Osm kulek v San José

„Jsi ten, kdo se naplňuje. A dokážeš-li pochopit, žes větví, která se houpe, jsouc pevně připoutána k palmě, pak ve svém pohybu okusíš věčnost. A všechno kolem tebe stane se věčným. Věčná bude zpívající studánka, jež napájela tvé předky, věčné bude světlo v očích tvé milé, až se na tebe usměje, věčná bude svěžest nocí. Čas není stroj, v němž se přesýpá písek, ale žnec, který váže svůj snop.“

Antoine de Saint-Exupéry: Citadela

1

Probudil jsem se na samé hraně rána, kdy věci už nejsou černé, ze tmy jim pomalu rostou nejasné obrysy a v ranní džungli se za vřeštění opic začínají z mlhy vynořovat rozličné tvary světa. O tři čtvrtě na šest už se mi na čele rosí první dnešní pot, zatímco utíkám tunelem stromů, abych vyšplhal na vrchol Chrámu Dvouhlavého hada a spatřil východ Slunce nad pyramidami Tikalu stejně tak, jako staří Mayové stovky let přede mnou. Nebe rudne novým dnem a ve větvích poletují tukani. Mlha ustupuje a z huňatého zeleného koberce stromů ční ke stoupajícímu Slunci špičky svatyní chrámů Velkého jaguára a Chrámu Masek.

Snad poprvé jsem se stal turistou, skoro bych řekl obětí turistického byznysu, protože jsem vyplázl třicet dolarů jenom za to, že jsem mohl do toho národního parku vjet – a hned ráno si to vyčítám, protože to fakt není pro mě – nedýchá z toho na mě ani mystika, ani historie, nežije to a já nevidím moc důvodů, proč platit tolik peněz za to, že vidím šutry. Protože bez života (bez toho abych na vrcholku pyramidy nějakého Mayana zařízl a obětoval), jsou to prostě pořád jenom šutry. Ae fotky a výhledy do džungle jsou odtamtud hezké, to jo.

2

V San José, malé vesničce na břehu jezera Petén Itzá, mě očekával jistý Fedérico Machón. No, očekával… měl jsem původně přijet v pondělí, přijel jsem v pátek, ale jeho čas plynul podobně pomalu jako ten můj a bylo mu to jedno. Napsal mi, že adresu nepotřebuju, ať se na něj přeptám ve vesnici a že když nebude doma, mám se pozvat dál sám a počkat vevnitř, zámky prý nevede. Vlastně si teď vzpomínám, že jeho přístřešek neměl ani dveře, když na to přijde.

-„Nabídl bych ti sprchu, ale voda dneska neteče, tak snad zítra… – ale přes ulici mají pivo, což ti určitě taky bodne – je to dneska na mě, tady máš jedenáct quetzalů a skoč tam, prosím tě, pro dvě Brahvy a kostku ledu…”

Zůstal jsem nakonec tři dny a pak ještě jeden, abych s Fedéricem oslavil jeho pětapadesáté narozeniny, ke kterým jsem mu věnoval kubánský doutník a láhev rumu Quetzalteca. Dole ve vesnici pod kopcem jsem dokonce sehnal i kytaru a přišlo pár dalších lidí, se kterýma jsme dlouho zaníceně diskutovali o hodnotě lidského života, přičemž já jsem zastával názor, že člověk si o sobě neprávem myslí, bůhvíjak není významný, téměř bohorovný a přitom ve srovnání s velikostí vesmíru není víc než zrnko prachu, vlastně ani to ne; Fedérico oponoval argumenty podloženými citáty z jeho Bible, která nikdy neležela daleko, já jsem připustil, že vesmír je sice obrovský, ale když člověk vyroste, je pak čtyřikrát menší, pak se debata stočila k problému morálky a otázce, zda-li se člověk rodí jako „tabula rasa”, čili nepopsaný list, který formuje až společnost, do které je zasazen, a co přesně tedy je univerzálně špatného třeba na takové vraždě – z hlediska vesmíru přece nejde vůbec o nic, jenom o naše přesvědčení, že lidský život má nějakou speciální hodnotu. Proto přece všechny ty náboženské texty vznikly – abychom se ve strachu před Božím trestem navzájem nezabíjeli a nesmilnili a tak dále – takže je podle mě jasné, že mezi křehce upředenou civilizací a zákonem džungle leží jenom dvě desky desatera.

A jakoby nám to svět chtěl dokázat, na sobotní tancovačce, potom, co vesnicí prošlo za vůně kadidla obrovské procesí nesoucí oltář s rozzářenou Pannou Marií, unesli kluka ze sousedství. Našli ho ráno: obličej měl prostřílený osmi ranami z dvaadvacítky.

3

Další den se z domu o blok dál dlouho do noci ozývá hlasitá hudba jeho pohřebního shromáždění a v začínajícím mumraji Semana Santa, Svatého týdne Velikonoc, splývá a mizí v temnotě spolu se všemi ostatními gospely všech kostelů a církví střední Ameriky. V deset večer se z džungle na severu ozvou další dvě dávky výstřelů a naráz je ta možnost se potkat tváří v tvář se surovým chladným kovem mnohem méně abstraktní představou než bych si přál a sympatie a averze zbloudilých kulek mnohem osobnější, než bych si kdy byl ochotný připustit.

4

Takže (po té útratě v Tikalu) jsem zahodil původní plány na to, jak si Guatemalu užiju, jak vylezu na vulkán a prozkoumám jeskyně a vodopády. Nepotřebuju přece navštěvovat žádné památky, nikdy jsem to nedělal a už moc dobře vím, že s tím teď nehodlám začít. Být jenom tak na cestách a vyptávat se lidí jak žijí, to přece úplně stačí. Jenom si číst (dočetl jsem zrovna Hrozny hněvu a začal s Exupéryho Citadelou) a psát, to je všechno, co potřebuju a je mi už navíc jedno, kde. I když, všechna místa světa teď blednou před tím obrovským panenským kusem Hic Sunt Leones mezi Panamou a Kolumbií, který mě čeká už za pár týdnů. Čím víc o tom čtu, tím víc mě to místo jaksi patologicky láká – snad je to proto, že muži neznají bolesti porodu a pouto mateřství a tak vymýšlejí všemožné ptákoviny a hledají hranice utrpení, bolesti a obětování všeho možného, aby skrze prožitá traumata mohli najít spásu a naplnění v božském klidu, který zákonitě musí po každém takovém vypětí sil přijít a zaplavit tvoje tělo sladkým vodopádem endorfinů.

5

Já jsem ale zas tak úplně plný endorfinů nebyl. Po počátečním zlepšení v Mexiku se mi nemoc zase zhoršila, a přestože jsem bral znovu léky, nevykazoval jsem vůbec žádné zlepšení, konstantně krvácel a v noci se budil každou hodinu a půl. Byl jsem na osmdesáti miligramech kortikosteroidů denně, na kloubech už jsem začínal cítit vedlejší účinky, ale neodvážil jsem se si dávku snížit, protože bez nich vlastně nešlo vůbec existovat. Vypotřeboval jsem repelent a při spaní v džungli jsem mohl každý večer sledovat, jak mi po nohou lezou desítky a desítky klíšťat, komáry nepočítaje. Během dvou dnů jsem si jich vytrhal devět a vzpomínka na boreliózu, kterou jsem v dětství trpěl, nade mnou visela jako těžký mrak. Aby byla moje zkáza kompletní, společně s repelentem se odporoučely taky poslední zbytky opalovacího krému a moje třikrát oloupané ruce a nos se bolestivě smažily až do rudého masa. Morálku jsem si ale po cestě vylepšoval spoustou Coca-Coly a piva (zkoušel jsem to jeden den bez něj, ale na žízeň je stejně nejlepší pořádně vychlazené plzeňské s limetkou a solí – a přičítej si to klidně mému pokročilému stádu alkoholismu) a tak jsem nakonec překonal hřebeny Kordiler a vzdálenost mezi jezerem Petén Itzá a San Salvadorem, během pouhého jednoho týdne.

6

Do San Salvadoru jsem původně ani jet nechtěl, ale rozloučil se se mnou můj benzinový vařič a tak jsem do města musel, abych ho tam zkusil opravit nebo alespoň najít náhradu. Nepodařilo se. Ale odpočinek jsem už opravdu potřeboval a tak jsem za to řízení osudu byl nakonec docela rád. Však než se vydám z Panama City na cestu do Kolumbie, nějak to už vyřeším. Do té doby mám aspoň záminku pro to trochu se rozšoupnout a ochutnat taky občas něco místního místo věčného tuňáka a špaget.

Nakoupil jsem jídlo, které nemusím vařit (bramborové kaše, marmeláda a fazole na tortilly, cereálie a sušené mléko,..), dobil baterie, vyměnil písničky v telefonu a kousek za metropolí jsem se napojil na Panamericanu, kterou teď budu sledovat dalších patnáct set kilometrů až do Panamy.

S novýma písničkama a odpočatý jsem už druhý den na oběd sjížděl z hor východně od San Miguel a dole pod sebou jsem spatřil bledou modř Pacifiku. Je to vždycky zvláštní pocit, dojet na pobřeží, vědět, že tam dál už není nic než nebeský klid šumícího oceánu – je v tom určitá nevyvratitelná finálnost, pomyslný konec cesty, horizont přes nějž se umí přehoupnout jenom nedostižné Slunce. A tak se mi v hlavě honí myšlenky na Můj konec cesty, na to jak asi bude vypadat Moje finále, před očima mi běží celá ta duchovní, poustevnická pouť, na kterou jsem se před rokem a půl vydal a já už vlastně ani nevím, co z ní ještě zbylo, protože všechny její důležitosti se postupně vytratily: deník už nepíšu každý den, spoustu dní odbydu jenom neosobním číslem a počtem kilometrů, dny mi splývají jeden v druhý a co bylo dřív vrcholem dobrodružství už mi teď ani nestojí za zmínku. Už nefotím každý týden autoportrét, už se nestarám o to, jestli včas napíšu článek nebo jestli ho vůbec napíšu. Ale ne proto, že bych snad klesal na duchu, to ne – spíš proto, že jsem se vším docela smířený, klidný a vyrovnaný. Teď, kdy už snad možná ani nic nehledám, už jenom čekám až budu schopný čelit hororům návratu, protože nutnost se vzdalovat postupně mizí a sílí touha se vracet, což je vlastně podstatou všech duchovních cest. Duchovní cesta totiž v důsledku není čekáním na to, až tě něco božského osvítí. Je to v první řadě boj s tebou samým, s překážkami tvé mysli, je to boření bariér, které si před sebe stavíš svými „musím” a „nemůžu” sám, je to schopnost nalézt odhodlání pokračovat, přestože už nemůžeš. je to vzývání limitů trpělivosti a ignorace tvých slabostí, toho otravného hlasu v tvé hlavě, který ti v každém kopci, kde potíš duši, našeptává abys sesedl a vzdal. Každá duchovní cesta nakonec začíná i končí v tobě, je to vždycky elipsa, která ti nakonec ukáže to stejné, s čím jsi začínal v novém světle, které tvoří nové jitro a nový svět tvojí mysli. Přemýšlím teď nad návratem čím dál častěji, říkám si, že bych možná stihl přejet západ Evropy ještě než přijde zima – vidím, jak se elipsa uzavírá a smysl všeho putování se blíží k naplnění. Nic víc jsem nežádal.

Už jenom vybudovat svatyni očekávání návratu, živit zvíře těšení se na Dolnomoravský úval, na pražské mosty, na plot na lístku z hospody, netěsnící paneláková okna, kachlíkované chodby totalitních budov, na ten přehnaně komplikovaný jazyk, kterým se nikde nedomluvíš, pivo za pětku, na rakvičky, cimbálku, vínečko a slivovicu,… Naladit se pro něco dosud nepředstavitelného. Nadchnout se pro staré známé víc než pro dosud neznámé. O to teď půjde.

7

Dvacet kilometrů před hranicí s Hondurasem jsem se ještě zastavil dát si poslední salvadorský Pilsener, což nakonec skončilo tak, že jsem ho vypil tři litry a pak, protože jsem byl v dobré náladě, nechal kolovat zbytek mojí flašky s rumem. Družná nálada mi vydržela i potom, takže když jsem na celnici potkal skupinku šesti hipíků jedoucí otřískanou šedou dodávkou GMC do Kostariky, aby tam tančili a zpívali za úplňku na pláži, během pěti minut bylo kolo rozebrané a naložené, já měl v jedné ruce kytaru, v druhé joint a uháněli jsme večerem po Panamericaně dál na východ, k hranici s Nikaraguou.

Potom, co se vypořádáme s nástrahami noci v podobě rozervané pneumatiky a policejní hlídky, která nám málem zatkla na tři dny řidiče za řízení bez trička, dorazíme na pobřeží v nikaragujském městečku Corinto, rozložíme stany, uvážeme hamaky a padneme vyčerpáním. Druhý den ráno usilovně přemýšlím, jestli vyměním Nikaraguu, na kterou jsem se tolik těšil, za možnost být v Panamě už tento týden, jenomže nakonec je stejně rozhodnuto za mě:

-„Takže jaký máš plán?,” ptá se mě jedna z holek.

-„No, uvidím, kam se s váma můžu dostat. Období dešťů začíná v Panamě za dva týdny a tak bych měl fakt docela spěchat.”

Z dodávky vystoupil řidič, Špaňel Viktor, a vložil se do rozhovoru: „Kámo, víš, mě se vlastně včera vůbec nikdo neptal, to kolo je dost těžké a koukni, auto sedí úplně na prdeli, takže…”

Takže jsme se rozloučili. Bylo mi nějak divně, Slunko už bylo vysoko na obloze, potil jsem se jak bůček na pánvi a protože pláž byla plná lidí, zahájil jsem zběsilý, neorganizovaný úprk z města, protože jsem se naráz potřeboval šíleně akutně vysrat. Až o mnoho kilometrů dál, potom, co mi praskla špice, jsem zjistil, že jsem tam nechal oba popruhy na strom (k hamace) a že mi vypadla brzdová destička z brzdy na předním kole. O hodinu později se odporoučela moje věrná zadní pneumatika a prdla duše. – Jak je možné, že všechno perfektně půl roku drží, nic se neděje a pak se všecko posere naráz během jediného dne?

Managua, hlavní město Nikaraguy naštěstí byla blízko a tak jsem byl ohledně oprav docela klidný. Jenomže po vařiči (který bude stát minimálně sto dolarů a který jsem ani v Manague nenašel) to byl další docela velký neočekávaný výdaj, dalších padesát dolarů, které už teď docela bolí. Dojet za čtyři stovky, které mi zbývají, do Brazílie, to bude ještě výzva. Při tempu, kterým peníze teď mizí, dost náročná výzva. A znovu bez zálohy, bez plánu B, bez peněz na letenku. Občas mě láká se prostě zastavit jako Forrest Gump, otočit se a říct: „Jdu domů”. Jenomže plavit se v azurové vodě mezi panamskými ostrovy San Blas a odhalit tajemnství Amazonského pralesa, zkrotit pod sebou vody té říční divoženky a sjet po jejích zádech až k Atlantiku, to je něco, co bych udělal i hladový a s prázdnou kapsou, než abych si to nechal ujít.

Přidat komentář