Volání divočiny: Část I.

Odešel jsem do lesů, protože jsem chtěl žít uvědoměle, postavit se čelem k základním skutečnostem života, a zjistit, zda bych si mohl osvojit to, čemu mě má život naučit, a ne abych teprve až budu umírat, seznal, že jsem vůbec nežil.

– Thoreau

1

JE TO DLOUHÁ CESTA. Už ani pořádně nevím, jak začala a ještě míň toho tuším o tom, jak a proč by vlastně měla skončit. Byl to zoufalý výkřik, který měl dát všechno do pořádku, jenomže mezitím je všechno jinak a věci, co bys rád spravil, už tam nikde nejsou, stejně tak jako ty se totiž změnil i celý svět okolo a tak vždycky nevyhnutelně přijdeš s křížkem až po funuse, neomaleně se dožaduješ slyšení, ale tvoje včerejší pravdy a dnešní objevy o včerejších omylech už teď ve světle nových zítřků nikoho nezajímají. Nakukuješ přes to velké okno webu do místností, kam jsi kdysi patřil, ale „všichni už jsou v Mexiku“, takže není kam se vracet a naráz točíš pivo v čínském baru a holky na vysokých podpatkách na tebe hází očkem, protože jsi v desetimilionovém městě široko daleko jediný, komu se na hlavě takhle šíleně kroutí vlasy (je to legračí paradox, že tohle má být teď můj vrcholný atribut krásy, když se mi přesně kvůli tomu na základce smáli a vymýšleli různé nejapné přezdívky).

Je to dlouhá cesta. Ale v Hefei, hlavním městě čínské provincie Anhui, na nějakou dobu (a nebo možná úplně, protože cokoliv potom už bude nevyhnutelnelně jiné) skončila a já byl sladkými přísliby šustivé many ukolébán k tomu, abych se nechal vrazit hluboko do řitě rutinního života. Spal jsem několik týdnů na stejné posteli, pracoval každý den od oběda do rána, pil pivo místo vody (piva bylo všude kolem hodně a byl jsem líný převařovat vodu z kohoutku) a zamotával se do sociálních propletenců se kterýma jsem nechtěl mít nic společného, především proto, že se týkaly žen, kterým jsem ve vší upřímnosti nebyl schopný nabídnout nic víc, než pár dobrodružných nocí.

2

DOUFAL JSEM, ŽE TU RUTINU VYUŽIJU k tomu, abych si všechno uspořádal a začal žít takový život, o jakém jsem snil, že žít budu, až se někde usadím: každé ráno běhat a aspoň třikrát týdně plavat, scházet se s lidma, i když se mi po práci už nikam nechce, dělat si přátele et cetera. Někdy na přelomu června a července, poté co mě všechen ten chlast, hašiš a dexamphetamin, co v baru taky dost jel, saturovaly na úroveň apatcké imunity, jsem potom měl světlou chvilku, kdy jsem s tímhle vším opravdu začal. Uvědomil jsem si, že drogy tak maximálně koření momenty, které jsou dobré už samy o sobě, jinak jsou pouze zavíráním očí před plátnem každodenní reality a nikdy nejsou naplněním podstaty samy o sobě – jednoduše, opít se při každé příležitosti neudělá nutně každou příležitost lepší příležitostí. Hledám, a nacházím čisté a ryzí věci, které nejlíp ocení právě nezkalená mysl – dobrá literatura, ranní probuzení v horách, sex… a ostatní fyzická námaha.

Jakmile totiž zakotvím v rutině, mám pocit, že je to všechno jenom tak napůl a na nic víc nezbývá energie, čekám od života víc, než se po práci jenom bezvládně svalit do postele, chci se probouzet svěží vedle dychtivé letní dívky, ale jsem schopný udělat za den udělat jenom jednu věc pořádně a tou věcí byla deset týdnů v kuse jenom ta zpropadená práce, která ze mě ždímala poslední kapky svobody a důkladně vysmýčila všechny kouty, kde se ještě ustrašeně schovávaly kousky mojí inspirace; nu dobrá, možná pak ještě pár drinků po zavíračce, ale to je tak všechno, takže se moje představy o tom, že už jsem schopný žít normální „dospělý“ (konformní, městský, od-devíti-do-pěti, říkej tomu jak chceš) život zase hroutí a vím, že kdekoliv jinde na světě by tomu nebylo jinak. Celý život se snažíme si ho nějak uspořádat, jednoduše a srozumitelně, a když k tomu konečně dojde, zjistíme, že jsme po smrti.

3

BĚH VĚCÍ SE PAK ZKOMPLIKOVAL tím, že jsem si ze všech těch holek, co se mnou laškovaly, začal zrovna s přítelkyní svého šéfa, což byl velký omyl, protože ta ženská byla šílená, ve smyslu „naprosto odhodlaná pálit mosty“ a patrně vnímala povahu našich nočních dobrodružství úplně jinak než já, což jsem se jí neúspešně snažil vysvětlit, ale další noc, vracejíc se z klubu znovu bouchala na dveře, pod vlivem, dožadujíc se intimností a co hůř, toho, aby mohla zůstat až do rána, takže jsem si ji pak vždycky musel hodit přes rameno, šoupnout do taxíku a strčit řidiči patnáct jüanů, aby se postaral, že se dostane na WuHu Lu. Cítil jsem se vždycky jako nejhorší misogyn, ale představa, že nás tam ráno najde šéf, to ospravedlňovala, poněvadž já přece jen bydlel v jeho baru a ona v jeho bytě. A kromě toho, když o nic nejde, radši se probouzím sám.

Takže si dokážeš představit, že všechno se pomalu ale neodvratně blížilo k velkému chaotickému finále, ve kterém jsem měl ultimátně podělat všechno a naštvat všechny, protože ejhle, z téhle šlamastyky jsem naráz neměl možnost se jen tak jednoduše vyvlíknout a jet zase dál – je neuvěřitelné, jak rychle kolem tebe ostatní lidé, se kterýma se vidíš častěji než jednou v životě, omotají neúprosná škrtící chapadla všelijakých očekávání – moje pečlivě chráněná vycizelovaná egoistická svoboda dělat si bezohledně a beztrestně co chci, se tváří v tvář těm novým lidem, tlačícím se do mojí přítomnosti, jak ruka inseminátora do kravské pochvy, nepozorovaně vytratila zadním vchodem a nechala mě v tom uvrtaného až po uši.

4

VÍZUM MI KONČILO DVACÁTÉHO ČERVENCE a protože jsem k tomu dni neměl ani dva tisíce dolarů, co jsem si stanovil jako minimum k přežití, zažádal jsem o další tři měsíce. Do začátku září bych vydělával a potom se vydal na jih do Vietnamu, v Laosu si koupil loď a plavil se po Mekongu do Kambodže. Takový byl plán. Jenže nové vízum jsem nedostal. Vyřizující úředník (správně) pojal podezření, že v Číně načerno pracuju a za mých 160 jüanů jsem tak místo víza dostal pouze velkorysé čtyři týdny na to, abych zemi opustil. A vzhledem k okolnostem jsem za to byl vlastně rád. Cesta tak zase jednou rozhodla za mě:

Jihovýchodní Asie tím padla, protože období dešťů bylo v plném proudu a ze všech rozmarů počasí je pro mě déšť zapřísáhlá nemesis, jet do Austrálie s dvěma tisíci dolary je, i v případě, že by mě tam pustili, sebevražda, jakkoliv moc bych šetřil, navíc by to znamenalo okamžitě znovu hledat práci – a jak jinak než načerno.

Já jsem se ale chtěl znovu rozjet a přestat konečně realitu jenom konzumovat, nýbrž ji pro sebe znovu vytvářet, nalézt novou inspiraci a nové cíle v nových troufalých dobrodružstvích mimo vyšlapané stezky.

Rozhodování nebylo těžké. Ještě ten večer jsem koupil letenku ze Šanghaje na Aljašku, odkud se celý americký kontinent kutálí dál na východ, celý ten obrovský kus země, o kterém jsem toho pouze mnoho slyšel, tam ležel, dosud nepokořen, zpupně zvedal své západní břehy vstříc troufalým vlnám Pacifiku a já zčistajasna zatoužil být u toho a odhalit původ a realitu té novodobé americké mytologie: překonat drsnou aljašskou tundru k zlatým řekám na Klondiku, zpívat u ohňů v hustých lesích Washingtonu, kde na Pusté hoře napsal Kerouac Anděle pustiny, kteří mě nikdy nepřestali provázet, v Oregonu sledovat burácivé stesky oceánu, dorážejícího na opuštěné břehy a skrz majestátné rudé lesy severní Kalifornie dál na jih, kde Golden Gate skřípe rzí Slunce zapadajícího nad posledním hrotem naší civilizace, skrz město padlých snů a andělů až tam, kde seňority nalívají tequilu a mariachi teskní po lásce.

5

A TAK NARÁZ SVIŠTÍM VZDUCHEM, deset kilometrů nad temně modrým, zadumaným Pacifikem během nejdelší neděle svého života: vstanu v šest a s velkou krabicí, ve které mám kolo, se dobelhám přes celou Šanghaj na letiště, do Soulu to letí v jedenáct, v šest večer se vyhoupnu nad ten velký zvlněný mokrý koberec, natáhnutý skrz práh datové linie, a po krátké, tříhodinové noci nad mraky je zase ráno – neděle šestnáctého srpna začíná podruhé. Něco po jedné odpoledne (fakticky zhruba dvě hodiny po tom, co jsem včera opustil Šanghaj) mě už zkoumají nedůvěřivé oči imigračního úředníka v Seattlu:

-„Vaše první cesta do Spojených států?“

-„Yessir,…“ (pokouším se o americký úsměv)

-„Kde budete bydlet?“ – „To ještě nevím.“ – „Kdo financuje vaši cestu?“ – „Já?“ – „Kolik máte peněz?“ – „Osmnáct set dolarů v hotovosti a další tisíc na kreditní kartě“ (což bohužel nebyla pravda) – „Jak dlouho plánujete ve Spojených státech zůstat?“ – „Na Aljašce asi měsíc…“ – „Odkud je váš zpáteční let?“ – „Zpáteční let?..“

-„Hmm, díky,“ ušklíbne se policista a zakládá do mého pasu velkou, sytě rudou kartu, „..následujte prosím tady strážníka k těm velkým dveřím s červenou kartou na konci chodby,“ řekne, a mě je jasné, že ty dveře rozhodně do Spojených států nevedou.

6

JE TO MALÁ MÍSTNOST, kde nás sedí asi dvacet, nutno podotknout, že převážně blízkovýchodní muži v mém věku (a pak že se USA s rasismem už vyrovnaly), několik Asiatů a já. Samo etnické složení mi nenabízí zrovna přívětivé vyhlídky. Dvě hodiny a nikdo nic neříká. Jenom občas se objeví napruzený policajt čínského původu, který pořád dokola opakuje, že „tohle není žádný vtip!,“ (ale co je „tohle“, to mi ještě nikdo neřekl), „nepoužívejte telefony ani žádné jiné elektronické zařízení. Jestli to nedokážete, budu všechno zabavovat,“ což není planá výhružka a během první půlhodiny vybere telefony skoro od všech. S mým rozflákaným iPhonem se toho už moc dělat nedá, takže jsem v klidu, ale stejně o něj přijdu, když jdu na záchod.
Po čtyřech hodinách čekání jdu konečně k výslechu, právě s tím Číňanem, který se ale nakonec ukázal v docela dobrém světle:

-„Chápej, že bez zpáteční letenky tě prostě nemůžeme pustit.“

-„No, to já chápu, tenhle problém mám skoro na každých hranicích, ale tady jsem ho nečekal. Mám v plánu hranici přeročit po zemi do Kanady, to přece můžu, ne? Informoval jsem se o tom.“

-„To nevím, kde ses informoval, já prostě potřebuju důkaz, že Spojené státy opustíš. A kromě toho, osmnáct set dolarů ti bude stačit tak na dva týdny, takže s tím taky nejsme spokojení. Mimochodem, jak jsi to udělal, když jsi přiletěl do Číny?“

-„Já jsem ale do Číny přijel na kole…“

-„Na kole? Z Evropy? Z České republiky? Ty jsi šílenec! Na kole, haha,“ láme ledy policajt, a já už vím, že to nakonec nějak udělám. Ukazuju mu blog, fotky, rozpočet a mapu, ještě pořád kroutí hlavou, ale už je na mojí straně: „Dobře, dobře, já to chápu, svobodný duch, atd., ale s tou letenkou je to stejně potíž, musím se zeptat nadřízeného.“

Šest hodin od příletu konečně sjíždím eskalátorem pod nápisem „Vítejte ve Spojených státech amerických“. Na zavazadlovém pásu osaměle krouží moje dvě krabice.

Přidat komentář