Sbohem, Evropo

S tím, jak se blížil můj odjezd ze Soluně, kde jsem se v úžasném komfortu domova jedné mé známé zahříval po prvních mrazících, jsem byl čím dál neklidnější, protože ta sekyra Vánoc, zaťatá neúprosně do dnů nadcházejícího týdne, rozmazleně trvala na tom, abych s ní něco udělal. Každou noc jsem dlouho ležel s očima upřenýma do Nicoty a hledal znamení, které by mi pomohlo rozetnout tu palčivou otázku co dál? Měl jsem možnost zůstat do šestého ledna v Soluni, dostal jsem nabídku pracovat (za nocleh a stravu) měsíc v hostelu na úpatí Olympu a uvažoval jsem, že si vyřídím povolení k návštěvě pravoslavné mnišské enklávy na ženám zapovězené Svaté hoře Athos. Jelikož jsem ale ani den před odjezdem nebyl o nic moudřejší, rozhodl jsem se ze tří možností pro tu čtvrtou: zakopat mršinu toho otřesného roku čtrnáct u městských bran Ankary. A tak jsem se ráno v pátek devatenáctého prosince (už) v klidu sbalil, zastřihl knír, vyčistil si zuby a vydal se na zatím nejdelší, dvoutýdenní, tisícikilometrovou etapu do srdce Turecka.

A byl jsem znovu na cestě – jen já, moje nad řídítky shrbená záda a nové zimní boty, urputně zkracující těch tisíc kilometrů do Ankary. První noc, sotva dvacet kilometrů za Soluní, byla ještě deštivá, studená a mlhavá, druhý den ráno už ale jedu skrz kouzelné, pohádkové lesy s názvy jako „Eliathosův les“ (nebo tak nějak), které, jak se proto domnívám, jsou plné víl a skřítků a miliónů jiných svítících, šťastných, nadpřirozených bytostí, hopsajících mezi kmeny a kameny v té mlze zapomnění, do které koruny stromů namáčí své huňaté větve stejně požitkářsky jako se tvé nohy noří do osvěžujícího přílivu, zatímco kráčíš ráno po pláži.

Kopce jsou čím dál kamenitější, až už vidíš žluté ostrovy mezi všemi těmi stromy, velké žluté skály, které tryskají z lesů vzhůru do mlhy – je to jako být v ústní dutině kuřáka – obrovské žluté zuby dál požírají ten nádherný les, až je celý pryč a ony se zakusují hlouběji a hlouběji do pobřeží Egejského moře, silnice v panice uhýbá a několik desítek krásných kilometrů se, osvětlená naivním bezelstným zimním Sluncem, zoufale krčí u nohou tichých, opuštěných pláží.

Magická noc v Kavale

Vím, že dnes prostě musím spát někde u moře – a že k tomu potřebuju někde koupit láhev vína a taky cigarety – představuju si tu nádhernou, záviděnihodnou noc, bojující s přílivem, noc z filmového plakátu, jež je vášnivou milenkou básníků.

Večer už mi shovívavě přehazuje tmu kolem ramen a zdá se, že své vysněné místo nenajdu, když v poslední zatáčce před Kavalou zahlídnu cestičku, zahýbající skrz malý borovicový lesík ke kamenitému mořskému břehu a já vím, že tohle je Ono: je to malý plácek mezi stromy, akorát na délku mého stanu, s třemi velkými kamennými schody, po kterých by Goliáš mohl sestoupit do moře. Zátoka za zatáčkou po setmění vyleje na můj útes trochu městského světla a díky té rozlité esenci pouličních lamp a teplému počasí nemusím spěchat se stanem, takže ho jenom rozložím a nechám sušit, vytáhnu z tašky velkou láhev vína, sednu si na jeden z těch velkých kamenů, poslouchám starý jazz a kouř z cigarety líně stoupá ke hvězdám nad ostrovem Thasos. Kavala se blikotavě zrcadlí v ledové, temné hladině šumícího moře a já s hloupým úsměvem hledím k východu do té překrásné, mystické noci – rezonuju s vesmírem – už to nejsem já, už nežiju pouze sám v sobě, ale stávám se součástí toho všeho, co mne obklopuje, a po dlouhé, předlouhé době se cítím šťastný. Jedinou smutnou věcí zůstává myšlenka na všechny ty lidi, kteří jsou k světu hluší a slepí – na všechny ty lidi, kteří tu krásu ze svých zlatých klecí civilizace nikdy nespatří:

rendez-vous s Kasiopeou

na břehu šumícího

pradávného moře

v temnotě pohádkové

křišťálově čisté

vánoční noci…

Další dva dny prostě jen hltám kilometry směrem k Alexandroupoli, poslednímu velkému řeckému městu před tureckou hranicí, kde si plánuju koupit (pro jistotu) poslední toaletní papír a láhev vína na Vánoce, které chci strávit ve stínu dřevěného trojského koně. Jenže opět zapomínám na základní přikázání – suché nohy v teple a plný žaludek – když nemáš tohle v cajku, je cesta utrpení – a tak je kvůli mé nenaplněné touze po obědě cesta do Alexandroupoli opravdu dlouhá a nudná, přemýšlím o všem možném, hlava mi drkotá a kličkuje v nekonečných myšlenkových pochodech, v představách jedu čtyřikrát do Číny a zpátky, ale pak se podívám na hodinky, a jsou to jenom tři další kilometry – deset minut – a Komotini je pořád stejně daleko. S přicházejícím večerem jsem se navíc po dlouhé době dostal do chladných kopců a při sjezdech tak opět svádím lítý boj s nemilosrdným rumunským hrabětem Prstem Necitičem.

Už je tma, když konečně najdu v Alexandroupoli supermarket a tak si stan stavím přímo ve městě, hned za silnicí, ignorujíc zvědavé pohledy lidí, kteří se vydali na procházku po pláži, a štěkání psů, kroužících kolem blízkých popelnic, jelikož jsem se už za tu dobu, co cestuju, stal prorokem mámvpičismu (jak by řekl můj spoubydlící Andrej z vysoké)  a je mi to všechno úplně jedno. Při večerním psaní deníku na mě vyjeveně kouká datum dvaadvacátého prosince – je dva dny před Vánoci, ale kde jsou? Je to vlastně jenom číslo, nějaké neosobní číslo, na kterém jsme se všichni mlčky dohodli, abychom věděli, kdy na sebe máme být hodnější a kdy se stresovat, kdy otevírat vrata továren a kdy zavírat brány škol – je to nějaké neosobní číslo, které se mnou nemá co dočinění, mě se přece žádný advent nebo prosinec netýká – proč vlastně potřebuju data? Já prostě jen jedu!

Ve spánku mám šílený sen (noční můru) o tom, jak jsem se naráz ocitl zpět v Hodoníně, je dvacátého třetího prosince, takže datum sedí, jdu večer do hospody a nejsem si schopný půl hodiny objednat pivo, což mě neskutečně vytáčí (tak moc reálný sen to byl). Za Boha si ale nemůžu vzpomenout, jak jsem se tam vlastně dostal a na druhý den mám na sebe gigantický vztek, co jsem to udělal a proč jsem to vzdal, každý se mě ptá, jaktože už necestuju, takže horečně přemýšlím, jak se dostat zpátky do Alexandroupoli, kde jsem přestal, jestli lodí nebo letadlem nebo autobusem (a kde je vlastně moje kolo?), ale všechno je moc drahé a nereálné, takže jedinou možností zůstalo probudit se – a ano, otevřu oči a skrz pěticentimetrovou dírku ve spacáku na mě znovu hledí šedý vnitřek mého studeného stanu na břehu moře v Alexandroupoli. Všechno to bylo tak reálné a skutečné, hlavně ten strach, že se mi tomu, že bdím, zpočátku ani nechce věřit, ale vypadá to, že je opravdu ráno a já jsem tu. (I když hlavu mám pořád ještě popletenou.)

Ráno si připravím úžasnou slunečnou snídani: německý chleba s nutelou, který zapíjím horkým cejlonským čajem – a i když vyrážím mnohem později, než jsem si představoval, je mi vlastně skvěle – poslední tři dny mám opravdu lehkou hlavu – řekl bych, že jsem možná došel k jednomu z prvních osvícení, na které jsem na cestě čekal a s těmi novými sny a novými pocity a novou duševní svobodou vyrážím vstříc novým dálkám a novým dobrodružstvím do mé další země.

Můj sparring partner Konstantinos.

Můj sparring partner Konstantinos, se kterým jsem se potkal kousek za Alexandroupoli a který mě doprovodil k turecké hranici.

Via Egnatia, kterou jsem sledoval už z albánské Drače, mě konečně dovedla do delty řeky Evros. Ulice byly čím dál širší, zanedbanější a opuštěnější a bylo vidět, jak se Řecko pomalu ale jistě vzdává suverénně se blížícímu Turecku. A pak už jedeš přes obrovský most skrz tu majestátnou, širokou, klidnou řeku, v dáli vlají červené prapory s pěticípou hvězdou a couvajícím srpkem měsíce a ještě dál vidíš ve slábnoucím odpoledním slunci siluety prvních minaretů, jako rakety na odpalovacích rampách, připravené kdykoliv zažehnout muezzinův zpěv ke svolání modlitby.

Silnice za hranicí stoupá do kopců, kde potkáš pasáčky ovcí a koz, jejichž zvonečky zvěstují příchod Vánoc, po kterých je tu všem houby. Uvědmíš si, že Vánoce jsou Vánocemi jenom proto, že celá společnost je na ně naladěná, že jsou všude barevné světýlka a ozdobené stromky, ale tady v Turecku mě Vánoce míjí obloukem a já sám je neudělám. Nicméně večer, když jsem v naprosté tmě konečně našel aspoň trochu vhodné místo na stan, po večeři horečně přemýšlím, co budu na Štědrý den dělat, jestli mám opravdu vážit všechnu tu zajížďku do Tróje, abych oslavil svátek, který letos minu, když tam na mě nečeká žádná Helena?

Na selhání Štědrý den

Celou noc jsem musel odhánět psy, takže jsem se moc nevyspal – byli dva, jeden byl vlastně docela spřátelený, hlídal blízký kemp a svým štěkáním odkazoval toho druhého, který se pořád plížil kolem, do patřičných mezí. Mě ale taky moc v lásce neměl a dvakrát nebo třikrát jsem se v noci probudil a zahlédl jeho stín, jak obchází stan. Ke všemu jsem navíc ráno zjistil, že to byl kemp vojenský a že na místě, kde jsem spal už bych to radši znovu zkoušet neměl.

Jej… spaní v zakázaném prostoru...

Ráno jsem zjistil, proč ti psi byli tak neklidní… (Vojenská zóna, vstup zakázán)

Večer jsem se na to místo totiž plížil potmě a skrz blátivou pláž, kde nebyl plot, takže jsem to nemohl tušit – vytrestaný jsem byl ale dost, protože celé kolo je nechutně od bahna a kola se otáčejí jenom s největším sebezapřením. Mohl to být i docela hezký den – je šestnáct stupňů, slunečno a dokonce se i hezky jede, jenomže kousek za Galipoli se při sjezdu ozve zoufalé smutné kovové zadrnčení praskající špice, zkřiví se ráfek, zabahněné kolo začne s bolestými skřeky narážet do neústupného kovu zadní vidlice a než stačím zastavit, ozve se obrovské, terminální, nezvratné pufff! a já poprvé po třech tisících čtyřiceti čtyřech kilometrech smutně hledím na bezvládně prázdné zadní kolo. Bilance té tragédie je horší, než to na první pohled vypadá: samozřejmě, že jsem čekal, že píchnu a nebyl by to žádný problém, jenomže to není obyčejný defekt: mám rozervaný bok pláště, duši ruplou v délce přes centimetr, jak se urputně se svými šesti atmosférami drala skrz tu díru, aby spatřila denní světlo, pak ještě jeden, obyčejný defekt a ruplou dvanáctou špici v řadě.

Nouzově lepím plášť záplatama na duše, ale kolo se nedá nahustit na víc než jednu atmosféru a i tak duše leze ven, takže se neodvažuju nasednout a jet dál. Zkouším někoho stopnout, abych stihnul přejet Dardanely před setměním, ale pokud se dočkám nějaké reakce, řidiči si myslí, že na ně jenom mávám. Do Çanakkale je to dalších padesát kilometrů a do Tróje devadesát, takže můj plán je ten tam. Velice pomalu nakonec jedu se strachem dál. Do čtyřicet kilometrů vzdáleného Eceabatu dorazím po čtyřech hodinách až těsně před setměním a tak se rozhodnu strávit Štědrý večer v Kilitbahiru, na místě, kde je Hellespont nejužší.

Štědrý den bych shrnul asi tak, že poté, co mi prasknul plášť se moje dobrá nálada rozplynula jako pára nad hrncem, všechny ostrůvky pozitivismu, co jsem si poslední dny v mé hlavě tak pracně budoval, jsou pryč a mí démoni, kvůli kterým jsem utekl na cestu, se opět začali bezohledně prohánět v temných sklepeních mé lebky.

A to jsem teprve v Turecku! Jó, kdybych měl náhradní plášť, o kterém jsem si myslel, že ho nebudu potřebovat (nikdy se mi to nestalo, a nikdy jsem nesjel pláště ani z poloviny – ani po pěti tisících kilometrech), to by byla jiná, ale takhle přemýšlím, co budu dělat, jestli na druhé straně průlivu, v Çanakkale, nebudou mít náhradní a k dovršení všeho toho smutku jsem v Eceabatu utratil v obchodě moc peněz a stejně jsem si nekoupil to cukroví a rybu jak jsem chtěl (jen sladké pečivo a tuňáka v konzervě), místo toho mám hnusné olivy plněné paprikou a olivový olej, který nesahá tomu z Itálie ani po kotníky – mám pocit totálního zmaru: to všechno proto, že jsem dělal plány, že jsem tomuhle dnu přisuzoval tak velkou vážnost, protože nic nevyšlo tak, jak jsem si to maloval – tak snad aspoň to místo na spaní bude k mým představám milosrdné…

A místo je opravdu hezké, přímo na nejvýchodnější výspě pevnosti, chránící nejužší místo průlivu (1,2 km), hned pod majákem, soupeřícím v jasu se srpkem zářivého měsíce jako vystřiženého z rudého plátna turecké vlajky, ani ne padesát čísel od strmého srázu k neklidné mořské hladině. Vzduchem, prosyceným solí, se nese troubení obrovských nákladních lodí, které se dnem i nocí zuboženě plouží skrz ty nebezpečné vody mezi desítkami malých rybářských lodiček, snažících se udržet na rozbouřených vlnách tmy.

A právě tady, na betonové patě majáku jsem si vystrojil tu hostinu:

Štědrovečerní tabule

Štědrovečerní tabule

  • kuřecí vývar z bujónu
  • farfalle s olivovým olejem a tuňákem
  • chleba z pekárny
  • tři druhy cukroví (pečiva)
  • olivy plněné papričkami
  • mandarinka
  • a samozřejmě dva litry červeného vína

Zapálím několik svíček a upínám zrak na východ, na druhou stranu průlivu – do Asie, přemýšlíc horečně, co mě tam čeká. Před jídlem si zazpívám koledu a je mi trochu smutno – samozřejmě, kdo by to byl čekal, na Štědrý den,… – jenže jsem myslel, že to zvládnu, ale teď, když jsem tu úplně sám, v opuštěné pevnosti, bez možnosti dát alespoň někomu vědět, aspoň někomu popřát, zavolat, nebo aspoň tweetnout, jak se mám, co večeřím, jak jsem píchnul, jak se bojím, že neseženu nový plášť, nebo kde jsem,… to se prostě zažere do hlavy – ale uklidňuju se tím (a vím, že to je pravda), že z tohohle všeho nakonec vyjdu silnější, než kdy předtím.

Ale teď, teď jsem opravdu osamělý a tak moc, tak moc! bych si chtěl s někým povídat (takže píšu aspoň desítky řádků do deníku, neuvěřitelně frenetickým tempem), ale nikdo tu není, takže když se kolem osmé, kdy začne padat první rosa a Hellespont se halí se svými loděmi do diskrétního roucha mlhy, objeví na svahu nad mým stanem pes, neřvu na něj, jako obvykle, ale horečně hledám, co bych mu mohl nabídnout, aby tu se mnou chvíli zůstal, jenomže maso už nemám a chleba mu nejede. A aby byl obraz mé zoufalosti dokonalý, uvědomuju si, že se mi ani nechce pít – je mi prostě tak teskno, že už ani nevěřím, že to ta láhev vína spraví.

Přemýšlím, jaké to asi je, být doma, v teple, dostávat dárky a hlavně jíst jak nezavřený… Myslím na dnešní hospodu s kamarády, na to jak se všichni vrací domů na sračky, někdo se tradičně pohádá, někdo možná dostane přes hubu… Štědrý den, ach…

A když je láhev skoro prázdná, dívám se do plamenů svíčky a snažím se v nich zahlédnout záblesky z budoucnosti – zítra přepluju Dardanelly a ztratím se na dlouhý čas v Asii… jak dlouho bude trvat než znovu uvidím Evropu? A je možné, že se už nevrátím? Přestal jsem brát léky (už před dlouhou dobou) a není to o tolik lepší, jak jsem si myslel – možná mi jednoho krásného dne praskne střevo a bude po všem. Všechno na světě má své určení, svůj počátek a konec, my všichni klečíme před oltářem kauzality se svými příčinami a následky – a tak to je i se mnou – čert vem budoucnoust a plány – jenomže já se nebojím, protože tohle není konec, jakkoliv bych s tím byl smířený – myslím, že na konci mé cesty mě opravdu čeká něco velkého, myslím, že je to Ten Život, na jehož zjevení jsem zatím celou dobu jen čekal na neobsluhované autobusové zastávce, toužíc po tom dozvědět se, kdo vlastně jsem.

Nakonec jsem ve stanu nebyl úplně sám :)

Nakonec jsem ve stanu nebyl úplně sám 🙂

Na Boží hod ráno je nádherně, svítí Slunce a já si musím poznamenat velké moudro, které mě v noci napadlo:

„Očekávání zabíjejí skutečnost“

Tak to je. Včerejší večer by vlastně mohl být jeden z nejhezčích večerů, kdybych od něj nic nečekal – proto je v mé hlavě nejhezčím večerem ta úžasná, magická spontanní noc v Kavale – jenže kalendář mluvil jinak a já jsem se tak zoufale snažil na Štědrý večer naplánovat něco mimořádného – Vánoce jsou podivným obdobím, kdy všechno nějaký čas kulminuje k jednomu jedinému momentu, který všichni vzýváme a čekáme od něj zázraky (které nakonec máme v rukou jen my sami, tak jekápak spasení), ale potom ten moment přijde a je to jen další obyčejný den, na jehož konci je obyčejná noc a vše co zbyde, je prázdnota – práchnivá, rozežraná zdechlina přehnaných očekávání – jede se dál. Alespoň ta prázdnota je stejná tady jako v Praze, Hodoníně nebo New Yorku, jako všude jinde – pryč jsou včerejší chmury, pryč jsou Vánoce, pryč jsou plány – mě jen zajímá, kde koupit nové pneu.

Něco po desáté ráno se za nějakých patnáct korun přeplavím na palubě Alinteri 9, na druhý břeh, do Asie. Žádná velká změna to nebyla. Zato shánění plášťů je kovbojka – nejdřív se ptám v Tourist Office, ti mě odkážou do nějaké dílny, kde spravují skůtry a motorky, tam mě odkážou na obchod, který jsem ale ani po patnácti minutách nenašel, ale po cestě zahlédnu nějaký jiný, kde visí dětské tříkolky do ulice – je to jenom dekorace, nicméně tady už dostávám jasné instrukce (rovně a doleva), kde najít obchod a opravdu, je to velký, stejně-jako-evropský-obchod-s-koly, kde nechávám šílených (v přepočtu) 1200 korun za nový plášť. Takže kolo má Vánoce taky.

Sháním taky tureckou SIMku, ale v prodejně mi nikdo není schopný říct, jak to funguje, kolik mě to bude stát a vůbec, takže už to chci vzdát, ale objeví se vedoucí a vede mě přes ulici do lékárny, kde je študovaný lékárník (o něco starší než já) a bezvadnou angličtinou mi překládá, že  samotné číslo stojí skoro čtyři stovky a tak jsem nadále offline. Koneckonců jsem dneska utratil měsíční rozpočet za novou pneumatiku.

Na Štěpána stanuju na kopci v rozbahněném olivovém háji. Po setmění se z vedlejšího kopce (doufám, že z vedlejšího) ozývá šíleně teskné vytí, srdcervoucí temná, smutná píseň, ze které běhá mráz po zádech, možná je to sýček a někdo dnes večer zemře (a někdo se možná narodí, ale to sýček nezvěstuje). Ale je šestadvacátého a „na Štěpána není pána“, tak si říkám, že bych měl otevřít to víno, co s sebou tahám už čtyři dny – nemusím se nakonec moc přemlouvat, skoro nic jsem neujel a spát se mi ještě nechce – pustím si Someday od Armstronga a pozoruju svíčkama ozářené stěny stanu, blikotající stíny, které vrhají mé zablácené tašky. V pravém rohu dole jsou věci na sušení, vedle toho na hrncích odložená knížka ke čtení (jsou to Kerouacovi Andělé pustiny) a deník, tvrdnoucí chleba a otevřená sklenice oliv, kterých se ne a ne zbavit, tak moc mi nechutnají, moje veledůležitá taška a za ní kapsa, která se stala výhradně kapsou na zapalovač (na druhé straně je zase kapsa na hodinky a kapsa na čelovku) – jo a kapsa na mačetu – je v tom už zaběhnutý systém – to abych všechno hned ve tmě našel, když bude potřeba – mačety je naštěstí potřeba už jen zřídka – psi mě už nechávají klidným. V pravém rohu u hlavy je místo na vodu, taky jsou tam rukavice a čepice a bývá tam taky vlajka, ale ta je dneska celá od bahna, takže spí za trest venku spolu s taškou na stan a taškou s jídlem (jako vždycky). Venku hoří jedna odvážná, osamocená svíčka, je tam nachystaný vařič na topení a taky tam samozřejmě oddychují moje zablácené, smrduté boty. Na konstrukci nad vchodem visí ponožky, aby se přes noc trochu vyvětraly, než je obuju další den znovu (už po… osmé?). A to už jsme zpátky ve stanu, na levém zipu od větrání vždycky na plastové karabině visí příbor (tolikrát jsem ho předtím potmě hledal), pod hlavou ručník a zimní bunda, zleva doprava je diagonálně natáhnutá karimatka a vlevo u nohou jsou na tašce od spacáku rozbalené zablácené tašky s oblečením a ostatním (knihy, mapy, počítač, hygiena,…).

Kdykoliv jsem ve stanu, cítím se tu už tak pohodlně… je to opravdu můj domov. Svět venku, se vším jeho vytím a štěkáním, hučením ze silnice a nepříznivým počasím přestaně existovat – může tam být cokoliv a já jsem v pohodě a klidu v mém úžasném prostorném stanu a s jazzem v uších si přeju návrat starého světa – který tam klidně může být, protože můj stan je jediný možný vesmír a tam venku může být třeba rok 1920 nebo stádo jednorožců – a taky je, dokud neotevřu zip…

Schrödingerova kočka se směje v záři mých svíček na hvězdy, které neexistují.

Malá černá tečka

Měl jsem zůstat v tom olivovém háji! Mohl jsem si jenom tak ležet v suchém, pohodlném, vytopeném stanu, civět do stropu, pokuřovat a psát básně o sžírajících dokonalostech temného smaragdu mé lásky, ale místo toho jsem se vydal pronásledovat nejistou možnost spaní v Burse a sbalil proto mokrý stan, brodil se bahnem a jel v šíleném dešti a chladu, zatímco mě předjíždějící náklaďáky koupaly v bahnivé vodě z kaluží na krajnici. Všiml jsem si navíc, že zadní kolo, které zatím přišlo o dvanáct špic, už není kolo, ale elipsa a tak se místo jízdy spíš jenom kodrcám.

Na půl cesty do Bursy, v osmdesátitisícovém Karacabey mi, jakkoliv se to zdá neuvěřitelné, rupne i můj druhý plášť. Jdu kilometr pěšky v ukrutném dešti na benzinku a splasklé kolo pod vším tím nákladem žalostně upí. Skrz obrovský nános bahna nejsem ani schopný kolo rozmontovat a opravit, takže kolo umývám vapkou, přijde ale turek, který je přesvědčený o tom, že mu to jde líp a vezme mi trysku, kolo parkrát opláchne (a ty nejdůležitější části jako kazeta a náboj vynechá) a pak si jde za zbývající čas mého žetonu oplachovat svůj náklaďák. Když protestuju a chci trysku zpátky, vyleze jeho stodvacetikilový parťák a strašidelným pohledem mě přesvědčuje, že moje kolo je už opravdu čisté.

Nechávám kolo na benzince a starší pan se nabídne, že mě sveze do města abych mohl koupit náhradní plášť. Hledám bisiklet market, ale nic takového prý ve městě není, objíždíme opravny skůtrů a motorek a už je tma, když konečně něco najdeme – mají tam jeden jediný 28″ plášť:

„Káč lira?,“ ptám se.

Majitel napíše cifru na papír a já civím chvíli na číslo padesát a potom na plášť, který vypadá, že ho propíchne i starý chleba (pominu-li, že je lehce zažloutlý a ležel tam už delší dobu). Snažím se mu vysvětlit, že jedu do Číny a že tohle pneu nedojede ani do Ankary:

„Ben…,“ ukazuju na sebe a rukama dělám, jakože šlapu, „…China…„.

„Yok, yok, nou Čina,“ šermuje přede mnou s pneumatikou. „Mejd in Turkai!,“ řekne s tím nejpyšnějším tónem, jakého je schopný.

Dívám se na pneumatiku nanejvýš skeptický pohledem a po dlouhém, předlouhém uvažování nabídnu: „On lira,… maximum“ (10)

„Yirmi béš, minimum!“ (25)

Znovu si vezmu do ruky pneumatiku, dívám se na ni, tvářím se znechuceně a kroutím hlavou: „Yok, güzel…,“ (Není dobrá…) přičemž se pomalu sunu k východu.

„On béš, on béš!,“ (15) volá za mnou prodavač a když mi vrací drobné z dvacky, mumlá něco o chlebu pro svoje děti.

Zpátky na benzince se pak snažím dát kolo do kupy, ale je mi strašná zima, mám mokro v botech od toho, jak jsem jel skrze kaluže, mrznou mi palce a myslím jenom na teplé kamna, takže mi to vůbec nejde, duše je jak řešeto a když po páté záplatě pořád někde uchází, je mi to už všecko jedno, zapaluju si poslední cigaretu, naštvaně hážu ten gumový cedník mezi odpadky a jenom hledím na tu zkázu. Zkoušel jsem vycentrovat kolo, ale ráfek už je zdeformovaný do elipsy a tak se jen modlím, abych sehnal nový – jestli vůbec zvládnu s tímhle někam dojet. Nový plášť si navíc nechce sednout a při jeho obouvání si do krve rozedřu moje rozmočené, zoufalé, studené ruce. Kontakt v Burse se na mě vykašlal (a stejně je to dalších sedmdesát kilometrů, které bych ve svírající zimě temné noci neměl šanci ujet), takže se musím svalit někam do příkopu, s čímž jsem nepočítal – vytahuju ten mokrý, zabahněný hadr, který byl ještě ráno mým stanem, vydatně prší a stavění trvá příšerně dlouho.

Ani postavený stan ale nepřináší moc útěchy – sice na mě už neprší, ze stěn ale crčí voda, všude na podlaze je bahno a vevnitř to páchne jak vypuštěný rybník. Zapínám vařič a se znechucením si vysvlékám všechny ty moje mokré, bahnem, deštěm a potem nasáklé hadry. Smutně hledím na moje sedřené, špinavé ruce, které už sám nepoznávám. Radši bych jedl ze země, než těmahle rukama! – Ale něčím večeři uvařit musím. – Nepářu se s tím, navíc došlo koření; výsledek tomu odpovídá – Jím jen proto, že vím, že bych měl.

Spánek si s končícím dnem rychle podává dveře a je stejně na hovno jako celý řetězec posledních událostí. Pořád se budím, je mi zima, ale nemám, co bych si oblékl, protože všechny věci už jsem orotoval třikrát a jsou mokré a zablácené. Snažím se si zatopit, ale při tlakování benzinových par mi prokluzuje pumpa, až už nemá vůbec žádnou kompresi, vařič nejde zapálit a já vím, že jsem skončil.

Jsem naprosto zoufalý, malá černá tečka mého já se propadá hlouběji a hlouběji do nitra vesmíru v mé vlastní personální černočerné dířevidím svoje nicotné tělo strádat na tom obrovském povrchu planety Země kdesi uprostřed Anatolie a naráz vidím, jak je Čína zkurveně daleko, ta palčivá skutečnost mi mlátí glóbusem o hlavu, je mi smutno, zima, nepohodlno a mám kacířské myšlenky o tom, že tohle je na mě už moc a že to možná nezvládnu a budu se muset vrátit.

Zaťaté zuby

Když se probudím, vím jenom, že musím jet dál. Že tohle je možná ten očistec, skrz který si musím projít, že tohle je ta katalýza mojí bytosti a že bych se nikam neposunul, kdybych se vzdal tak jednoduše… Ale mě se tak moc nechce! Desátý den bez sprchy – znovu obléct roztrhané propocené podvlíkačky, znovu vklouznout do mokrých studených bot… – Ale pak slyším kroky, někdo obchází stan a já cítím, jak si prohlíží moje kolo, naráz jsem úplně vzhůru, beru do ruky mačetu, dělám pár rádoby náhodných zvuků a pak čekám, až se kroky vzdálí. Na kole, dokud alespoň trochu jede, je to pořád lepší než pěšky a tak rychle balím a razím do Bursy, kde si chci nechat kolo opravit, ale nakonec jsem tam až ve čtyři odpoledne a tak ji jenom profrčím – je to velké, dvoumilionové město, ležící pokorně na úpatí mohutné, široce rozkročené hory Uludağ, která mi dává pohlédnout do tváře přicházející skutečné turecké výzvě se sněhem a strmými skalami.

Přemýšlím, jestli to není škoda, že jsem se do města nepodíval, ale koneckonců nejedu kvůli památkám a nakonec, města se poznají a poměřují spíš jejich předměstími (které jsem projel dosystosti) – v centru všech velkých měst na světě jsou velké, honosné budovy ze skla a oceli, ale předměstí… tam teprve poznáš, že Bursa už je v Asii – ten chaos, odpadky, haldy na sebe naskládaných polorozpadlých domů, různě stlučené příbytky, jámy na silnici a kolem ní, bezprizorní psi, bezprizorní kočky, bláto, šeď, špína, prádlo mezi stromy, lidi na silnici, lidi na dálnici, na podivných přibližovadlech, na motorkách ve třech, čtyřech,…

A tam někde na předměstí taky spím. Ráno, když balím stan (a načapá mě u toho majitel sadu, ve kterém jsem si ustlal – ale je nám to vlastně nakonec oběma jedno), mě napadne, že to, co dělám, už pro mě vlastně ani není „něco jiného“ – cokoliv, co člověk dělá se dřív nebo později stane obětí automatizace – a je jedno, jak cool nebo výstřední (nebo naprosto normální) to je, je jedno jestli jsi bankéř na Wall Street nebo filmová hvězda nebo špinavý tulák jako já – všichni nakonec skončíme v rakvích svých stereotypních rituálů – tak proč se nakonec hýbat a zkoušet se změnit, vrhat se po hlavě proti zdi nových začátků, když je to všechno jedno, všechno je nicota a nelze vyjet z kolejí? Nebo snad můžeme těkat mezi vším tím úžasným a zajímavým napořád, tancovat svůj Brownův pohyb a uskočit vždycky předtím, než si uvědomíme, jak hluboko jsme zabředli ve svých nudných životech? Kde jsi, osvícení? Potřebuju tě!

Šlapu skrz další deštivý den, kilometr za kilometrem a ačkoliv je všechno pořád stejně mokré a studené, jako už tolik dní v řadě, všiml jsem si, že jsem si k tomu nepohodlí stihl vypěstovat podivně silnou míru apatie. Ten konstantní nečas je mi už úplně fuk. Jen by to už opravdu chtělo čisté věci.

(Nová naděje – naolejoval jsem pumpu vařiče a… pumpuju!)

Noc přišla nečekaně brzo a rychle. Tak rychle, že jsem se ani nestihl utábořit. Slunce se bázlivě schovalo za leporelo hor, z lesů stoupala pára a projížděl jsem liduprázdnou krajinou, kde se kolem silnice střídaly jen malé, opuštěné mešity a ještě opuštěnější, polorozpadlé chatrče a domy. Už bylo opravdu pozdě a chtěl jsem jít spát, jenomže když jsem si už skoro vybral místo, vyběhli na mě tři, zatím nejzuřivější psi, které jsem potkal, a tomu nejvytrvalejšímu jsem naměřil sedmatřicet kilometrů v hodině, v kteréžto rychlosti mě pronásledoval dobrých čtyři sta metrů. Takže mě ta představa spaní v horách opustila a já jedu dál, jedu tmou, moje přední blikačka se nesměle proklepává do vnitřností noci, jedu po prázdné, temné silnici do Bozüyüku, do města, které jsem nikdy neviděl a přece mám zvláštní nutkavý pocit, že tam dnes večer prostě musím být, že tam musím dojet ať se děje cokoliv, protože… je to prostě jenom pocit.

V Bozüyuku mě ale čekají jen rozmočené plácky u silnice a tak spím na kopci za shopping centrem, při stavění stanu celodenní déšť zákonitě zesiluje, leje jak z konve, ale čím víc se snažím stavění stanu zrychlit, tím víc mi to nejde, sukují se mi šňury a tyčky se vzpouzí, stan vlaje ve větru a pak se převrátí, všechno je mokré, stan mokne i zevnitř, nadávám jak špaček, ale pak už jsem vevnitř, pustím si vařič, je teplo, k večeři jsou delikátní těstoviny s čerstvou zeleninou a sýrem..a Fruko! – to všechno jsem dostal dnes na benzince, jejíž majitel mě viděl šlapat kopce v dešti a pozval mě na čaj. – A už je líp, hlavně díky spásné myšlence, co mi dneska šplouchala v hlavě: zítra pojedu do Eskişehiru, naskočím na bus, večer jsem v Ankaře a tam se dám do kupy, jak jsem si to celou cestu plánoval. A ráno si koupím dobrý, křupavý čerstvý chleba.

Jenže noc přinesla sněhovou vánici. Budím se každé dvě hodiny a zapaluju vařič. Shořela celá jedna nádržka. Ve čtyři ráno už je kolem stanu deset čísel sněhu a stan pomalu mizí pod podobně tlustou vrstvou toho bílého svinstva. Ve čtyři ráno rtuť teploměru klesá k mínus jedenácti a spát už nejde – mohl bych taky umrznout. Kouřím, abych zabil čas do rána, kterého se obávám: půjde sbalit stan? Půjde vůbec dojet těch padesát kilometrů do Eskişehiru?

A tak vařič až do svítání jede naplno a já si čtu a pokuřuju (a spálím druhou nádržku benzinu – je to za tuhle noc už přes půl litru – při plnění jsem taky něco málo vylil na podlahu a teď se ve stanu nedá dýchat, ale sakra, je to lepší, než ta vražedná zima – natahuju třetí ponožky a přemýšlím, jestli jejich smrad vydrží věčnost a příští generace budou v muzejích stále moct cítit, jak ukrutně to tady všude páchne – zatím to vypadá, že je to možné)

Ale jak tak topím, úplně zapomenu, že se to sněhu nahoře moc nelíbí (měl jsem představu, že pak zatvrdne a bude izolovat jako iglů, ale to bych musel mít odvahu ten vařič vypnout) a stan je naráz dvakrát menší, tyčky se prohnuly a stan na mě padá, mačká mě jako grizzly konzervu ve svých velkých silných tlapách, majících pečeť krve a znovuprobuzení – nebo jako Pepek námořník svůj špenátový elixír – všude je naráz voda, jak se vnitřek přilepil na tropiko a přestal těsnit – a tak musím rychle balit a jet, ale ukrutně se mi na to ztuhlé, zamrzlé kolo nechce.

Jet ale opravdu nejde – je taková zima, že mi přes noc zamrzl řetěz, přehazovačka, přesmykač i brzdy, takže jsem nyní hrdým vlastníkem přetížené koloběžky. Než sbalím stan, už zase necítím prsty na nohou, a tak jdu jen k nejbližší benzince, kde rozmrzám a při kávě se mi podaří domluvit se s řidičem kamionu, aby mě naložil a svezl na autobusové nádraží v Eskişehiru, protože nastal čas pokorně sklopit hlavu a přiznat si, že tady jsem skončil. Takhle jet prostě nejde, takže i když to šíleně bolelo a bude trvat dlouho, než si těch padesát lir za autobus do Ankary odpustím, musím přiznat, že jsem narazil na svoje limity.

V Ankaře teď plánuju nějakou dobu zůstat a rozmyslet se, co dál. Zima přituhuje a dál na východ už teď teploty klesají pod mínus dvacet. Mám tudíž jen dvě možnosti – počkat v Turecku do jara, nebo naskočit na vlak do Íránu a doufat, že tam počasí bude přívětivější…

Přeju si být jako Nicota, jako kámen, jako skála, které je všechno jedno, která nemá mokré ponožky a chmurné myšlenky, smutné vzpomínky a zlomené srdce – prostě jen prochází Vším, co je, má trpělivost počkat, ví že sníh jednou roztaje a bláto oschne a rozpadne se, nebojuje, nemá potřebu plýtvat slovy – stojí, pozoruje a mlčí, možná moudřejší, než my všichni…

 

3 Reakce na “ Sbohem, Evropo ”

  1. Síla kámo 😀 Co tak se vrátit do Řecka a strávit zimu na jižních ostrovech. Kouřit, pít vínečko a psát básně v zemi filosofů je přeci taky fajn.

    • Vracet se nehodlám – to je taky důvod, proč jsem nakonec nejel na Olymp, když už jsem byl v Soluni. Dneska jsem si zažádal o iránské vízum – oproti plánu už tady, v Ankaře, takže do Gruzie nejedu a pravděpodobně vemu vlak do Tabrízu nebo Teheránu a na konci února už bych měl být v Turkmenistánu.

  2. Klobouk dolu!! ;))

Přidat komentář