti volby, v možnosti zvolit si kurz a když jsi přesvědčený, že ta volba je správná, když jsi strávil tolik času rozhodováním o ní a tolik času vírou v ni, měl by ses jí teď držet. Jako v pokeru jsi už ‚uvázaný k banku‘ a hraješ dál, i když víš, že nejspíš prohraješ, protože už neexistuje jednoduchá cesta ven, jenom dvě možnosti prohry. Ale když se budeš držet svých pravidel a neztrácet nervy když prohráváš, nakonec přece jenom zůstaneš na svém. Loďka, která se nustále otáčí jako korouhev ve větru totiž nikdy nikam nedopluje, dřív nebo později jí dojdou zásoby, zrezne a zůstane zapomenuta.

Nebo ne?


 

Líbil se vám článek? Podpořte vznik dalšího příspěvkem na účet nebo přes PayPal!

V lednu se vydávám splavit na packraftu Amazonku až k Atlantiku. Jako vždy si budu náklady hradit prací všude možně a jídlo a láhev vína se vždycky taky nějak zařídí, co je ale v říši snů je nová kamera nebo alespoň fotoaparát, abych mohl moji amazonskou cestu zaznamenat. Pokud byste rádi, aby z mého říčního dobrodružství v džungli vznikl celovečerní film, přispějte prosím na nákup vybavení klikem na tlačítko Donate nebo převodem na účet dle dat níže.

Děkuji.

Přispět

č. ú.: 43-1857080227/0100

IBAN: CZ11 0100 0000 4318 5708 0227

BIC/SWIFT: KOMBCZPPXXX

8 Reakce na “ Ztroskotání na ostrově Ogobsucun: Část II. ”

  1. Myslím, že to dáš, už jsi to dotáhl hodně daleko, takže se těším na pokračování Kamo 😉

  2. Je neuvěřitelně zajímavé sledovat vývoj tvých myšlenek od začátku tvého putování světem. Jsem zvědavý jestli se dočkáme nějakého pokračování, protože se úplně vzdaluješ života průměrného člověka tzv. západního světa.

  3. Mati, to je neskutečné, co jsi vše prožil a zažil. Máš můj neskonalý obdiv. Babi M.

  4. Mlčky hltám každý článek už od Číny a je neuvěřitelné sledovat tvůj progress…nejenom po mapě, ale i v hlavě. Je neskutečné, že ty zážitky dostávájí dostávají článek od článku úplně jiný rozměr, už ti je snad ani nezávidím…:D Drž se chlape a „row row row your boat…“ 😉

  5. Kdysi jsem ke sdílenému odkazu tvého blogu na Facebooku napsal:
    „Kde vzít odvahu? … Odvahu přerušit studium a vydat se na cestu bez úmyslu vydělávat si komerčními způsoby? Jen se vznešenými ideály a myšlenkami?
    Možná tuším… a možná si jen pletu odvahu s motivací.“

    Na ostatních cestovatelských stránkách vídám zajímavé články, krásné fotky lákající vidět vyobrazené scenérie na vlastní oči, ale něco tomu chybí – příběh, kterým ty, společně s kvalitním uměleckým zpracováním a autentickými fotkami, fascinuješ spoustu lidí.
    Díky tvému neskutečnému rozhledu a citátům se při čtení každého odstavce učím další a další věci. Napadá mě hned několik knih k povinné četbě na středních školách, které bych bez emocí a s klidným svědomím vyměnil za tvůj blog.
    Je úžasné sledovat, jak se někdo dokáže vzdát téměř úplně všeho pro něco nedefinovatelného – nedefinovatelného jako láska, která tě motivovala udělat první z několika milionů nejistých kroků. Vůbec vyrazit.
    Pokračuj!

  6. Klobouk dolů, Matěji, máš můj velký obdiv… Jednoho dne najdeš vše co hledáš v sobě… Hodně zdaru!

  7. Ďakujem Matej. Pred pár hodinami som zablúdila na túto stranku a tvoje zápisky fascinujú. Úprimná spoved hľadajúceho na ceste, ktory možno už ani nehlada no je celkom iste ze zije.

    Tvoj príbeh mi je neuveriteľne blízky, tiež sa mi zrútili životné istoty na prahu dospelosti a následne mi ich pomohli nahradiť prvé cesty svetom, kým sa objavila ulcerozna kolitida a zradné zdravie zhodilo na dno, z ktorého postavili týždne iba o vode. Tiež sa cítim viac doma spávajúc kdekoľvek vo svete pod holým nebom.

    Ešte raz veľká vďaka ako sa delis o svoju cestu!

Přidat komentář