Poslední dogma

„San Francisco: 49 čtverečních mil, kompletně obklopených realitou.”

– Paul Kantner

Mělo to být všechno hrozně bezva a už od aljašských břehů jsem se do Friska šíleně těšil. Moje známá, Karen, se kterou jsem se poznal minulý rok v Itálii, pro mě měla prázdný pokoj v jejím bytě ve starém, charismatickém dřevěném domě na Oak street, domluvili jsme se, že můžu zůstat do Nového roku, než si něco najdu nebo pojedu dál, a já si představoval, že si tam náramně odpočinu, budu psát po barech a poflakovat se s hipstrama v mlze na North Beach, nořit se a plout mumrajem Market street a ládovat do sebe tacos a enchiladas s Mexikánama v Mission. Jenomže nakonec to bylo všechno úplně jinak.

1

Přijel jsem v dost zuboženém stavu, špinavý, vyhublý a bez peněz. Především jsem ale byl znovu nemocný. Potom, co jsem se konečně osprchoval ,jsem si rozložil na podlaze mého nového pokoje deku a s vědomím, že jsem konečně dorazil a nemusel dál, jsem se propadl do bezmocné propasti apatie. Ležel jsem tam takhle tři dny a doufal, že léky, které jsem si nechal poslat (a které znamenaly trpkou kapitulaci mého snu se cestou vyléčit), dorazí co nejdřív. Čtvrtý den mě Karen vzbudila brzo ráno:

-„Takhle to dál nejde. Nemůžeš tady přece pořád ležet – jsi v jednom z nejlepších měst na světě a ještě sis ho ani nebyl prohlídnout, tak co kdybys šel teď?”

-„Já bych velice rád, ale neuplyne půlhodina, abych nemusel běžet na záchod. Snad brzo přijdou ty léky a budu konečně zas moct mezi lidi.”

-„To nebyla otázka. Já prostě potřebuju, abys šel pryč. Tohle je můj byt a já potřebuju svůj prostor.”

2

A pak se z toho [pro ni] stala rutina. Po probdělých nocích, které jsem z poloviny trávil na záchodě, jsem se děsil okamžiku, kdy se Karen probudí, a já budu muset zase vypadnout. Trávil jsem celé dny v univerzitní knihovně a zoufale hledal práci, uplynul ale první týden, na obzoru nebylo vůbec nic a bez možnosti si vařit jsem se každý den nevyhnutelně blížil k bankrotu. Kdykoliv jindy bych snad nad tím mávl rukou a jel prostě dál, jenomže mému kolu chyběla přehazovačka, nový řetěz, nové zadní kolo a mě tři sta dolarů, takže jsem to prostě musel zvládnout tady: každý den jsem obešel aspoň deset restaurací, jestli nepotřebujou mýt nádobí, ale navzdory mým představám o hojnosti Ameriky, nikdo z možnosti zaměstnat východoevropského ilegála nadšený bůhvíjak nebyl.

3

Další týden se mi konečně povedlo dostat zakázku na webové stránky. Jak to tak v globálním freelancingu po internetu bývá, v tvrdé (hlavně indické a thajské) konkurenci, jsem si nemohl říct o víc než dvě stě dolarů. Okamžitě potom jsem si objednal na Kareninu adresu nové díly a těšil jsem se, že jí budu moct ukázat, že se o sebe opravdu umím postarat a že zanedlouho budu schopný platit nájem nebo si najít vlastní flek.

Jenomže situace se už mezitím znovu změnila:

-„Do Nového roku je to dva měsíce a já jsem si uvědomila, že vlastně nechci mít spolubydlícího. Jasně, byl jsi ve městě nový, takže jsem souhlasila, že můžeš pár dní zůstat, ale už jsi tu dva týdny a pořád ještě nepracuješ a já nevím, proč bych se o tebe měla starat? Já jsem přijela do SF jenom s tisícovkou dolarů a hned druhý týden jsem začala pracovat v baru.”

-„Ale já se opravdu snažím, vydělal jsem za poslední dva dny dvě stovky a pořád se ptám v restauracích. Prostě to jenom není tak lehké, když nemám pracovní povolení.”

-„A proč tady vůbec zůstáváš? Marco a Katie říkali, že jedeš na Kubu, Toniovi jsi říkal, že jedeš do Mexika a teď jsi tady a pověsíš se mi na krk? Tak takhle jsi to dělal celou dobu? Čekal jsi všude na světě, že se o tebe lidi postarají? Tohle je Amerika a tady se každý stará sám o sebe, tak si přestaň stěžovat a vyřeš si to jak chceš. Dostal ses takhle daleko a byla to tvoje volba sem jet, tak se s tím nějak vyrovnej. Davám ti dva dny.”

4

Rozeslal jsem za tu dobu v San Franciscu snad milion životopisů, ozvali se mi z Lytra, Facebooku a jedné další technologické firmy v Silicon Valley, ale ukázalo se, že snažit se pracovat, když jsi ve Státech na Visa Waiver je nelegalizovatelný a tudíž neřešitelný problém. Na poslední chvíli jsem pak ještě sháněl couchsurfing, ale vyšlo to naprázdno. Snaži jsem se to celý můj poslední den všelijak zdržovat a schválně jsem se z knihovny vrátil až v deset večer, moje věci už na mě ale čekaly na chodbě. Podařilo se mi ji aspoň přemluvit, abych mohl nechat kolo ve spíži, ale to bylo tak všechno. Čtvrtého listopadu o půl jedenácté večer je ze mě bezdomovec a smutně se rozhlížím po Oak street, vpravo i vlevo to vypadá stejně neútulně, ale to asi všude, když je to tvoje první noc „tam venku”. Nakonec jenom přejdu silnici a natáhnu se ve spacáku v Panhandle parku – ani první ani poslední, kdo tu dneska přenocuje. Ostatně Haight-Ashbury je svými bezdomovci pověstná.

5

Ta první noc na ulici mě naprosto demoralizovala. Celý další den jsem byl jak ve snách a nedokázal udělat nic smysluplného. Léky navíc pořád nepřišly a byl jsem na tom tak špatně že jsem už zapomněl na stud nebo důstojnost a sral v parku jako ostatní podivné existence. A všechno mi to bylo jedno. Tohle je ta bezdomovecká past: jak jednou sklapne, nezáleží na tom, jestli jsi vzdělaný nebo motivovaný, to všechno se ztratí s tím, jak každý den upadá tvoje hygiena a morálka, s tím jak si zvykáš na život na ulici, s tím, jak ztrácíš naději a zapomínáš, kým jsi vlastně byl. Bílé úsměvy korporátních bílých límečků se mění v nepřátelský škleb, který ti pořád připomíná, že velkoměsto se neliší od džungle v pravidlech přežití silnějšího a podat pomocnou ruku je slabostí, která se neodpouští. Ale pak jsem si vzpomněl, že někdo přece jenom pomocnou ruku podává a ve čtyři odpoledne čekám v řadě na místo v bezdomovecké noclehárně na Van Ness.

Nechci o tom vlastně ani mluvit, ale muselo to být řečeno. Tohle byla noc, kdy jsem narazil na (zatím) absolutní dno. Teplá večeře sice byla bezva, ale být obklopený všema těma zhrzenýma, často drogově závislýma nebo mentálně nemocnýma existencema mi moc nepomohlo. Přemýšlel jsem o tom, jak daleko jsem se dostal od mých prvotních snů o očistné duchovní cestě Asií – naráz jsem ležel v tvrdé, chlorem páchnoucí posteli, kdesi na dně Ameriky, bez peněz a bez vyhlídek, se sny které se naráz změnily z práce v Silicon Valley na přání, že někdo nechá na tácku netknutou půlku Big Maca. Už nikdy potom jsem do noclehárny nešel.

6

O víkendu mi napsala Karen, že příšly moje léky a taky náhradní díly a že se mám stavit, že budeme pít víno a že můžu přespat. Moje důstojnost tou dobou už nebyla ničím, o čem by se ještě dalo mluvit, a tak jsem přišel. Odevzdala ten týden nový článek a dostala za něj slušně zaplaceno, takže chtěla jen pít a povídat si a nic nedělat. Naráz jsem se jí náramně hodil. Bylo mi to už jedno. Byl jsem uvnitř zlomený a jakákoliv teplá noc v posteli byla malou oslavou života. Abych Karen ale pořád nekřivdil, ten víkend byla tak veselá, že se rozhodla si nechat udělat web a nabídla tu práci mně. Z vděčnosti jsem zůstal na dvou stovkách.

Mohl jsem pak zase pár nocí zůstat, ale idyla netrvala dlouho. S penězma, které jsem dostal za poslední práci jsem si nechal konečne zpojízdnit kolo a začal se připravovat na odjezd, protože jakkoliv měla Karen lepší náladu, stanovila třináctého listopadu jako datum, přes které prostě nejede vlak a kdy musím zmizet nadobro. Ve středu jedenáctého řekla, že jde do města na nějakou schůzku a že bude pryč celý den, takže jsem se rozhodl využít její koupelnu a vyprat stan a karimatku. Už jsem ždímal, když jsem uslyšel, jak se otevřely dveře. Vědouc, jak moc nesnáší, když jsem přes den v jejím bytě, zpanikařil sem, dal rychle stan sušit do mého pokoje a šel do knihovny.

Ten den byl ale statní svátek a knihovna byla zavřená. Musel jsem zůstat někde venku a tak jsem sjel pár bloků východně a zašil se ve Starbucks. A pak mi přišla zpráva:

-„Zrovna jsem hledala ručník a pak jsem uviděla ten stan! Děláš si prdel? Sušit ho přímotopem v půl stopě vody? Jsem tak nasraná! Přijď a vypadni. HNED!”

[další zpráva]

-„Odjíždíš dneska, je ti to jasné? Jestli se neozveš do deseti minut, tvoje věci na tebe budou čekat na ulici. K.”

[já]

-„Půl stopy? Opravdu? Vysušil jsem celý ten stan ručníkem a v rozích, kde to kape, jsou moje věci. Podlaha možná je trochu vlhká, ale půl stopy? To trochu přeháníš..  no co už – potřebuju si odpoledne jenom vyzvednout kolo z opravny a večer mi mají dojít další díly. Stejně jsem nečekal, že můžu zůstat až do pátku. Tvůj web je ale hotový a čekám, že dostanu zaplaceno.”

-„No to jsi ani čekat neměl – vždyť jsi skoro zapálil celý můj byt! Je mi jedno, kolik částí má tvoje kolo, odjíždíš dneska. Chci abys přišel teď hned a začal se balit. Zaplatím ti za práci, kterou jsi udělal, mínus toaletní papír a to, že jsi ten web nedokončil. Byl jsi v mém bytě tři týdny, neplatil jsi nájem a já jsem se nedočkala ničeho než toho, že jsi byl nevděčný. Nemysli si, že se z toho vykroutíš, v jednu odpoledne tvoje věci letí ven, jestli si je nesbalíš.

7

A tak jsem naráz byl ověšený všema mýma taškama a šoural jsem se skrz Panhandle. Moje kolo mělo být ještě další tři hodiny v servisu a já jsem opět neměl tušení, co dál. Když jsem si ho v sedm vyzvedl, byla už dávno tma. Všechno, co jsem v tomhle světě měl, bylo dvě stě dolarů od Karen, která se nakonec rozhodla neučtovat mi ten oaletní papír, protože web se jí velice líbil. Hodiny a hodiny jsem bloumal ulicema San Francisca a neměl tušení, co mě čeká, nebo co bych měl vlastně dělat.

Bůhvíproč jsem jel do Tenderloin a čekal, že mě nekdo pochopí, ale nakonec jsem se tam jenom bál, takže jsem jel zpátky do Haight-Ahbury, kde se každou noc na severu v NoPa vynoří na kopci majestátní silueta kostela svatého Ignáce a celé to město má pro mě naráz přátelštější tvář.  A tak je čas spřátelit se s ostatníma bezdomovcema na Haight Street: mám ještě spoustu trávy, kterou používám jako socializační platidlo – parádně se zkouřím s kytaristou Jackem, který přišel do města tři dny zpátky s manželkou a dvěma dětmi, bydlí v útulku a jeho jedniým zdrojem příjmu jsou písničky Boba Dylana, které procítěně hraje na rohu Haight a Clayton:

.”Jo, když přijdeš do nového města, tak je to vždycky těžký. Ale jak říká Albert Camus [Jack má doktorát z filozofie a univerzitní dluh, který nedokáže splácet], nikdy nepoznáš pravou sílu cestování, dokud se neocitneš vydaný na milost městu, do kterého nepatříš. Tak to tak ber, brácho a smiř se s tím.”

S tím jak noc postupuje, propadám se hloub a hloub a když se přehoupne půlnoc, jsou kolem jenom samí feťácí, jejichž nejčastější a nejvtipnější fráze je:

„Have you seen Off? ‚Cause everybody tells me I should fuck her..” (Víš kudy je to do prdele? Protože každý mi říká, že přesně tam bych měl jít…)

A tak to v jednu ráno už nevydržím a musím z města pryč, jedu na sever, možná do Marin County, ale nějak mi nedojde, jak moc je to daleko a tak mi stačí, když se za půl hodiny dobelhám do Presidia (protože na to, abych si pořídil nové zadní kolo jsem už neměl), a potom sleduju pobřeží až úplně k západu až se konečně uvelebím mezi kontejnerama na Baker Beach, pláží sotva kilometr od slavnostne zářivého Golden Gate, oceán hučí, majáky v Marin blikají, z nebe srší k zemi meteory a já si přeju být na přívětvějším místě. Snad to bude v Mexiku. A pak naráz vím, že tohle je moje poslední noc ve Frisku.

8

Další den ráno mi přišla zpráva od Charlese, chlápka, pro kterého jsem pracoval v Kanadě, že má pro mě velký projekt, a jestli se prý nechci vrátit do Vancouveru. Jestli jsem to nedokázal vyjádřit dostatečně předtím, musím na tomhle místě zdůraznit, že v tomhle okamžiku mi už bylo opravdu úplně všechno jedno. Nebylo už místo ani na odhodlání ani na hrdost, určitě ne tak, jako když jsem se v Íránu rozhodl v půli cesty pokračovat dál, místo abych se vracel, přestože jsem měl posledních deset dolarů.

Ale stejně nevím, jak se to stalo, že sedím v Greyhoundu a jedu na úplně opačnou stranu. Pavouci dálnic pulsují jako tepny ucpané cholesterolem netrpělivých, rudě žhnoucích bestií a světla San Francisca svítí s do noci s Transamerickou pyramidou tycčící se do tmavnoucího nebe a mě je po tom městě, které mě nechtělo, stejně smutno. Připadám si jak papirová loďka v zuřivém proudu života a okolností, svět se nakonec smrskavá jenom na to, nějak v něm přežít a nakonec je jedno kde, obzvlášť teď, když padlo poslední dogma a totiž, „za žádnou cenu se nevracet.”

8

Zastavime v Oaklandu a když se rozsvítí světla, zahlédnu v okně sám sebe: se skelnýma, zmatenýma, prázdnýma očima, pohublou tváří a unaveným výrazem; červené tváře od koňských dávek hormonů a zlověstné naběhlou žílu na levém spánku. Moje cesta za štěstím, zdá se, odbočila nepředvídaným, smutným směrem. Všecko mi nevyhnutelně připomíná bezvýchodnost začátku, jenom s tím rozdílem, že teď jsem v tom úplně sám a až po uši. A není možnost to vzdát. Bud to dopadne nebo ne. Vytratila se touha po nových horizontech a především po nových láskách, nemoc mě zase zavřela do ulity ze které se marně škrábu na světlo, ale nejde to. Potkávat lidí stojí tolil energie, kterou už nemám, zmizel drajv a já se plácám ve vodopádu dní s neurčitou vizí toho, že by snad mohlo přijít nadějné jaro jako minulý rok. Pche.. Minulý rok – takhle to teď bude? Celý život v cyklech očekávání a zklamání, jak říká Cimrmann? Každou noc, když pozoruju, jak padající hvězdy jizvi oblohu si nepřeju nic jiného než být zdravý. Pořád věřím, že by to snad mohlo být věci vůle, ale kdyby ne, prosím jen o jeden zázrak a všechno ostatní už věci vůle je.

9

A samozřejmě že těsně před odjezdem může být všechno jinak: mám tři hodiny a tak konečné vyrazím skrz Chinatown do North Beach, kde se odehrávaly všecky beatnické pitky a čtení poezie, hned vedle City Lights Bookstore Lawrence Ferlinghettiho zapadnu do beatnického baru Vesuvio, jsem z toho všeho otupělý a nechápu už smysl ničeho (ale dávno mě to netrápí), začíná zrovna happy hour, takže kopnu tři bourbony s vyrovnaným počtem Budweisserů. Vedle si sedne kouzelná květinová holka, jejíž ID barmanka glosuje přáním všeho nejlepšího, takže jí k narozeninám věnuju zbylý gram Mr. Nice a pak na ni občas hodím oko a doufám, že si přisedne – trvá jí to celé pivo a když za mnou konečně přijde, už musím na autobus, ale kašlu na to, pro Marissu (tak se jmenuje) budu utíkat: „ještě bourbon a pivo!” Okamžitě vím, že tohle by mě přimělo zůstat. Navíc ví o práci na marihuanové farmě v jižní Kalifornii a okamžitě volá známým. Ale je pozdě. Spontánnosti se meze nekladou, pokud jsem ale za ní už neutratil mých úplně posledních dvě stě babek. A tak půl hodiny utíkám nějakých šestnáct bloků k zastávce Greyhoundů a mizím Marisse a Karen, snům o zlaté budoucnosti ve zlatém státě a celé Americe zpátky na Sever za příslibem který v tom současném mumraji vypadá jak z kamene vytesaný.

10

Cestování Greyhoundem je jednoznačně zážitek. Celou cestu do Sacramenta cítím pach chcanek, od mého sousedícího prošedivělého hipíka v obrovské zelené rybářské bundě, který necestuje s ničím jiným než užmoulaným pytlem bonbónů. Naštěstí pokračuje do Chicaga já měním autobus:

Ve dvě ráno jsme v Reddingu. Kalifornie je nekonečná. Vzadu vříská dítě, pod sedadlem kňučí pes. Nemůžu spát a mám šílený hlad, takže to končí tak, že lupnu poslední tři marihuanové čokoládové kuličky. Kdoví, co se stane teď.

11

Myslím, že v životě prostě nevyhnutelně každou chvíli zabřeháváme do bezvýznamnosti a rutiny a pocitu, že snad není proč… A tak je v životě základní a nejdůležitější si vždycky, když se to stane, najít něco nového, pro co se budeme moct nadchnout. Ano, šťastný život je jenom takový, v němž jsme v každém okamžiku pro něco nadchnutí a smysl života je tedy v tom, nacházet to nadšení a vyhledávat tu euforii, objevovat nové směry a být připravený se něčemu vzrušené oddat. A může to být láska nebo cíl daleké cesty, životní dílo nebo touha po vědění…

12

Za Seattlem přišlo zvláštní smíření (s hranicema, s mým chaotickým plánem a vývojem mého amerického bloudění). Pustil jsem si písničky, které jsem poslouchal, když mi bylo šestnáct a cítil jsem zároveň smutek za dávno minulýma dobama a zároveň úžasné uvědomění, že jsem se nadšením ducha vlastně tak moc nezměnil a že ty velké věci, o kterých jsem byl přesvědčený, že se od mně očkávají, a které jsem od sebe čekal i já, tam ještě pořád jsou a i teď, o deset let později mám pořád spoustu času na cokoliv, co by mě napadlo dělat tehdy. Jdu měnit svět.

13

V Blaine jsem byl jako na každé hranici trochu nervózní, ačkoliv jsem byl naprosto přesvědčený, že všecko bude bez problémů, protože jsem se v tom už naučil chodit. Než jsem vyjížděl z Friska, našel jsem si na Googlu screenshoty z mailů kanadských aerolinek a poslal si na mail falešné rezervace s jejich mailovou hlavičkou. Stejně tak jsem si na mail poslal falešné výpisy z banky (všechny s pravou adresou), takže jsem naráz disponoval virtuálními třemi tisíci dolary a zpáteční letenkou Praha-Vancouver. Spolu s příběhem o mém kanadském kolegovi, kterého jedu navštívit a jeho fiktivní vancouverskou adresou bylo moje kanadské entrée pro celníky jednoduchou a příjemnou záležitostí.

14

A naráz se mi rozsvítí oči, protože mám nových 180 dní a kdo ví, co se stane, dostal jsem totiž druhou kanadskou šanci a mám přece ještě v živé paměti krásu zdejších žen. Zahraj to podruhé, Vancouvere! Třeba je tohle znamení, kterých se mi nedostává – nakonec tu není tak zima a Vancouver by mohlo být to zaslibrne město na břehu moře, po kterém celý život toužím.

5 Reakce na “ Poslední dogma ”

  1. …az ted konecne chapu tu delsi pauzu mezi jednotlivymi kapitolami! – jses jeste vetsi osobnost nez jsem cekal! Drz se!

  2. Filip Holtan

    natrafil som na Tvoj blog na Facebooku trabantov. Precital som vsetko od zaciatku a netrpezlivo cakal na dalsiu kapitolu Tvojho zivota. Chcel by som mat Tvoju vydrz a odhodlanie. Drzim Ti palce a klobuk dole…

  3. Mateo, držíme ti moc palce!!!

  4. Náhodou jsem natrefil na tvůj blog a tak nějak jsem nemohl přestat číst, píšeš skvěle, díky za to. A hodně štěstí!

  5. Neni to az trochu moc sebelitosti?

Přidat komentář