O závod s Turkmenbašim

Tak jsem si říkal, že už jsem tu zimu konečně přemohl, když jsem poslední den v Íránu znovu vklouzl do tenisek a natáhl kraťasy. Za Mašhadem byla krajina čím dál zelenější a ráno zapršelo, takže jsem po dlouhé době dýchal ten nádherný svěží vlahý vzduch s vůní hlíny a Velikonoc. Jaro, to je vždycky moje nejlepší období plné síly a optimismu se kterým jsem taky v pondělí ráno vjížděl do Turkmenistánu – tajemné bohaté pouštní země, která nepřijímá turisty a které se občas přezdívá Severní Korea střední Asie. A tam už na mě na čáře čekal ó velký Turkmenbaši, aby mi odstartoval pětidenní honičku k severní hranici.

Za říčkou Tejen je všechno jinak. Vojáci (a nejen oni, samozřejmě) už na mě hledí šikmýma, přivřenýma asijskýma očima, mají srandovní rybářské kloboučky a festovně utažené opasky posazené vysoko, až skoro pod hrudníkem. Ženy nosí vlasy vyčesané nahoru, schované do pestrobarevných šátků. Ale už ne všechny – vidět nezahalenou ženu ze začátku působí jako zjevení a stejně tak mi chvilku trvá, než přestanu odpovídat ve farsí a zvyknu si na všudypřítomnou ruštinu (ale jinak se v Turkmenistánu samozřejmě mluví turkmensky – což je vlastně turečtina).

V Serahs hledám zkratku do Mary, abych nemusel jet oklikou přes Tejen, ale nikdo mi ji nechce ukázat, že tamtudy nikdo nejezdí, že tam nic není a že když se mi něco stane, nikdo mi nepomůže. Ale pak jsem ji stejně našel, projel (dalším) policejním checkpointem (pas, odkud-kam, „to je foťák?“, „kolik za to dostaneš?“, „kolik máš?“,…) a vydal se znovu do pustiny.

Křest ohněm

Kolem oběda projíždím kolem pasáčka krav, který si zrovna u cesty balil do novinových ústřižků machorku a pozval mě na studený turkmenský čaj (k němu se tu místo cukru přikusujou bonbóny). No a to byl poslední člověk, kterého jsem ten den na cestě potkal. Vzdaloval jsem se mu ale velice pomalu, vítr mi dul posměšně do tváře a tak jsem se vzdával myšlenky, že tu pustinu (zpátky na hlavní silnici) přejedu za den, jak jsem si naplánoval. A to byl teprve začátek mého turkmenského křtu ohněm:

Vítr foukal čím dal silněji a přítáhl s sebou děsivá, velká mračna. Kolo mě přestalo poslouchat – co pět minut jsem ho tlačil z příkopu zpátky na „silnici“. V nastalé tmě začala ta obrovská, plochá, nedozírná planina hýřit biblickými obrazy apokalypsy: vítr před sebou mete všechny bezprizorní předměty pouště, všude okolo se blýská ostošest, počítám si v hlavě vteřiny, abych věděl, jak jsou ty blesky daleko, ale je to vlastně jedno, bouřka je všude a nebesa mě dusí svýma huňatýma, temně fialovýma mrakama pod svojí pokličkou v ďábelském guláši, spustí se liják (v Íránu jsem skoro zapomněl, že existuje něco jako déšť), ale musím jet dál, už je šest a mám na kontě jen čtyřicet (je to bezútěšné) – normálně bych to zapíchl, ale nutím se a nutím, potím ze sebe v tom lijáku a větru metr za metrem, protože každý kilometr, co neujedu dneska mě čeká zítra a času je tak málo…

V osm už jsem toho měl dost. Po levé straně jsem kilometr od cesty zahlídl farmu, tak jsem se tam vydal poprosit o nocleh – už to poslední dobou jde tak nějak samo. K večeři byla ultra slaná houbová smaženice a skvělý turkmenský chleba (čorok) s příchutí škvarků. Dům, kde přes týden bydleli dva traktoristi Šuchrat a Šákuli, pasáček Bešim a jejich šéf (alias vlastník pole) Azad, měl čtyři pokoje, ale nebyly průchozí, vždycky jsi musel ven do deště, klouzat bahnem v pantoflích, a pak zase zalézt do pokoje, který jsi chtěl.

-„A kde je záchod?,“ ptal jsem se.

-„Těbje náda malinko ili balšoj?“

-„No, sičas malinko…“

-„Tak to je tady svoboda: tam, tam nebo tam…,“ ukazuje Bešim,

-„I kak mě balšoj náda?“

-„Balšoj? Tady, za traktor…“ – No jo, milióny způsobů vyprazdňování tě nikdy na celém širém světě nepřestanou udivovat.

Šubydubap-dap

Nakonec jsem ten den ujel něco přes sedmdesát, což s ohledem na podmínky nebylo zas tak špatné, ale slíbil jsem si, že další den vstanu v šest a dám tomu, co proto – alespoň sto padesát. Takže jsem opravdu v sedm ráno (a protože je to další časové pásmo, zlatá skoba Slunce teprve sotva vystrčila svou špičku) odhodlaně vyjel… vstříc takřka sisyfovskému boji s neuvěřitelnou vrstvou bahna. Musím se pochválit, jak klidný člověk se ze mně stal – natrefit na tohle: skoro padesát kilometrů do půl lýtek vysokou vrstvou bahnivé břečky; v Evropě, na začátku cesty, zahodil bych kolo, nadával až by si cherubínci zacpávali uši, proklel celou tu zpropadenou cestu a vzýval domácí bačkory. Teď už ne: „To snad není možné?!,“ kroutil jsem jenom nevěřícně hlavou, zatímco jsem klouzal a čvachtal v bahně, zatímco jsem kolo, už kompletně zablokované, sunul vstříc dalším deseti centimetrům směrem k hranici s Uzbekistánem. Těch padesát kilometrů jsem nakonec zvládl za šest hodin, poté co jsem zjistil, že je potřeba se toho nebát a jet přímo uprostřed, v tom nejhorším, nejrozmělněnějším blátě, aby se kola mohla aspoň otáčet. Jakmile jsem to měl za sebou a dostal se na silnici, měl jsem toho zase plné kecky (a teď i doslova), takže jsem neodolal mávání, které mě lákalo do restaurace u silnice a jel si odpočinout. Nebudu teď popisovat, jak se to celé seběhlo, podstatné je, že jsem se sčuchl s „načalnikem“ – Begendžem Atajevem Bešimugradovičem, který mě pozval na tři obědy (smaženou rybu, šašlik a kebab), které jsme zapili (KONEČNĚ!! JUCH, HURÁ, ŠUBYDUBAP-DAP,TRALALALA!!) čtyřma extra silnýma Baltikama a jednou lahví ruské čistoe, dalších pět piv, dva šašliky a tři kebaby mi pak spolu s ještě jednou flaškou vodky nabalil na cestu.

Je to jakobych vypil elixír čistého štěstí, nebudu to zastírat – alkohol mi opravdu bolestně chyběl. S pusou od ucha k uchu jsem se, notně posilněný, vydal dobýt Mary – jedno ze čtyř velkých turkmenských měst. Jenomže se mi nejelo zas tak dobře, jak jsem si myslel, začínala mě bolet hlava a bylo jasné, že to nestihnu, proto když o dvacet kilometrů dál zastavilo auto a čtyři kluci se nabídli, že mě tam hodí, nebylo to težké rozhodnutí. Bylo to ale špatné rozhodnutí, které mě stálo flašku vodky, po které se všichni začali chovat divně (a fakt, že si řidič dvakrát taky přihnul, ten radši přeskočím), vypadalo to, že jsou na drogách nebo něco, pořád do mě v té svojí opilosti dloubali a tahali za škraně, opakujíc zuřivě s nepřítomným pohledem: „Slůšaj!,“ ale nikdy z nich nevypadlo, co teda mám vlastně poslouchat a jakmile jsme dorazili do Mary, chtěl jsem jen pryč, což se mi podařilo jen s největšími obtížemi (byli čtyři a tahali mě za košili) – byl to vlastně zběsilý úprk do hlubin nočního města, ve kterém jsem si ještě notnou chvíli kontroloval záda. Hlavu jsem složil pod širákem vedle dálnice. Neměl jsem už sílu ani jíst ani psát, natož stavět stan. Přicházela kocovina, na jejíž škodolibou nepohodu jsem stejně jako na déšť už zapomněl – všechno se zdálo být dávno a daleko a naráz tu byl jen Měsíc vysoko na obloze a konec druhého dne, nesmiřitelně odtikávající v mé bolavé hlavě.

Na sever k mocné Amudarye

Třetí den – „Dneska už fakt! ujedu těch sto padesát,“ říkal jsem si, když jsem sedal na pořád ještě zabahněné kolo, „dneska se na to cítím!“ Což mě přešlo po deseti minutách. Vítr prostě zoufale nechce, abys jel na Východ, je to v tomhle světě zakázaný směr, kterým se může v nářku kostí našich předků otáčet jen ta veliká hrouda, na které se všichni hemžíme.

Po dvou hodinách jsem ujel dvacet kilometrů do starověkkého Mervu (dnes Bayramali), kde jsem našel jen rozpadlé hradby a bývalou slávu zahrabanou v odpadcích, mezi kterými hrajou malí kluci fotbal. Za Mervem začíná ta nejtěžší turkmenistánská zkouška: obrovská Karakumská poušť, táhnoucí se od západu na východ celým turkmenistánem a jejíž hladové písečné duny na severu krotí až mohutné koryto mocné řeky Amudaryi. Od jihu na sever je to dvě stě padesát kilometrů absolutního nic, otřesné cesty plné výmolů a jak jinak… silného protivětru. Jedu celý den, devět kilometrů v hodině, nezastavuju, nefotím, nezdržuju se, ale stejně je jasné, že to nestíhám. K večeru mám zas jen sedmdesát a k uzbecké hranici ve Farapu je to s takovýmhle tempem další čtyři dny cesty. Mám už ale jen dva – hrdinství jde stranou a já si stopnu čínský náklaďáček Forland do Turkmenabadu.

Projíždíme milion policejních kontrol, jedeme čtyři na předním sedadle, takže se před každou z nich malý kluk schovává pod přístrojovku, tak na polovině z nich nás ale stejně zastaví (stáli jsme minimálně pětkrát). Dokonce i cesta autem je šíleně vysilující a nudná (a chce se mi hned spát – proto už nejezdím na stopa, mimo jiné), kvůli výmolům jedeme skoro pořád čtyřicet a když mě pak vysadí v poušti, pár kilometrů od turkmenabatských bran, před posledním policejním checkpointem, je už dávno zima a tma. Teď už je ale všechno jinak, teď už se můžu smát. Projíždím majestátnou turkmenabatskou bránou, je středa večer a já jsem jen padesát kilometrů od hranic.

Ve čtvrtek dopiju všechen alkohol, co mi zbyl, pokochám se pompézností bílých mramorů Turkmenabatu a zlatých soch hrdých koní Achal-Teke (kteří jsou vlastně národním symbolem) a po předlouhém pontonovém mostě (na kterém sebou ukázkově seknu, když se mi smýkne na kluzkém plechu přední kolo – pád číslo dva) překročím tepající proudy Amudarye. V pátek brzo ráno, v chmurném rozbřesku překročím hranici do Uzbekistánu. Zvítězil jsem, Turkmenbaši!

Nada po’jechať

Dlouho nevím, co si mám o Uzbekistánu myslet (a vlastně ani teď si ještě nejsem úplně jistý) – je to chudší země, než Turkmenistán, to jde poznat hned. Pro mě to ale bude pravděpodobně dost drahá země, protože bude potřeba se párkrát vyspat v hotelu, abych splnil povinost se v zemi registrovat (pořád se ale uklidňuju že najdu OVIR – attděl víz i registrácje – a nějak to uhraju bez hotelu). Poušť je pryč, všude je zeleno, osetá pole, silnice lemují mladé břízky a pomalu začínají kvést jabloně. V televizi, rádiu i na ulici spousta ruštiny – až mám skoro pocit, že jsem vlastně doma – je to příjemný pocit a přijde to docela vhod, než příští měsíc vjedu do té čínské exotiky. Taky na záchodě se tu v bytech sedí (to je nezvyk…), jak jsem měl možnost poznat potom, co jsem se seznámil s Ichtiorem a Zamonem, kteří mě ubytovali v jejich bucharském holobytě.

Po osmi? dnech jsem si opět dopřál luxus v podobě sprchy a plánoval tam do pondělka zůstat, napsat článek a vyřídit všecky formality. Jenomže druhý den, když jsem se s Ichtiorem odpoledne vrátil z prohlídky města, čekal v bytě notně rozrušený Zamon, že prý mě tam někdo viděl a nahlásil je na milici, kterážto obratem volala, že jestli tam zůstanu, budem všichni v rejži a platit nějaký astronomický „štráf“, takže jsem se musel okamžitě sbalit a byl jsem vykopnutý zpátky na cestu, cítím se zas jak nějaký exulant a nevím kam jít, štve mě taky, že to Ichtiora se Zamonem vlastně nijak netankuje a starají se jen abych už byl pryč (ale křivdil bych jim, kdybych nenapsal, že to byli skvělí hostitelé – den předtím mě nacpali k prasknutí) – nechce se mi s nikým mluvit a vlastně chci být z Uzbekistánu co nejrychleji pryč, takže si v hlavě zase plánuju, jak pojedu sto padesát denně, ale vím, že to nepůjde, celá Střední Asie je šíleně větrná, od vstupu do země navíc nade mnou visí povinnost se do sedmdesáti dvou hodin registrovat, jinak mi hrozí deportace (jak milicionáři Zamonovi taky sdělili).

V neděli je navíc OVIR zavřený, protože se konají prezidentské volby. Ptám se Ichtiora: „Takže Karimov končí?“ (Islam Karimov je dlooouholetý prezident Uzbekistánu a měl jsem pocit, že to nebude jinak).

-„Da.. vlastně nět, znovu ho vyberem!,“ říká s jistotou.

-„To lidi chtějí nebo to tak prostě bude?“

-„To lidi chtějí. Všichni. Já taky,“

-„Pačemu?“

-„Patamušto on spravedlivý! On charošij politik i ekonomist!,“ odpovídá tónem, který zamete jakoukoliv pochybnost.

Takže tak. Po víkendu tady bude staronový prezident, takže se to nemuselo vůbec konat, mohli mi otevřít OVIR, mohl jsem se registrovat a všechno by bylo v pohodě, ale tak to být nemá – v pondělí musím do nějakého velkého města – Samarkand je ale sto šedesát kilometrů daleko, tak snad to půjde v Kattaqo’rgonu – vzbudím se už v pět, je šílená zima, v noci nasněžilo (okolo už začínají stoupat první náznaky hor), silnice zamrzla a vítr zase fouká.

Ujedu třináct kilometrů a necítím ruce ani nohy, dostal jsem od Ichtiora somy (uzbecká měna) za čtyři dolary (16000 – Placení je vůbec zajímavý a dlouhý rituál – nejčastější bankovka je pět set a útrata v restauraci třeba třicet tisíc, takže pak vytáhneš tlustý svazek bankovek a dvě minuty počítáš – prodavač potom další dvě minuty. Lidi tak s sebou běžně nosí igelitky plné bezcenných peněz. Přemýšlím, jak se kupuje třeba auto…) a něco málo ještě mám, tak zapadnu do obchodu/hospody/restaurace (vše v jednom) na čaj, vypiju dvě konvice, je mi ale pořád zima, prodavačovi se naštěstí líbí i zelené papírky, takže už to jede – stakan vodky za dolar, tři piva za dva dolary, další vodka a můžu jet.

Zima už mi tak moc není, jsem ale docela sťatý, takže se mazlím s postranní čárou zleva i zprava. Silnice je namrzlá a jedu pomalu, blíží se druhá odpolední a já zase nestíhám. Kašlu na rytířství (říkal jsem si předtím, že to nikdy nevzdám a všechno zvládnu na kole, pche) – prostě je potřeba tu střední Asii prostopovat – tak jedu s Luhbekem do Kattaqo’rgonu, kde mě pošlou do háje, že prý evropské státy nedělají, ať si to vyřídím v Samarkandu (kde ale za chvíli zavírají), takže pospíchám rychle za město, skoro hned zastavuje dodávka, která mě hodí až čtyřicet kilometrů před Samarkand. Chlapi jsou to veselí a nadšeně mě seznamují s uzbeckým venkovem:

-„Vot taká daroga strašná… u vás tóže takých jesť?,“ lamentuje první nad děravou zmrzlou silnicí.

-„Dívej, tam jsou berani, tady zas otřesná cesta… a tady osel. Osla znáeš?,“ ptá se druhý.

-„Da, znáju,“ odpovídám, „já na něm v Íránu pajíchal!“

-„Što? Pajíchal nebo pajebal? Jebal jsi osla?“

Dostal jsem od nich pak ještě tři tisíce som, abych se dopravil maršrutkou do Samarkandu, což jsem udělal. Schválně jsem se s řidičem nebavil o placení, aby mě třeba nevysadil dřív, když by zjistil, jak jsem na tom s penězi (potřebuju najít bankomat a konečně si vybrat – žiju poslední měsíc z deseti dolarů). Jednou mi uklouzlo, že „u menjá děngi nět“ a to jsi měl vidět ten vyděšený výraz ve zpětném zrcátku. Když jsem mu před samarkandským OVIRem podával ty usmolené tři tisíce, moc nadšený taky nebyl, ale co se mnou…

Mezitím padla tma a já našel na OVIRu jen zavřené dveře. Byl jsem – bez vytáček – v hajzlu: sedmdesát dva hodin už bylo dávno pryč, takže jsem byl odteď v Uzbekistánu nelegálně. První fízl, co mě uvidí mě chytí za límec a deportuje, což není zrovna příznivá vyhlídka. Mrzlo až praštělo a já i s kolem klouzal po náledí po ulici sem a tam, v třímilionovém Samarkandu, který byl naráz ještě větší, nehostinný a zlověstný a nevěděl jsem, co mám dělat. No a pak jsem uviděl zářivé světla veliké krásné budovy, jediné osvětlené budovy na celé vymetené ulici, jediné budovy, kam jsem mohl zapadnout a být v teple, hned teď, byl to hotel Grand Samarkand a pod tím nápisem čtyři hvězdičky, byla to porážka všech porážek a já cítil, jak kladu svoji skloněnou hlavu na špalek hanby, ale byl jsem promrzlý, hladný a opět mučednicky špinavý a jako jeskyňku mě to táhlo k těm teplým dveřím, jen abych tam dva prstíčky strčil a pak zase šel… kam?

Na recepci jsem dlouho postával, vypadal zuboženě a vzdychal nad tabulkou s cenami – $95 za jednolůžko/noc. Portýr řekl, že můžou slevit na 85$. Recepční soucitně psal na kalkulačce 72 a pak 67. Nakonec přišel ředitel, dlouho se radili a já teď píšu tenhle článek v pokoji s teplou sprchou a koupelnou a sejfem a posteli s hedvábnou přikrývkou a internetem, po švédském stolu k snídani, kde jsem tři hodiny jedl, až už nic nebylo – za třicet dva dolarů za noc. A musím se přiznat, že ten stud převážilo čiré nadšení z Mého Pokoje – včera jsem po něm půl hodiny hopsal a blikal lampičkama, než jsem se uklidnil natolik, abych se mohl osprchovat. Snad mi to Duch cesty i její Surová Múza prominou – po půl roce si v bílém županu vzpomenout na splachovací záchod a čisté nehty… snad se toho tolik nestalo.

Přidat komentář