Výkladový slovník schizofrenie

 


 

„V životě potřebuju jen to, aby mě někdo chápal.“

– Gabriel García Marquéz

 

Čtvrtek prvního října přišel na svět zahalený mlhou v plenkách studeného, vlhkého rána, jakého jsou schopná jen pobřeží severních oceánů, zplihlá a zkroušená splínem podzimu. Je to tak vždycky, v každý velký den odjezdů nebo návratů, že kterýkoliv jiný den, ať včerejšek nebo zítřek by byl mnohem vhodnější, poněvadž to jsou vždycky ty dny, kdy počasí podobným podnikům přeje a doslova k nim vybízí, je to ale zvláštní vlastnost významných dat, že nikdy nejsou takové, jaké sis je maloval a tak to tak nějak sedí, že právě tohle je ten den, kdy se vydám na jih.

1

Zase jsem byl o jednu zátěž lehčí: kdesi daleko od tohohle všeho, ve městě, které je od reality mého putování vzdálené stejně tak jako moje vzpomínka na něj, doputoval do šedivé, prokoplé schránky s mým jménem důležitě se tvářící dopis, který jsem ani nemusel otvírat, abych věděl, že jsem dostudoval. Už když jsem odjížděl jsem tak trochu tušil, že se do školy už nikdy nevrátím, ale ta definitivnost mi tehdy naháněla hrůzu, takže jsem místo toho přerušil, ale jenom na rok. Neschopnost dokopat se k tomu, abych poslal v létě žádost na další rok a prázdno v kolonce „Balga” u zápisu do nového semestru tak jenom dokonaly to, co jsem se na začátku bál udělat sám.

2

Těsně před hranicí jsem se ještě zastavil u stánku s hot-dogy, abych se zbavil kanadských mincí:

– „A máte k tomu pivo?,” ptal jsem se poté, co jsem si poručil velký vepřový párek.

– Prodavač se hlasitě rozesmál a já jsem si vzápětí uvědomil, jak hluboce je ve mě zakořeněná kultura alkoholu na každém rohu: „Haha, to ti v tomdlec stánku budu moct dřív prodat trávu, než tu koupíš plechovku! Třikrát ‚sem se snažil získat povolení a nic… tadle země je tááák pozadu…”

Bez piva, ale bezvadně nadlábnutý jsem se v sílícím slunci rozjel dál na jih, silnice bobtnala svými pruhy vlevo i vpravo, minul jsem posledních pár Duty Free obchodů, předjel kolonu aut a jal se hledat, kudy přes čáru.

3

Hranice se Spojenými státy byla přesně takové terno, jakého jsem se celou dobu bál. Nebudu ty dvě hodiny hádaní a přesvědčování nijak dál rozvádět, musím ale zmínit, že to, co mě nakonec zachránilo, bylo hlášení toho čínského imigračního úředníka ze Seattlu, který v něm údajně nešetřil superlativy a bylo to jenom díky němu, že mi v Blaine, kde jsem hranici překračoval, odklepli zbývajících čtyřicet tři dnů (protože navzdory veškeré logice se čas v Kanadě odečítá z mých devadesáti dnů v USA), abych zdolal tu spektakulární štreku dolů do Tijuany.

4

Vyrazil jsem dolů po Interstate 5, protože žádná jiná možnost než tahle dálnice na prvních třiceti mílích nebyla. V Bellinghamu jsem z ní konečně sjel a našel starou devětadevadesátku, po které v šestapadesátém roce sjížděl z Pusté hory Jack Kerouac dolů do Seattlu, aby znovuobjevil krásu vířivého mumraje přístavní noci. Jakmile jsem se dostal k pobřeží, sjel jsem ze silnice na prvním místě, kde se dalo utábořit. Byla to rozvrzaná rybářská budka na samém břehu Pugetova zálivu, vlastně spíš jenom taková lavice, na kterou jsem se tak tak natažený vtěsnal. Už několik dnů jsem totiž měl v hlavě, že tuhle noc budu spát pod hvězdama. V mém prvním, kouzelném pacifickém západu Slunce jsem ještě stihl uvařit velkou porci rýže s cayennským pepřem a pak celý tenhle kus světa se svými obrovskými washingtonskými listnatými lesy zmizel ve tmě, kde dlouhé nákladní vlaky Union Pacific s funícíma žlutýma lokomotivama udýchaně troubí do noci.

5

Celou cestu do Seattlu hustě pršelo a v tom dešti se mi na jednom železničním přejezdu smýklo přední kolo, ošklivě jsem spadl, roztrhl si kalhoty na koleni a urval úchyt kamery na přední vidlici. Bylo mi naráz v tom dešti, bez kamery a s rozbitým kolenem, strašně teskno, tak jak se mi to na podzim stává, a nepřemýšlel jsem o ničem jiném, než jak daleko je to zpátky do Čech, takže jsem v Seattlu začal tu vizi rohlíků a vepřa-knedla okamžitě uskutečňovat: když jsem ten večer našel březnovou letenku z Cancúnu do Maroka za čtyři sta eur, nechtěl jsem už ztrácet čas a hned ráno jsem se sbalil a ze Seattlu okamžitě utekl parníkem do Bremertonu, odkud jsem začal šlapat za svým novým evropským snem.

6

Do Mexika se mi ale vlastně vůbec nechce – jedu tam vlastně jenom proto, že v USA zůstat nemůžu a v Kanadě už jsem byl a vlastně si říkám, že kdyby v Evropě nebyla zima, asi bych se vrátil zrovna, protože mi už delší dobu není úplně dobře a cítím, že se to zhoršuje; že v tom už není žádná zábava ani žádný cíl – vůbec mám všelijaké temné myšlenky – jenomže pak naráz vyšlapu na vrchol velkého kopce, hradba stromů ustoupí, usměje se na mě odpolední Slunce a ve stejnou chvíli mi do ucha začne brnkat na kytaru Django Reinhardt a já si zničehonic šlapu lehce jako v komiksu Trio de Belleville a připomínám si, že jsou pořád chvíle, které za to přece stojí. Navíc už cítím, jak se cestou na jih otepluje. První noc jsem ještě spal v hlubokém chladném washingtonském lese, který se před rozbřeskem za vytí kojotů halí do husté mlhy, ale tu další jsem se už konečně ze silnice prodral lesem vlastně poprvé až k oceánu.

7

Na cestě po slavné pobřežní dálnici 101 potkávám čím dál víc cyklistů, ale většina z nich pro mě jede moc pomalu, takže ač bych se rád družil, lačnost po kalifornském Slunci mě žene dopředu rychleji, než to jede jim. Až mě jednoho rána dojede Grover, New Yorčan na cestě ze Seattlu do San Francisca, který je prvním, kterému neujedu a s vyplazeným jazykem se snažím aspoň zahákovat za jeho zadním kolem. Přejedeme spolu šílený čtyřmílový most do Oregonu a v Astorii můj druhý stát Unie zapijeme dvěma džbány IPA. Přesvědčím Grovera aby se pro jednou vykašlal na kempy a tábořil se mnou na divoko v Cannon Beach, takže koupíme do foroty půl galonu (no fakt!) whisky, abychom tu družbu jaksepatří posvětili.

Slunce už se líbá s hvězdnou hladinou oceánu, když se začneme škrábat do pět mil dlouhého stoupání, které nás dělí od pláže. Chvíli se snažím s Groverem držet tempo, ale ten kopec je opravdu šílený a já už mám dneska dost, takže prostě vypnu, přehodím na nejnižší převod a šlapu skoro naprázdno. Další půlhodinu úspěšně šikanuju svoje tělo odpíráním možnosti slézt s kola a tlačit, nicméně když konečně jedu dolů, je už stejně tma a Grover nikde nečeká, takže se musím co nejrychleji utábořit – nemám totiž už ani světlo. Přelezu nejbližší svodidla a chci slézt k oceánu, ale to, co v té tmě vypadalo jako nízká tráva je metr hluboké roští, do kterého bolestně zahučím i s kolem a s hekáním se potom potmě pět minut škrábu nahoru, zatímco mně trny zkrášlují holé stehna a lýtka. Jak to tak bývá, čím rychleji chci postavit stan, tím víc se to sere, takže ho stavím snad hodinu, a jídlo, na které jsem se tolik těšil nebude, protože došel benzin. Prášek bramborové kaše zalité studenou vodou mi skřípe mezi zubama a ve světle zapalovače si prohlížím svoje zkrvavené nohy.

8

Ke všemu ráno lije jako z konve, ale jak jsem (při nezbytné ranní toaletě) zjistil, utábořil jsem se na vyhlídkovém místě, kde i pohodlní lidé zvedají své zadky z Cadillaců a dvě minuty skrz čočku svého iPhonu „obdivují přirodu”. Takže musím zmizet. Já po cestě obdivuju houževnaté oranžovo-červené chlupaté housenky, které si to vytrvale šinou napříč silnicí a jdou si hrdě za svým, nedbaje deště a pravděpodobností, jež cynicky oznamují, že dva ze tří jejich kamarádů budou do pěti minut tetovaní dezénem motorových monster o kterých nemají ani tušení.  Je jim to jedno.

9

Ó, ať je moje mysl chlupatou housenkou!

ať mě nezajímá cena hamburgerů

a vzdálenost ke kraji silnice

a jestli tohle všechno nakonec přežiju

a ani ty, Ameriko –

jako otrhaná housenka

projedu tě na punk

… jinak to snad ani nejde.

10

Navzdory všemu se mi podařilo dojet Grovera a tentokrát jsem se nechal přemluvit já na spaní ve státním parku Cape Lookout. Koneckonců ho nikdo nehlídal a tak jsem se rozhodl neplatit. Večer pijem náš půlgalon taky s Joshem a Trevorem, kteří též jedou do Friska. Je potom mi strašně blbě a skoro vůbec se nevyspím, protože do čtyř do rána bojuju s mývalí rodinkou, která vytrvale útočí na moji tašku s jídlem. Výsledné skóre jsou dva sežrané chleby.

Dál na jih, směrem k Pacific City začínají obrovské písečné duny. Grover a Josh jsou někde vepředu, já jedu od Pacific City s Trevorem, pětadvacetiletým blonďákem ze San Francisca, který sleduje pobřeží až dolů do Mexika. Vlastně bych jel možná radši sám – musím teď každou chvíli zahazovat kolo a utíkat do křoví a dá rozum, že se o takové chvíle nechci s nikým dělit, ale navzájem se aspoň můžem vyfotit a je pravda, že jsem na focení poslední dobou kašlal.

Cesta k Beverly Beach, kde ten den spíme je dechberoucí: silnice se klikatí nad béžovými útesy, žhavé oranžové Slunce pomalu mizí do krajkových závojů zpěněné vody a mořské skaliska ční do oblohy a stojí tam vzdor vlnám jako pilíře nějakého antického chrámu. Ale tohle je ještě větší a ještě starší chrám než Panthenon nebo cokoliv, co měly dějiny možnost poznat. Tohle jsou pilíře samotného světa. Jsou to poslední výběžky celé západní civilizace, prsty Ameriky, mezi nimiž protéká nekonečná nicotnost oceánu. – Pobřeží Oregonu je dost možná nejkrásnější místo, které jsem na Zemi dosud projel.

A ví to i Roberto a Anika a dva tatéři ze San Francisca, všichni na kolech, takhle jsme se tam, u tábořiště na Beverly Beach, sešli; večer má nádech starých trampských balad: někdo vytáhne z brašen ukulele, posíláme si dokola láhve s pivem a placatku se skotskou, balím trávu, co jsem s Trevorem koupil za deset babek v obchodě v Lincoln City (nemůžu tomu pořád uvěřit, že tady stačí zajít do obchodu?) a dlouho do noci, dokud táborák nevyhasne, si vyprávíme příhody z cest světem. Amerika dneska ukázala svoji přívětivou tvář.

11

Tím ale pohoda končí, protože nemoc se mi poslední dny šíleně rychle zhoršuje a tuhle noc jsem se skoro vůbec nevyspal, takže ráno dospávám, co jsem v noci naběhal a nechám všechny odjet, protože teď už chci být opravdu radši sám, ale přes skoro hodinový náskok je doženu už po patnácti kilometrech, hned za Newportem. Při pauze na svačinu jsem si je pak nechal odjet znovu a už jsem je neviděl, protože začalo šíleně pršet a dost pravděpodobně jsem byl jediný, kdo v tom slejváku ujel dalších sedmdesát kilometrů až do Florence, kde měl být dnešní cíl a kde jsme plánovali si přes víkend pronajmout jurtu a odpočívat. Skrznaskrz promočený a klepoucí se postavím stan, zapnu vařič abych po půl roce znovu zatopil a zbytek tohohle i celý další den zůstanu ve stanu, hledím do stropu a kouřím trávu, která, zdá se, prodlužuje intervaly mezi čím dál impulsivnějšími úprky na záchod:

Všude kolem to bouří, hluboký rudý les kvílí a vichr mu láme větve. Kousek vedle leží celý obrovský vyvrácený kmen, který by mě s jedním mocným „žuch” utloukl na máslo … 

 … v zeleném deliriu přemýšlím o smrti a o tom jestli a jak je asi příjemná, obzvlášť po tom celoživotním strachu z ní, který si nosíme ve svých malinkých ubohých bázlivých srdcích. Tak dlouho se trápíš až je naráz s jedním „žuch” to břemeno sejmuto, snad dřív, než stačíš přemýšlet o tom, jestli to bolelo a snad potom možná dostaneš i nové tělo – já bych teď docela jedno potřeboval – mám tendenci věci, co nefungují, opouštět, ale tady tenhle vzorec bohužel trochu kulhá…

..Dvě hodiny od poslední terapeutické pauzy, křeče do břicha se vrací, čas na nový joint…

 ..Kdo ví, možná je to všechno jenom hra a bezvadný sen a až je po všem, mávneš nad tím rukou s úsměvem na rtech a dlouhým „aháá”, jenomže ta nevědomost je integrálním prvkem celé té galaktické hry na středy vesmíru a oběžnice, nicotnost a kvantové mechanismy, které dávají smysl jenom někdy a jenom někomu a něčemu. Já jenom přemýšlím, jak by vypadal svět, kdybychom konečně nahlédli za oponu a zjistili, že se není čeho bát (a nebo je?) – umírali bychom častěji?

12

Po dvou dnech jsem v Sunset Bay opět dojel ‚moji‘ skupinku, která teď kromě Joshe, Trevora a Grovera narostla ještě o nějakou holku, které jsem se ani nezeptal na jméno, jak jsem byl zkouřený. U večeře jsem taky neřekl ani slovo a jenom poslouchal:

– (Grover): „Já si prostě musím koupit nikotinové náplasti.”

– „Neviděl jsem tě nikdy kouřit.”

– „Taky že ne, ale prý po nich máš naprosto šílené sny – úžasné noční můry, které ti ani Marvel nenakreslí.”

– „Stejně to nezní jako věc kterou bych chtěl zkusit.”

– „Já prostě musím – je to jedna z těch věcí o kterých víš, že je budeš nenávidět, ale stejně je chceš udělat.”

– „Jako cestování na kole.”

– „Jo, jako celá tahle podělaná štreka do Kalifornie.”

– (Trevor): „Já myslím, že tohle ja naopak jedna z nejlepších věcí, co Amerika může nabídnout. Obzvlášť na kole: všude stánky s jídlem, restaurace a bistra, krásná příroda, kempy každých třicet mil,…”

No jo, ale mě začínalo pěkně štvát, jak sterilní a civilizované to americké cestování bylo. Jak se, sakra, mohlo stát, že i z tak vznešené a nedotknutelné věci jako je prostě „být v přírodě” udělali v Americe bezpečnou a jednoduchou instantní zábavu pro všechny? A vidím to i na Groverovi a ostatních: večer vytáhnou veškeré svoje pánvičky a pokličky a hrníčky a prkýnko na krájení a lahvičky s kořením a přenosný dřez; nafouknou svoje cestovní polštářky, a synchronizujou svoje gopro a instagramy a vůbec, vlastně nechybí nic, aby náhodou nedošlo ke ztrátě pohodlí – neříkám, že člověk musí jezdit po světě jako otrhaný vandrák, „aby to bylo ono”, vím, že kdybych měl víc peněz, spoustu z těch vychytávek bych si pořídil taky, zvrácená je ale ta filosofie, kdy se snažím vzít civilizaci do divočiny, místo abych se s ní snažil splynout a improvizovat s tím, čím mě už příroda vybavila a jak říká Primo Levi, „čelit slepému a hluchému kameni sám, jen s pomocí vlastní hlavy a svých rukou”. A tak si říkám, že se vlastně začínám těšit do Mexika, až budu konečně pryč ze země Wal-Martů, kde ve fotbalové sezóně prodávají plazmové televize hned nad bednama s pivem, pryč od všech těch absurdních chlívků civilizace, které ti ocejchujou mozek předpřipravenýma tužbama a životníma dráhama, nakrmí tě co tím, co si máš myslet a jak máš myslet a pak ti ještě dokonce ukážou, kde přesně si v lese můžeš rozložit spacák. Tohle není pro mě. – A tak další den vstanu brzo a ujedu jim všem nadobro. Zpět sám k sobě, svým pravidlům a své divočině, která není závislá na tom, kdo si zrovna nárokuje zemi, po které jedu. Moje divočina je nádherná všude na světě.

12

Dva týdny potom co jsem vyjel z Vancouveru jsem konečně dorazil do Kalifornie. Sjezdy mezi pobřežními útesy pomalu střídaly kopce v Redwoods, ale ještě než jsem definitivně zmizel v lesích, stanoval jsem čtrnáctého října poblíž Oricku, na snové pláži, která byla na noc jen a jen moje, protože příliv tu byl tak vysoký, že každých šest hodin stoupl až k útesům a zahradil komukoliv, kdo by mě chtěl navštívit, cestu.

Tábořím docela brzo a zatímco sedím v předsíňce a vařím, sleduju, jak se oranžové Slunce potápí a země se kutálí a den se vzdaluje za hradbu skalisek a pláž, čáry na silnici, smutné pokřivené svodidla a nevinné oči laní, všechno se to se mnou překulí do noci ke hvězdám. Než večeře vychladne, ubalím další porci anestetik, jejichž dávky se poslední dny pořád zvětšují. Vlastně jsem pořád mimo, už skoro celý poslední týden a matné dny se mi drolí mezi prsty. Ta „léčba” trávou je vlastně spíš takovým zapomínáním na život (a přidružené starosti) než nějakým lékem nebo nadějí se vyléčit. Ale teď musím jet a tohle je bohužel to poslední, co mě jakžtakž drží na nohou.

Takže po večeři zapálím ony dva gramy perutí a skrz optiku tichého soustředění hledím do vážných Straussovských vln, když mě napadne; proč to vlastně pořád dělám? A proč to dělám sám, když je mi stejně skoro každou noc smutno po někom, komu bych mohl celé ty zlatavé dny servírovat s mým škytajícím srdcem? – Snad je to proto, že škytající srdce není všechno. Snad protože tam někde na konci chci být kompletní člověk, který až Tě potká, bude moct bez uzardění a bez povýšenosti, upřímně říct „tak tohle jsem já”, sdělit tím úplně všechno a úplně všechno tím bude pochopeno. A je to jenom před tebou samým; jen tehdy když se nikdo nedívá jsi tím nejopravdovějším tebou, jakým vůbec můžeš být a to taky jenom snad v momentech jako je tenhle. Kdykoliv jindy je skoro nemožné sám sebe potkat, takže se často stane, že v mumraji společnosti a víru sociálních vazeb si nikdy tu chvíli na „rande se sebou samým” nevyhradíš a strávíš celý život s neznámým člověkem, který se představuje tvým jménem.

13

Do čtyř odpoledne jsem se nedokázal vyhrabat ze spacáku a tak jsem prostě zůstal na místě. Tělo, zmučené milionem úprků na záchod prostě už dneska odmítá jet dál. Jsem vyčerpaný a je mi smutno po babiččině kuchyni a dědově zahrádce. Tráva už taky nefunguje, stejně jako nefunguje olivový olej, který zrovna došel ,a s hrůzou si uvědomuju, že ani když seženu ve městě léky, že možná nebudou fungovat ani ty. Všude kolem stanu jsou rozeseté koláče zpěněné krve. Nemám už vodu ani sílu se zvednout a jet pro ni, k jídlu zbývá na celý den poslední snickerska, ale nemám stejně chuť vůbec na nic. San Francisco je pořád ještě tři sta třicet mil daleko a s každou hodinou odevzdané vyčerpané bezmocnosti je to ještě dál. Už několikátý den se utěšuju, že ke Golden Gate je to posledních pět dní, ale pak usouženě vypotím tak polovinu toho, co mám v plánu ujet a když se další den probudím, je to pořád těch úplně stejných posměvačných pět dní. Navíc to vypadá, že kolo už to taky vzdává. Rozsypalo se středové složení a zadní náboj je v hajzlu takovým způsobem, že polovinu času zabírám naprázdno a zběsile točím šlapátkama dokola jako Chaplin v němé grotesce. Jenomže mně už moc do smíchu není.

Je tohle ještě pořád ono? Nehledám si jenom výmluvy, abych to musel dojet? Snažím se ještě přesvědčit sám sebe nebo se jenom bojím, že neobstojím v jiných očích tím, že jsem nesplnil, co jsem si předsevzal? A proč by mě to vůbec mělo trápit? – Sakra, tak chci jet domů? (A kde to je?) – V téhle chvíli si vlastně nepřeju nic jiného, ale vím, že to ve výsledku vůbec nic nevyřeší, protože na celém světě hledám jenom někoho, kdo by mě pochopil a bůhvíproč si občas v těžkých chvílích myslím, že to bude tam, jenomže tohle všechno nikdy nebudu moct nikomu vysvětlit a nikdo nepochopí, co jsem viděl a jak jsem to viděl protože jsem byl jediný, kdo to viděl. – Takže základní otázka stojí: mám se prostě spokojit s tím jak to teď je a dělat okamžitě to, co v daném okamžiku cítím? (Protože to přesto přese všechno právě teď chci opravdu odpískat) Cosi tomu pořád odporuje a tak se nechávám odevzdaně fackovat čímkoliv co přijde a kdoví proč jsem přesvědčený, že má cenu vytrvat kvůli nějaké širší perspektivě, o které zatím nic nevím. Není totiž smysl samotné lidské existence, smysl toho, co znamená být člověkem, lidstvem, neustále překonávat sami sebe jakožto jedince a jakožto druh? Čas od času, a tohle je možná právě ten okamžik pravdy, je totiž potřeba posunout laťku zase o něco výš a nebojácně vyzvat k překreslení všech hranic zóny komfortu.

14

Ráno už se mi na kole nepodařilo ani rozjet. Zadní náboj potřebuje, než začne zabírat, snad desetkrát protočit naprázdno, ale než to stihnu, ztratím samozřejmě rovnováhu, takže nějaké tři kilometry jdu pěšky, než najdu místo, kde silnice trochu klesá, abych mohl nasednout. Jakmile se mi pak podaří zadní kolo roztočit, musím myslet na to, abych nikdy nepřestal šlapat, jinak mě to čeká celé znovu.

Takhle nějak jsem se dobelhal patnáct mil do Eureky. Sedím v Subwayi a silný parfém vysmátého bezstarostného páru na cestě do LA mi připomene, že už asi trochu smrdím a že bych opravdu potřeboval vyprat. Nejsem daleko od toho začít se litovat, tak si říkám, že se na všechno prostě vykašlu, naskočím na bus přímo do Friska a moje sny se splní ještě dneska, ale i s kolem to stojí přes sto dolarů, což je dvakrát víc než jsem byl ochotný utratit a navíc autobus odjíždí až zítra. – Sto dolarů! Za to, že bych si nakonec ani triumfálně neprojel přes Golden Gate? Když je to už jenom pět dní cesty?

A tak s novým odhodláním vyrazím dál a přestože mám prdel jak po středověkkém mučení, nějakým záhadným způsobem jsem se přiměl se znovu nadchnout pro tu moji sebemrskačskou myšlenku vydřené svobody a jedu mnohem rychleji, než v předchozích dnech. Jenže se soumrakem píchnu a dlouho se mi to nedaří zalepit, takže noc mi na bedra padne v hrůzostrašně hlubokém pravěkkém kalifornském lese. Jedu ještě půl hodiny potmě, ale po místě na stan natožpak po vesnici ani památky a tak nakonec spím neslavně pod mostem. Chci se konečně trochu vyspat a tak pro jistotu nevařím ani večeři, abych nedráždil střeva. Když zavřu oči, slyším, jak kolem šustí myšky.

15

Nakonec to do silikonového údolí trvalo ještě dalších šest dní, během kterých jsem se snažil tu všudypřítomnou nepohodu zahánět hlavně tím, že jsem utrácel spoustu peněz za dobré obědy, nakonec ale vyšlo levněji se prostě vrátit k vínu, které střeva zklidňovalo taky, … mimo jiné. Především ale způsobilo to, že už mi bylo naprosto všechno jedno a když jsem si konečně přestal klást ultimáta a neobtěžoval se ani se stavěním stanu, měl jsem skoro pocit, že se mi jede docela dobře. (Přestože už se úplně vytahal řetěz, přestaly fungovat převody 1,7 a 8, ohnula se patka přehazovačky a při sjezdu do zátoky jsem se skoro zabil, protože mi popraskaly čtyři špice v řadě a zadní kolo mi vyletělo z vidlice. A foťák to vzdal taky, pro úplnost.)

16

Ale je pravda že za soumraku, když si k večeři otevřu láhev Malbecu nebo Zinfandelu, za soumraku je svět všude nádherný, nezávisle na tom, co tě trápí. Nebo si to alespoň říkám – protože ve skutečnosti, a to je trochu smutná pravda, je svět jenom tím čím je a vůbec ničím víc, jenom romantické obrázky a sladké slova ti dají zdání, že je tomu jinak, ale noci dost možná nejsou magické a hvězdy zářivé a západy romantické, dost možná se jenom vědomě klameme ve snaze vrátit zpět kouzla zapomenutého dětství. Ale co jiného je svět než klam? A tak je přece jen cosi neuchopitelně krásného na tom, ty mámivé slova číst nebo psát a vytvořit saturovaný obraz kouzelného světa, o kterém tajně sníme, že je to ten náš.

2 Reakce na “ Výkladový slovník schizofrenie ”

  1. Krása Mateo, nesouhlasím jen s jedinou věcí, spát pod mostem není nic neslavného 😀 Neznám lepší místo na spaní než pod mostem,-) Krytý před rozmary počasí ve všeobjímajícím suchu, mi nikdy nevadily ani ty projíždějící auta, jejichž hluk mi každé probuzení připomínal, že tady nejsem sám. Drž se čávo a užívej svůj sen,-)

  2. Tohle je bezvadný a hluboký a všechno!

Přidat komentář