O dnech mezi olivovníky

Aneb jak vypadaly poslední tři týdny a proč mi trvalo tak dlouho, než jsem se konečně ozval: Vstává se v šest, pracuje se do setmění a pak se jede do lisu. Volný víkend? Ale kdeže! Dokud svítí Slunce, jede se dál – není divu, že když v devět večer konečně přijdu do svého pokoje, svalím se do duchen. Ale ten pocit, když po patnácti dnech práce konečně spadla z posledního stromu v posledním sadu poslední oliva… k nezaplacení!

Přidat komentář