Ztroskotání na ostrově Ogobsucun: Část I.

„Rybáři vědí, že moře je nebezpečné a bouře hrozivé, přesto ale nikdy nenašli dostatečný důvod k tomu, aby zůstali na břehu.”

— Vincent Van Gogh: Dopisy 

1
-„Tak hodně štěstí,“ řekl Emilio, u kterého jsem týden bydlel v Panama City, když mě vysadil kosek za El Chepo.
-„Díky, budu ho víc než potřebovat,“ odpověděl jsem, už trochu nepřítomně, pohled upřený na sever, kde do hor strmě šplhala jediná silnice vedoucí do nitra území Kuna Yala.
-„A pozdravuj ode mě tvoji mámu!,“ (brečela, když jsem odjížděl) křikl jsem ještě přes rameno ze sedla a zmizel jsem v džungli.

Celý den se průměrnou rychlostí sedm kilometrů za hodinu plahočím tou silničkou, ztracenou v mlhách deštného pralesa, přes strmé kopce, do kterých musím plně naložené kolo tlačit. Je horko a dusno. Cesta je tak strmá, že moje ubohé conversky co chvíli bezmocně kloužou po kamení na krajnici za každý krok, co udělám, o půl kroku nazpět. Potím se tak, že trenky můžu ždímat, na prstech mám varhánky a z předloktí mi v hnusných hnědých žmolcích slezla veškerá stará kůže.

O čtvrt na šest večer mi cestu zastoupí vojáci Senafrontu: „Es muy tarde. No puede pasar.“ – Jsem na hranici autnomního území Kuna Yala a jsem tu o čtvrt hodiny pozdě – vstoupit se dá jenom do pěti odpoledne.
-„Ale nám je to vlastně jedno, tohle je hranice Republiky Panamá a ta je otevřená pořád. Jestli chceš ale ještě dnes do Kuna Yala, musíš tudy, zeptat se jefe de indigénos…,“ ukazujou na bahnitou odbočku kamsi do kopců, kde mám najít náčelníka domorodců a poprosit je o povolení projet jejich územím.

– „No, muy tarde,“ odmítne mě hned první, kterého jsem potkal a posílá mě třicet kilometrů zpátky přes kopce k Panamericaně.
– „No puedo, muy lejo,“ nenechám se vyhodit, protože nazpět je to víc než tři hodiny, noc v džungli přichází rychle a je temnější než špatný sen. „Kde bydlí El Jefe?,“ ptám se potom každého dalšího a když nakonec náčelníka najdu, je už tma a tak si můžu roztáhnout hamaku v jejich komunitní jídelně a ve velice, velice veřejné sprše (jenom po hruď vysoká plachta stínící tě od silinice a to je vše) se opláchnout a vyprat nátělník. (Jak jsem měl pozdějc zjistit, všechny naše toaletní intimnosti jsou mezi Kuna beze studu sdílené a konané veřejně; taky jsem se ale potom dověděl, že obyčejně se sprchuješ oblečený…)

2
Další den ráno jsem dorazil k pobřeží Karibského moře v Cartí. Dál už silnice nevede. Dál už totiž není žádná silnice. Dál už jsou jen poslední zbytky severoamerického kontinentu, domorodci, hustá džungle, jaguáři, hadi a jedovaté žáby, bažiny a ostnaté palmy, vojáci kolumbijských guerill a pašeráci drog; prostě dost možná poslední opravdové území nikoho, skálopevně podpírající Darwinovu teorii o přežití silnějšího.

Půl roku jsem to měl v hlavě, půl roku jsem přemýšlel, jaké to bude, dva měsíce jsem nedočkavě svištěl Střední Amerikou a naráz to bylo tady, naráz přede mnou leželo už jenom nahé moře, rozvalující se nestydatě, koketně a vyzývavě jako roztažené nohy sprostých kurtizán na propocených divanech ve vykřičených čtvrtích špinavých přístavů a já jsem naráz nevěděl jak se s takovou věcí dá vůbec začít, připadalo mi to naprosto absurdní, prostě jenom přijet k vodě, nafouknout loď a pádlovat, jakobych snad jenom přestoupil z tramvaje do autobusu; a tak jsem hodnou chvíli jenom bojácně stál na břehu a cítil se jako panic, který tváří v tvář svému prvnímu vytouženému milostnému dobrodružství zůstává cudně a opařeně sedět s rukama v kapsách na okraji postele. Stejně jako on jsem naráz v tom okamžiku sledoval, jak se vybájené obrazy nočních onanií střetávají s realitou. Narozdíl od něj jsem už ale věděl, že život žitý jen z představ je pouhým čekáním na smrt a tak jsem ten člun prostě nafoukl a nějakým záhadným způsobem se mi podařilo do něj naskládat taky mě i všechno ostatní. Ješte jsem to otestoval pěti set metry k hospodě za molem, dal si poslední pivo a v parném dopoledni pondělí dvacátého pátého dubna jsem vyrazil do vln, k obzoru na východě.

Bylo to mnohem náročnější, než jsem čekal a přestalo mě to bavit taky mnohem dřív, než jsem čekal. Po první hodině pádlování se ohlédnu, hospoda tam pořád je a vidím ji skoro stejně velikou, jako když jsem odrazil od břehu. Odpočívám každých deset minut, ale vždycky jenom na chvíli, protože proud je u pobřeží silný, nese mě zpátky ke břehu a otáčí člun bokem k vlnám, které se mě neunávně pokoušely přesvědčit, že tam nemám co dělat a hrozily mě převrátit.

Skoro okamžitě jsem začal počítat, za jak dlouho to budu mít za sebou a co budu dělat až dorazím do Kolumbie. Skoro vůbec jsem se ale nehýbal a moře bylo mělké, tak vyskočím z loďky, že se budu brodit a táhnout člun za sebou, ale nebylo to o moc rychlejší. A tak jsem se musel smířit s tím, že za hodinu urazím ubohé dva kilometry, a snažil se nemyslet na těch zbývajících dvě stě padesát a na to, že to všechno ještě nějakou chvilku potrvá. Bylo to vlastně v menším, masochističtějším měřítku docela podobné cestování na kole, ale trpělivosti a odhodlání to vyžadovalo mnohem víc: ráno se probudíš a celý den hledíš na nějaký mlhavý pevninský mys v dáli, který se až do poledne nehne ani o píď. Odpoledne se mlžný opar pomalu zvedá, večer, když moc neodpočíváš, začneš konečně rozeznávat obrysy stromů a když vydržíš až do tmy, podaří se ti tam zakotvit a přespat, aby ses nemusel dívat na tu úpně stejnou scenérii celý další den. Bylo to k zbláznění.

3
Za celý první den jsem nakonec urazil kolem čtrnácti kilometrů. Po šesté večer jsem se začal dívat po místě na spaní, ale kam jsem jenom dohlédl, nikde jsem neviděl pláž, kde bych mohl přistát a pobřeží lemovaly husté mangrovové porosty. Jedinou pláž, kterou jsem si z odpoledne pamatoval, jsem míjel dvě hodiny zpátky. Chodil jsem sem a tam a nakonec jsem se rozhodl přivázat hamaku na mangrovy, ukotvit člun a přespat nad vodou.

Zatímco jsem v postupujícím šeru vybíral vhodné keře, objevil se na obzoru člun s domorodci, kteří okamžitě, jak si mě všimli, změnili kurz. Přijeli na dva metry přímo ke mě:
-„¡Hola!,“ ukazujou, ať přijdu blíž (stál jsem zrovna po pás ve vodě a raft táhl za sebou).
-„Buenas..,“ zdravím nedůveřivě, když si rychle natahuju přes hlavu mokrou košili, protože jsem četl, že producírovat se v Kuna Yala nahý do půl těla se nesmí.
-„Cestuješ, cestuješ?,“ ptá se muž sedící uprostřed člunu, a další čtyři páry zvědavých očí mě mlčenlivě zkoumají.
-„Hmmm…“
-„Je pozdě, kde budeš spát?“
-„Tam..,“ ukazuju neurčitě dál na východ.
-„Prohibido,“ řekne jenom, koukne se nalevo a napravo, načež dva z nich skočí do vody, velice nešetrně chňapnou můj člun a celý tak jak je si ho strkají do svojí lodi. Protestuju, ale to je tak všechno, co můžu dělat, protože je jich pět, už mají můj raft se všema věcma a jsou od toho nekonečného veslování (i když tahle loďka má motor) šíleně vyrýsovaní.
-„Tak pojď, dělej, dovnitř,“ netrpělivě mě tahají do člunu. „Jedeš s náma na ostrov, tam počkáš do rána a za rozbřesku můžeš pokračovat.“

A takový byl můj první kontakt s mořskými Kuna: únos na šest kilometrů vzdálený ostrov, samozřejmě opačným směrem, než jsem měl namířeno. Krev ve mě zlostně vřela, zatímco jsem bezmocně sledoval, jak celé odpoledne pádlování přichází vniveč.

4
Když jsme přirazili k molu, bylo už plné lidí, kteří se bůhvíjakým způsobem dozvěděli, že na ostrov přijede blancito. Mí únosci surově vyhodili můj člun nahoru na beton, tašky posunuté a kolo na spadnutí, a odjeli kotvit někam jinam. Mezitím na molu šest krát šest metrů nebylo k hnutí. Čekal jsem trochu, že když už si mě sem přivezli, objeví se aspoň někdo, kdo mi ukáže, kde budu spát nebo přijde s večeří, ale to se nestalo a všichni jenom na všechno sahali a tahali mě za vlasy, snažíce se narovnat moje kudrny.

S tím, jak jsem byl čím dál víc hladný (nejedl jsem vlastně celý den), jsem byl i čím dál víc naštvaný, že mě prostě nenechali být a že jsem teď neměl žádné soukromí, ale stejně tak jsem nevycházel z údivu nad tím, co že se to vlastně stalo a věděl jsem už tehdy, že tohle je moje vrcholné dobrodružství, jakých se ti za život zas tak moc nepoštěstí a byl vděčný aspoň za to. A tak jsem se prostě smířil se situací a vědom si toho, že tím ještě přiživím jejich všetečný zájem jsem přesto vytáhl můj alkoholový vařič z plechovek od piva a udělal si bramborovou kaši s tuňákem. Sotva jsem měl prostor na to, abych to zamíchal.

5
Protože jsem se bál nechat člun přes noc na molu bez dozoru, byly moje možnosti spaní dost omezené. Ostrov přetékal bambusovými chatrčemi a v dohledu nebyl ani jeden strom, natožpak dva, abych si mohl uvázat hamaku. Na molo pořád někdo chodil močit, kouřit nebo poslouchat hudbu a tak jsem si konečně nafoukl matraci až kolem dvanácté, po pěti hodinách, kdy jsem se snažil ani nepohnout a být tím nejnudnějším člověkem na světě, abych snad nevzbudil další zájem a nepřilákal další lidi. V pět ráno už mě vylekaného budil nepříjemný zvuk ostřených mačet, jak se muži vydávali na lov.

6
Jakmile odjeli, shodil jsem člun rychlým švihem do vody, přičemž jsem doufal ve vodotěsnost mých brašen, které na chvíli celé zmizely pod hladinou, a pádloval rychle pryč. Asi za dvě hodiny (vítr byl příznivý) jsem dorazil na místo, kde jsem den předtím skončil, snědl müsli tyčinku a přeskládal náklad tak hezky, že se mi podařilo člun téměř perfektně vyvážit a ten jel naráz mnohem rychleji. V poledne jsem měl najeto už deset kilometrů a začínal jsem pomalu věřit tomu, že tahle blbost může vyjít.

7
A tak jsem odevzdaně pádloval, protože už jsem věděl, že se přece jenom hýbu a že dřív nebo později se na obzoru objeví jihoamerický kontinent, ačkoliv tam každý den bylo zatím jen velké modré Nic.

Jak dny ubíhaly, postupně jsem nacházel ten správný způsob jak všechno pořádně přivázat – pevně a přitom jednoduše, abych večer, když se z tropického pekla líhnou miliony kousavých mušek a komárů, neztrácel moc času mezi vyloděním a úprkem do bezpečí moskytiéry. Každý další den jsem se odvážil dál a dál na otevřené moře, každý další den jsem si stanovoval větší a větší cíle a plul přímou čarou ke stále vzdálenějším a mlhavějším poloostrovům v dálce, sžil jsem se s mořskými proudy a začal využívat ranní odliv a odpolední vítr, nechal jsem se nést kupředu lámajícími se vlnami a učil se navigovat mezi nespočtem mělčin a podmořských útesů, o které se moře tříštilo v zlověstně bílou pěnu. Zhruba jednou za dva dny jsem přistál v nějaké domorodé osadě a nabral dešťovku, většinou jsem ale večer lozil s mačetou v zubech do vrcholků palem, shazoval kokosy a sbíral vodu z nich. Spával jsem na romantických ostrůvcích tak malých, že se na ně sotva vešla moje hamaka a v noci za přílivu jsem kolem sebe neviděl nic než šumící moře a oranžovo-fialové blesky nad hladinou na severu. Nad ránem totiž téměř vždycky přišla bouře, která kolem mě celou noc zlověstně kroužila jako šelma, vyčkávající únavy svojí kořisti. Oslnivé blesky s neuvěřitelnou frekvencí měnily noc v den a z hor na pevnině to hluboce hřmělo. Se svítáním déšť ustal a bouře zmizela beze stopy jako Popelka z bálu, jen z džungle stoupala k nebi hustá pára. Podíval jsem se na mapu a v duchu z ní odkrojil dalších dvacet kilometrů, jakoby snad stačilo jenom nasednout do člunu a počkat do večera, ale moje mozolnaté ruce věděly, že tomu tak není. Byl tu další den (kolikátý už? – na moři všechny rychle splývají do jedné dlouhé monotónní plavby) a mě čekalo dalších deset hodin stereotypní rutiny plácání pádlem do vody pod žhavým karibským sluncem. V uzavřeném člunu to začínalo smrdět, na zapařeném zadku a stehnech se mi rozrůstal ekzém a hned od rána o sobě dávaly vědět namožené ruce a ramena; víc než cokoliv jiného to ale byl skoro sisyfovský boj mojí mysli s nehybným horizontem vytesaným do oblohy na východě. A jak se první týden plavby chýlil ke konci, začínal jsem ho prohrávat.

8
Jednoho odpoledne jsem si všiml, že kolem mě krouží čmelák a vzápětí jsem si uvědomil, že je se mnou vlastně celý den, že sedí vzadu na mých taškách, kde přistál asi už ráno, když jsem ještě byl blízko u břehu, jenomže teď už jsme byli daleko na moři a tak vždycky, když jsem se ohlédl, udělal pár zkušebních obletů svého nového barevného ostrůvku a pak si zase sedl na záď a uznal, že je ztracen.

Vidím v tom paralelu se sebou samým: protože jsme teď svázáni poutem společného plavidla, mám pocit, že mu rozumím, připadám si totiž snad stejně tak ztracený jako ten čmelák: kroužím nad jedinou konstantou mého života, kterou je být na cestě, protože to je něco, co je pevné, jisté a relativně jednoduché, ale tolik se bojím odhodlat se k tomu velkému přeletu přes ty široké vody, až tam, kam skutečně patřím. Přemýšlím o tom celé dny, vlastně kromě pádlování nedělám nic jiného, než že vymýšlím, co bude až:

1. přijedu do Puerto Obaldía,
2. do Kolumbie,
3. do Evropy,
4. domů

a kdy to asi tak bude a jak si to časově rozvrhnu – počítám kilometry a měsíce, vidím se už o týdny dál… snad bych zvládl rychle přejet do Francouzské Guyany a letět do Paříže a být doma na podzim – na Rio kašlu, stejně to nestíhám – Venezuelu profrčím levným autobusem a pak už je to jenom kousek…

Vyruší mě tupé ťuknutí, jak čmelák, jdoucí na přistání, narazí do konce mého pádla a v úleku s bzukotem mizí nad vodou. Je mi naráz smutno, protože si myslím, že to nemohl zvládnout až na pevninu a v hlavě mám obraz jeho vyčerpaného tělíčka, jak ho unáší vlny.

Musím se odsud dostat. Jedu do Guyany.

9
​Byl jsem už úplně vyčerpaný. Štípance od much a komárů, které jsem si neustále zuřivě škrábal, mě nenechaly vyspat, v pádle se cosi rozpadlo a hrčelo, byl jsem šíleně spálený, z vlhkosti v rukavicích, které jsem musel kvůli slunci nosit, mi rašily na prstech bradavice, žlutě mi hnisaly nehty na palcích (doteď nevím proč) a měl jsem pocit, že místo toho, abych se blížil k cíli, zabředávám hloub a hloub do zmatené země nikoho. To ráno jsem se kvůli kousavým mouchám zase nenajedl, vyjel jsem hladný, bolelo mě v krku, ve vzduchu byla cítit bouřka, začínalo pršet a vůbec jsem se cítil mizerně. Po třech hodinách pádlování byl ostrov, kde jsem přespal, pořád co by kamenem dohodil. Déšť sílil. Pádloval jsem další hodinu ještě urputněji, ale nebyl jsem jistý, jestli se vůbec hýbu. Podle mapy jsem musel objet severní okraj poloostrova oddělujícího asi čtyři kilometry široký záliv, takže jsem musel dost daleko na otevřené moře. Bouřka byla na spadnutí a z moře se k obloze zvedaly třímetrové vlny, které se mnou házely jak se jim zlíbilo a já už se ani nesnažil pádlovat vpřed, ale jenom se udržet na hladině. Byl jsem asi dvě hodiny od nejbližšího ostrova, když se naráz ozvaly moje střeva a ačkoliv jsem se dobrých pár minut úzkostlivě snažil odolávat naléhavému volání svého těla, protože jednoduše nebylo kde a jak, nakonec jsem prostě musel, a to rychle, takže jsem se zoufalým pohledem v očích rozdělal ešus, postavil ho pod sebe a ulevil si.

Trvalo to všechno asi docela dlouho, protože mezitím mě proud stihl odnést přímo nad korálový útes a všude kolem byla naráz pěna a obrovské vlny, takže ještě s holým zadkem rychle pádluju pryč, ale už to nemám šanci stihnout.

10
Jak se to přesně stalo, to už si nepamatuju, takovéhle šoky prostě mozek člověku radši maže z paměti. Vím jenom, že přišla obrovská vlna zleva ale zároveň taky odnikud a pak už jsem jenom letěl vzduchem a věděl jsem, že se to děje: právě jsem se převrátil. Skoro se mi zastavilo srdce. Když jsem se vynořil zpod člunu, s vykulenýma vystrašenýma očima, zrychleně jsem dýchal a zoufale sledoval moje potápějící se věci. Měl jsem jenom dost štěstí na to, abych si všiml klesajícího sáčku s pasem a pevnými disky s fotkama, pro které jsem se bez rozmýšlení potopil, když jsem se vynořil, stihl jsem ještě zachránit pádlo, které už vlny odnesly deset metrů daleko, ale potom už byl zbytek nepřipevněných věcí dávno pryč. Deset minut se napumpovaný adrenalinem snažím naivně (ale zároveň tak trochu heroicky) otočit člun nazpátek, ale je moc těžký, takže ze zádě odepnu nejtěžší tašky, přivážu si je na volno k zápěstí a snažím se ho otočit znovu. Dařilo se mi člun převrátit téměř na kolmo, ale v bouřce a vlnobití jsem vždycky ztratil rovnováhu, potřebnou k tomu, abych se proti té váze pořádně zapřel. Během zoufalých ztracených dvaceti minut mě vlny postupně odnesly za útes. Naráz jsem nemohl nahmatat pevnou zem pod nohama, tašky uvázané k zápěstí mě táhly ke dnu a uvědomil jsem si, že se topím. Zuby nehty jsem se držel převráceného člunu a začal jsem křičet o pomoc, očesaný o všecko, v momentě kdy už mi na ničem světském nezáleželo a kdy se naivita mého plánu koupala nahá ve vlnách okolo, jsem křičel: „Pomozte mi,.. tak mi sakra někdo pomozte!,“ ale nebyl tam vůbec nikdo, nebyl tam ani můj anděl strážný, který mě celou tu dobu bůhvíjak dokázal ubránit větších průserů; teď ne, teď jsem byl snad poprvé úplně sám, zoufalstvím se mi chtělo brečet a, jak bych to popsal, naráz celá ta blbá cesta vypadala zbytečně, vrhání hráchu na zeď – celou dobu se zdvihám z popela a teď je všechno, co jsem po cestě nasbíral, ztracené na dně moře, uvědomuju si náhle co se stalo a smiřuju se s tím, že ty věci jsou prostě pryč – teď musím zachránit aspoň sebe, takže s vypětím posledních sil přehodím tašky nasáklé vodou na dno převrácené lodi, pak se nahoru vyškrábu já, obkročmo si mezi ně sednu a s pocitem ztroskotaného námořníka (protože snad neexistuje přirovnání k tomu jak se cítí ztroskotaný námořník: rád, že je naživu, ale mise a loď jsou v čudu, takže zkroušeně pluje na nějaké trosce ke břehu a ještě mu to nedochází) snad možná dýl než další hodinu nepřítomně plácám pádly, ale břeh se blíží pomalu a protože kolo, které je uvázané zespodu se teď chová jako kotva, můžu vlastně jenom čekat až mě tam donese proud. Teprve teď si taky všimnu, že za sebou nechávám strašidelně zřetelnou rudou stopu – na chodidlech mám na desítkách míst od korálů hluboké řezné rány, které se už otrkaly z původního šoku a začaly silně krvácet. Ale ještě to nebolí – ještě pořád nechápu, co se stalo. Aspoň že přestalo pršet.

11
Na břehu ostrova doslova zamořeného komáry upevním hamaku a na šňůry v ostrém poledním slunci rozvěším všechno, co zůstalo, k sušení. Přitom taky zjišťuju, co všechno chybí: tachometr, sluneční brýle, rukavice, klíče, perský náramek, palestina, kšiltovka, opalovací krém, hrnce, příbor, nůž a telefon. Nic z toho bych neztratil nebýt toho, že jsem měl zrovna vytažený toaletní papír, který jsem měl spolu s těma úplně nejdůležitějšíma věcma v řídítkové brašně, která kvůli tomu byla zrovna otevřená. Takže je odepsaný i foťák a kamera, jejíž několikrát lepený obal nebyl tak vodotěsný, jak jsem doufal. Po třiceti minutách marného boje s mořem se navíc voda nakonec dostala úplně všude, a tak se loučím i s veškerou ostatní elektronikou: tři měsíce starý laptop, klávesnice k telefonu, záložní baterie, nabíječky,… V písku na břehu zmučeně leží moje rezavějící kolo.

12
Stálo to za to? Za sto dvacet babek jsem mohl letět a dávno bych byl v Jižní Americe, jenomže místo toho jsem právě v jednom jediném okamžiku utopil přes dva tisíce dolarů, včetně počítače, kterým jsem si plánoval v Kolumbii další peníze vydělat… Už na tom nesejde. Zažil jsem toho dost na to, abych věděl, že týrat svoji mysl procházením možností, které už se nikdy nastanou, nemá teď vůbec žádný smysl – žádné „kdyby“, protože se to prostě stalo právě tak jak se to stalo a tak radši budu věřit tomu, že je to předzvěst něčeho skvělého, co by se jinak stát nemohlo. Jenom mě mrzí, že jsou ztracené fotky a videa a že odteď už toho víc nenafotím a nenatočím. A pak si taky říkám, že jsem měl celý rok a půl víceméně štěstí a že jsem si někdy ten svrab vybrat prostě musel. Ale popravdě, všechny tyhle kecy jsou jenom hysterickým monologem mojí rádoby racionální mysli, která se snaží prehlušit to, jak šíleně jsem naráz uvnitř prázdný a jak se mi srdce svírá úzkostí.

Už to pak nechci radši moc rozpitvávat a tak se zavřu v hamace s flaškou rumu a snažím se na nic nemyslet – to je vůbec ironie: odpoledne jsem hlídkoval na břehu, jestli mi moře nevyplaví něco nazpátek a opravdu, asi hodinu potom, co jsem přistál já, jsem na východní straně ostrova objevil na skalisku svůj rum. Za další půlhodinu jsem o kousek dál našel i nádoby s vodou, ale fakt že rum byla ta úplně první věc, kterou mi moře nabídlo, mě přeci jen donutil se trochu usmát a uznat že vesmír má tak trochu smysl pro (černý) humor.

Ale nakonec mi to nedá, když v hamace koukám nahoru, kde světlušky křižujou vrcholky palem jako padající hvězdy – je to podivně melancholické – a v hlavě mi to stejně šrotuje – Kolumbie, jenom pár desítek kilometrů daleko, mi po tomhle dni připadala jako nějaké vzdálené El Dorado, o kterém jsem si ani nebyl vlastně jistý, jestli vůbec existuje. S člunem se sice nic nestalo, ale myšlenka, že do něj zase všechno naložím a budu prostě pokračovat mě naprosto upřímně děsila. Víc než kdy předtím jsem chtěl už jenom sedět na gauči, mít to už konečně za sebou a s úsměvem na tohle všechno vzpomínat, místo toho jsem ale byl úplně sám na ostrově kdesi v Karibiku a hrdlo mi svíraly otazníky všech těch kilometrů, které mi k tomu gauči zbývaly a na které jsem neznal odpověď. Věděl jsem ale, že dokud jsem naživu, vždycky se nějak dokážu posunout o kousek dál a protože vesmír není nic jiného než jeden kousek vedle druhého, věděl jsem taky, že musí přijít den, kdy se dostanu na místo, kde mi zase bude dobře.


 

Líbil se ti článek? Podpoř vznik dalšího příspěvkem na účet nebo přes PayPal!

Přispět

č. ú.: 43-1857080227/0100

IBAN: CZ11 0100 0000 4318 5708 0227

BIC/SWIFT: KOMBCZPPXXX

5 Reakce na “ Ztroskotání na ostrově Ogobsucun: Část I. ”

  1. Konečně,-D Už jsem si říkal, že to nikdy nepříjde. Díky za zpříjemnění pracovního dopoledne.

  2. Výborně napsáno, člověk má při čtení pocit, jako by tam byl s tebou. Nevědět, že plavba nakonec dopadne dobře, byl bych teď asi trochu nervózní… Každopádně díky a těším se na další pokračování:-)

  3. Tak honem.. jak to bylo dál??? 🙂

  4. Skvěle napsáno!!!

Přidat komentář