Sbohem, Hodoníne!

S prvními říjnovými dešti a lehkými mrazíky nastal nejvyšší čas odebrat se do teplých krajin. Co jsem mohl, to jsem sehnal, na co jsem už neměl, to snad nebudu potřebovat, a tak teď utahuju popruhy svých brašen a pomalu, pečlivě zavazuju tkaničky na sedmimílových botách mého nového života.

Je to jako snažit se lámat neproschlou větev: je potřeba opravdu silně dupnout a hlavně věřit, že konečně povolí. Když se to ale nestane, zapruží zpátky a opět chvilku trvá, než se člověk ze svého ponížení zvedne a dovolí si se svou vírou znovu zápolit.

Když jsem si představil, že se ve středu ráno probudím a prostě jen pojedu, měl jsem pocit, že to nebude tak úplně ono, že mi něco bude scházet a že tuhle svou větev budu za sebou vláčet stovky, možná tisíce kilometrů a natahovat ji na skřipec, až se někde připomene, strhne všechno zpět a já, nemajíce hřejivou vzpomínku na nějaký ten slavnostní odjezd, si budu zoufat, že si nemám nad čím přihřát studenou polívčičku mého mrazivého poustevnického života.

Takže jedu v sobotu, abych těm, kdo pochybují ukázal ty, kteří mě podporují, a v nastalém mumraji se pln všech těch emocí vydal vstříc vycházejícímu Slunci.

V sobotu v osm ráno přijďte na hodonínské nádraží s kolem a jeďte se mnou skrz tři země na magický soutok Moravy a Dunaje pod Devínem nebo přijďte jen tak, předat myšlenku, přání, nebo jen zamávat – jednoduše vytvořit něco, na co budu moct vzpomínat a na co se budu moct těšit, až se zase budu blížit.

Den první: Hodonín – Lanžhot – Kúty – Hohenau a. M. – Marchegg – Devín (100 km)

Přidat komentář