Nostalgie měst

Klid, chlape, začni znovu milovat život a sejdi s téhle hory a prostě buď – buď – buď nekonečnou úrodou té jedné duše nekonečna, nekomentuj, nestěžuj si, nekritizuj, neoceňuj, neuznávej, necituj, nevystřeluj meteory myšlenek, jen plyň, plyň, buď celistvý, buď takový, jaký jsi, vždycky je jen to, co je – Naděje je slovo jako sněhová vichřice – Toto je to Velké Poznání, toto je to Probuzení, toto je ta Nicotnost – Tak sklapni, žij, cestuj, podnikej dobrodružství, modli se a nebudeš litovat.

– Jack Kerouac: Andělé pustiny

1

JAK UŽ JSEM PSAL, hluboko v aljašské tajze, na rozvrzané pružinové matraci autobusu Fairbanks 142 jsem pochopil, že cokoliv dalšího, co podniknu, už bude v určitém slova smyslu začátkem mého návratu. Jednoduchá krása nikým nezkrocené krajiny rezolutně zavrhla všechny metafory a klamy a svými surovými obrazy londonovské představy o prapůvodní postatě života mi pro jednou dala pohlédnout na věci jasně, bez emocí a bez patosu. Když totiž zmizíš pod hladinou rozzuřené řeky a dezorientovaně plácáš kolem sebe ve smrtícím objetí ledové vody, stává se všechno stejně tak jasným jako ona ledovcová voda v řece: Naráz si uvědomíš, že k životu nepotřebuješ vůbec nic a že bez výčitek necháš všechno zmizet v proudu, aby sis zachránil holý život. V té chvíli vesmír zanikne a jediným objektem v tom temném bezčasí zůstává jen touha zachránit tu neuchopitelnou, nevysvětlitelnou jiskru, která zabraňuje masu hnít a vetkává v něj myšlenky. I kdyby jen proto, aby o tom mohla vyprávět, přivést ostatní na břeh té stejné, v tomhle případě metaforické, řeky a ukázat na ten zásadní rozdíl mezi vlastnictvím věcí a života: že totiž v tom okamžiku pravdy si jednoho začneš vážit a to ostatní, jakkoliv přeceňované, není pranic důležité.

2

UŽIL JSEM SI SVŮJ DÍL DIVOČINY a bylo načase se znovu rozjet. Přede mnou se tisíce mil na jih a na východ kutálela úžasná neprozkoumaná podzimní Amerika ve své zlatavé věčnosti, žehnající posvátným láskám období říje a všechno tady na Severu, tetelivý opar i bzučící hmyz, bude brzy smazáno z břidlicové tabulky léta a odváto na východ chladným západním mořským větrem.

Konečně jsem byl zas na cestě. První den jsem vyrazil na sever do Fairbanks, potom jsem pokračoval podél řeky Tanana, skrz bažiny Shaw Creek Flats k soutoku v Deltě. Třetí den jsem přespal poblíž Delta Junction, kde končí patnáct set mil dlouhá Aljašská dálnice a další večer jsem pozdě v noci dosáhl velké americké modrobílé cedule s nápisem ‘Welcome to Tok, Alaska’.

3

MUSÍM SE TI ALE PŘIZNAT, že to nebylo úplně tak jednoduché, jak jsem to napsal. Ve skutečnosti mě ani měsíc na Aljašce nezbavil strachu z medvědů, takže jsem se snažil spávat někde poblíž lidských osad, což ale znamenalo ujet každý den víc než sto mil. Mezi tím nebylo vůbec nic, kromě občasných bizonů nebo losů přecházejících silnici. Navečer, když jsem se blížil k nějakému městu, začaly silnici lemovat vraky aut a opuštěných chaloupek. Protože se mi nikdy nechtělo nechávat jídlo medvědům napospas a stromy byly moc nízké, než abych mohl tašky s jídlem uvázat na ně, řekl jsem si v Delta Junction, že jeden z těch domů nemůsí být zrovna špatným místem na přespání. – Navíc mi to ušetří ráno čas s balením stanu. – Prohlídl jsem si taky pár odstavených aut, plných prachu, benzínem prosáklou stodolu a nakonec jeden z těch opuštěných baráků, ale narozdíl od prázdných domů a squatů na středním východě mě tyhle domy naprosto upřímně děsily. Viděl jsem sám sebe mezi kusy roztrhaného molitanu a ohořelých, prožraných matrací na podlaze, jak jsem se vzdal démonům noci, kteří mě v mém červeném spacáku podříznou pro sedmdesát čtyři dolarů a dva čtvrťáky, co mám v peněžence, viděl jsem heroin bublat na rozpálené lžičce, křivé zkažené zuby, řídké mastné vlasy a život škrcený gumou na předloktí. Viděl jsem koncentrovanou esenci té nejnižší možné lidské existence, pro kterou je morálka příliš abstraktním pojmem a život soubojem mrtvých gladiátorů, ve kterém se už nedá prohrát. Otřepal jsem se hrůzou a vyběhl z domu ven.

Jídlo jsem nakonec schoval pod kapotu starého odstaveného náklaďáku, zajistil zatočeným drátem a postavil si o dvě stě metrů dál starý známý stan. Cítil jsem se dobře. Vlastně mi to chybělo, čert vem medvědy. Ty zelenočerné plachty, napjaté na třech duralových tyčích, jsou koneckonců to nejpodobnější domovu, co mám.

4

V NOCI MĚ PROBUDILO DUNĚNÍ TĚŽKÝCH TLAP. Pil jsem před spaním pivo a zapomněl láhev ve stanu. Jakkoliv byla situace vážná, moje tělo si usmyslelo jít na záchod, takže jsem naráz bojoval nejen se strachem, ale i s močovým měchýřem. Ani nevím, jak dlouho jsem tam s vytřeštěnýma očima a staženýma svěračema ležel, nakonec mozek ale přece jenom vypnul a já se probudil až ráno. Zatím všechno nasvědčuje tomu, že živý.

5

BĚHEM ŠESTI DNŮ JSEM UJEL TISÍC KILOMETRŮ. Počasí mi veskrze přálo a slunečné dny mě obdarovávaly dechberoucími výhledy na hory v Alaska Range. Koberec listnatých lesů se odděl do odstínů žluté a mezi nízkými břízkami čněly tu a tam černé špičky zvědavých smrčků. Pod silnicí se zprava vlní koryto Tanany a zleva ji lemuje obrovská trubka aljašského ropovodu. Skoro idyla.

Mě ale už několikátý den trápí otázka, jestli za Tokem uhnout ještě jednou k severu a projet skrz Dálnici Na Vrcholu Světa do Mekky Klondiku, do Dawson City. Od Fairbanks jsem byl víceménně rozhodnutý, že to udělám a byl jsem za to na sebe pyšný, protože by to znamenalo, že jsem se konečně uvolil k tomu, udělat si to težší než to musí být a obětovat nejkratší cestu tomu něco vidět, takže jsem si dovolil si udělat tu a tam přestávku a koupit si párek, pivo nebo koblihu, abych se za to náležitě odměnil.

Jenomže pak začaly nefalšovaně podzimní sychravé deště a chladné noci; znamenalo to, že nestíhám a že opona spektakulárního představení léta padá s těmi studenými kapkami na ztrouchnivělé, potemnělé jeviště mých představ. “Klap-kap,” odtikávají zbytky mého času na Severu a Klondike mizí pod sněhy minulé zimy, která mě ve vzpomínkách straší doteď – to proto jsem v Číně zahodil moje zimní boty a tlustou lyžařskou bundu – aby bylo jasné, že nehodlám další rok znovu mrznout. Dva týdny zpátky se navíc moje zimní rukavice roztekly blahem na kamnech Magického autobusu, když jsem zapomněl, že jsem je tam dal sušit, to mě ale pořád ještě neodradilo, koneckonců jsou to jen dva dny cesty navíc a už jsem měl i kontakt na někoho, kdo mě v Dawson City ubytuje.

6

V PŘELIDNĚNÉ ŠANGHAJI se nemůžeš dočkat, až unikneš tomu špinavému životu ve městě a budeš zase spát pod hvězdami, dýchat čistý vzduch a radovat se z jednoduchých, krasných věcí, které nelze dezinterpretovat pro jejich univerzální, pravdivý význam. Ale potom jsi konečně v přírodě a po nějaké době o samotě stejně zase začneš cítit nostalgii měst a sníš o dlouhých šedivých cestách, které do nich vedou, o cestách do měst, ve kterých se soumrak rozplývá měkce do noci jako v Paříži, o klikatých cestách, které se najednou přehoupnou přes horizont a dají ti spatřit ten pulzující ostrov světla a hudby, kde kakofonie klaksonů naráz zní jako rajská hudba a basu drží pobrukující výfuky automobilů, vezoucích šťastné lidi vstříc jejich večerům.

S hladovým výrazem se za chladných nocí ve stanu lepíš na tu vitrínu snů a přemýšlíš, kam všichni ti lidi směřujou, protože v těch městech jsou milióny dvěří a restaurací – které dveře učiní jejich život těmi speciálními pro dnešní večer? Jaké k nim vedou mosty a nádraží?

Všechno zajímavé se ve městech skrývá za dveřmi a já jsem v Toku, daleko od toho všeho, pozoruju to jenom klíčovou dírkou mlhavé představy příštího měsíce a naráz toho mám dost. Mám dost samoty a přírody a stoosmdesáti kilometrů denně, chci města, chci tam kde jsou lampy a telefony a ženy na zválených postelích a moře a místo, kde si můžu koupit portské, které nebude dál než dva bloky.

A tak jsem se rozhodl si další den stopnout auto a předsevzal si být do týdne na jihu Britské Kolumbie, ve Vancouveru.

7

SNAD BYCH TO TEN VEČER, KDY JSEM DO TOKU DORAZIL tak vyčerpaný, že se o mě pokoušela nemoc, napsal líp, jenomže v takových chvílích je zatěžko i postavit stan, natožpak artikulovat hluboké myšlenky. To hlavní gró věci je ale jako vždy stejně tak neuchopitelné tehdy jako dnes a tak je jedno, kdy se pokusím zesumarizovat, co z toho vlastně vyplývá:

Na samém začátku jsem se těšil až konečně zmizím a nebudu muset nikomu nic vysvětlovat, budu si moct o samotě lízat svoje rány a mít před sebou nedozírnou pustinu, ve které nebude důležité jak silně budu zabírat a jak daleko dojedu, protože pro mě bude mít na východě další tisíce a tisíce kilometrů, do kterých přetavím skrze fyzickou námahu celou tíhu minulosti, až mi bude všechno jedno. Uvědomuju si teď, že jsem vlastně nehledal odpovědi, nakonec, jednoznačné odpovědi na otázky, které jsem vzýval, není v lidských silách nalézt. Ne, čekal jsem jen na okamžik, kdy se konečně přestanu ptát.

A teď ta amnézie končí. Tímhle okamžikem a tímhle rozhodnutím. Je mi už srdečně jedno, jaký je smysl života nebo kdo vlastně jsem. Zapomněl jsem čím jsem byl. Už neutíkám, začínám se Blížit. Jsem připravený se setkat s Lidmi a hledat pro mě nové místo. Vracím se zpět do života, který jsem zatím neměl tu čest poznat.

Neexistuje žádná možnost ověřit, které rozhodnutí je lepší, protože neexistuje žádné srovnání. Člověk žije všechno hned napoprvé a bez přípravy. Jako kdyby herec hrál představení bez jakékoli zkoušky. Ale za co může život stát, je-li první zkouška na život už životem samým? Život se proto vždycky podobá skice. Ale ani skica není přesné slovo, protože skica je vždycky náčrtem něčeho, přípravou na obraz, kdežto skica, jíž je náš život, je skicou k ničemu, náčrtem bez obrazu.

– Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí

8

PROBUDILA MĚ VEVERKA, dobývající se do mého vaku s jídlem, který jsem v noci schoval na střechu opuštěné restaurace. Rozhodnutí nešlapat do Dawson City mi dovolilo podřimovat až do desíti, kdy se konečně oteplilo tak, aby mi bez zimních rukavic nemrzly prsty.

Deset mil východně ležela Tetlin Junction, místo kde se z Aljašské dálnice odděluje na sever Taylor Highway. Než jsem tam dojel, vítr rozehnal mraky a vysvitlo Slunce. Byl to nádherný den, takže když jsem dorazil na rozcestí, které se ukázalo být jenom dalším shlukem vybydlených domů, nebyl jsem si svým včerejším rozhodnutím vůbec jistý. Uvařil jsem si v opuštěném bistru oběd a pak jen tak seděl na slunci a studoval mapu na velké kožené sedačce vytržené z některého z nepojízdných Cadillaců, reznoucích opodál. Jak píše Kundera, neexistuje žádná možnost ověřit, co jsem si měl zvolit, mohl jsem ale na tom gauči sedět dál, Kunderově moudrosti navzdory, a nedělat vůbec nic, což je přesně to, co jsem udělal. Po dvou hodinách zastavilo na křižovatce auto a mě bylo jasné, že tohle je můj deus ex machina, na kterého jsem čekal.

9

KDE JE VŮLE, TAM JE I CESTA, takže mě Dwayne, malý Indián, který se na Tetlin Junction zastavil, aby si ubalil špeka, naložil aspoň na korbu svého červeného pick-upu, když už vevnitř nebylo místo. (Cestoval s manželkou, synem a rodinnou přítelkyní.) Měl namířeno až do Whitehorse, a já byl ze své nadcházející kerouacovské cesty skrz půlku Yukonu štěstím bez sebe. Všechno vyčerpání zmizelo a moje dilema taky, Cesta totiž pro mě zase našla něco lepšího, než co bych sám mohl vymyslet – nemusím ani na kole, ani ne tak úplně tím obyčejným, únavným stopem, nýbrž lehce zkouřený (Dwayne se vždycky chtěl o všechny svoje jointy dělit) na korbě snového náklaďáku, uhánějícího barevnými severními krajinami; bez toho, aniž bych se musel s někým bavit nebo vyměňovat zdvořilosti – stačí se jen dívat kolem sebe a užívat si výhled a svoje myšlenky.

10

JET NA KORBĚ JE SNEM SNAD KAŽDÉHO STOPAŘE, jenomže jak to tak bývá se všema romantickýma představama, záhy se ukáže, že realita trochu pokulhává a tak mám po půlhodině jízdy už úplně vyfučenou hlavu. Slunce mezitím zmizelo za mraky a já na sebe postupně navlíkám další a další vrstvy, protože na korbě je šílená kosa. Do Whitehorse je to sedm hodin cesty.

Dwayne má naštěstí pro moje útrapy pochopení a před nepřízní počasí mě náležitě vyzbrojí: zastavíme ještě na jednoho jointa a potom co si vylezu zpátky nahoru mi podá bednu s pivem, takřka s omluvným výrazem, jakože je škoda, že pro mě nemůže udělat víc – počkej, vlastně může – vytáhne z kapsy u bundy ještě placatku whisky a tak jsem připraven jet vstříc chladnému večeru. A že prý ať si nedělám starosti s močením, ať piju v klidu pivo a whisky a hlavně se pořádně zahřeju, že bude každou půlhodinu zastavovat. – Takže se vezu na korbě, teď už nefalšovaný Sal Paradise, zabalím se do plachty, aby na mě nefoukalo, cucám pivo a čtu si knížku, zespodu mě hřeje rozpálený výfuk, je mi bezvadně a vůbec mě netrápí, že další tři hodiny šíleně prší. Popravdě, pod plachtou jsem to ani nezaznamenal.

11

DVĚ STĚ KILOMETRŮ PŘED CÍLEM potom vyloží tu jejich kamarádku, takže můžu konečně dovnitř, do auta. Dwayne, který mezitím zkonzumoval deset piv a zkouřil další tři brka, se na mě směje na zadním sedadle, neschopný řídit:

”Jestli ti můžu říct o Kanadě jenom jednu věc, jedinou… škyt,” (následuje mocný hlt Budweiseru), “…nezačínej si nic s ženama Prvního národa. – Pivo?”

Cítím na sobě pohled jeho ženy Laurie ve zpětném zrcátku, ale taky jsem si na korbě vypil svoje, takže mě chytla slina a je mi to ukradené: “Jasně, proč ne.”

Kupodivu, Dwayne věděl, kde leží Česká republika, a taky, že jsme držitelé světového rekordu v počtu ročně vypitých piv na hlavu, což vedlo k tomu, že mě začal hecovat, abych mu ukázal, jak teda u nás pijem. Během půl hodiny byl už mimo (ale křivdil bych mu, kdybych nedodal, že následovala další bylinková pauza, které jsem se už neúčastnil) a vysvětloval, že:

“… vosy, komáři a motýli, všechno tohle, to přece nemůže být jenom tak. Proč? Proč si jenom tak poletujou, proč to dělají? – Tohle všechno je mimozemský experiment… jsem fakt rád, že věříš na mimozemšťany. – Věříš na mimozemšťany, že jo?”

Bylo těžké nesouhlasit, diskutovat o tom, nebo vlastně říct cokoliv. Mimozemský experiment jménem Dwayne byl solidně pod parou a při čím dál častějších zastávkách na močení jsem slyšel, jak se Laurie s Codym (syn) docela vážně baví o tom, že ho vysadí na benzince a vrátí se pro něj zítra. Nevěděl jsem, na čí jsem straně. Bylo mi trochu trapně, protože jsem věděl, že tohle jsem zčásti způsobil já, na druhou stranu jsem jako nezúčastněný pozorovatel, kterému je vlastně jedno, co si o něm kdo myslí, musel uznat, že balit s Dwaynem jointy a soutěžit v pití piva byla přece docela zábava.

Je už hluboká noc, když konečně dorazíme do… (ani nevím, jestli ta pustina, kde bydlí má vůbec nějaké jméno), takže spím v přívěsu na dvoře a když se ve dvě v noci probudím, protože musím na záchod (zase se to zhoršuje, musím přijít na kloub tomu, proč), přes celou nesmírnou noční oblohu se rozprostírá ta nejkrásnější polární záře, jakou jsem zatím měl možnost spatřit.

12

RÁNO SE UKÁŽE, že místo, kde jsem přespal, se jmenuje Takhini River a leží nějakých padesát kilometrů od yukonského hlavního města, Whitehorse. Dostal jsem výbornou snídani a taky nabídku, že můžu zůstat přes víkend (byl pátek). – Člověk by čekal, že po tolika dnech na cestě bude rozhodování o něco jednodušší, ale je to pořád ta úplně stejná nejistota: Odpočívat, nebo jet? Tudy, nebo jinudy? – Tohle rozhodnutí naštěstí bylo o něco snazší, protože jsem věděl, že ze mě mluví jenom pohodlí; navíc jsem se mohl svézt s Laurie do Whitehorse a ušetřit půl dne. A tak Dwayne zmizel ve víru toho, čemu lidé říkají Historie.

Ženy byly stvořené k utrpení; žádný div, že vyžadují neustálé ujištování o lásce.

– Charles Bukowski: Poštovní úřad

13

POLÁRNÍ AMERIKA KRVÁCÍ ŘEKOU YUKON do Beringova moře a jen kousek na sever od hranice Britské Kolumbie na té tepně drží prsty domy několika stovek opuštěných Kanaďanů, zanechaných napospas přicházející zimě. Je to Whitehorse a jeho bílý parník Klondike s obnaženými oranžovými kolesy, lapající po dechu mezi kameny na břehu. Je to malé město, nějakých třicet tisíc, ale když tě obejme po návratu z pustiny, cítíš jeho malé tlukoucí srdce jako bys snad taky držel prst na tepu Yukonu a všude kolem je naráz spousta života a, díky Bohu, lidí, je to první opravdové skoro-město od Fairbanks, což je přes tisíc kilometrů, a je jasné, že tady musím přes víkend zůstat, i kdybych měl spát v parku, s čímž se nakonec musím stejně smířit, protože během odpoledne nenajdu na internetu nikoho, kdo by chtěl vidět moje vděčné oči (nebo vysmýčit lednici, to po dlouhé cestě taky zvládám na výbornou).

Tak se odpoledne jenom poflakuju na rohu Hlavní a Druhé a fotím si dřevěné domy s omšelými nápisy, co ještě viděly Indiány trpět a bělochy snít; dole u řeky je koneckonců ještě trochu zlata a zvěře je taky pořád dost, jen kdyby ta loď mohla bafat po proudu a Jack London si objednal další skotskou, uviděl bys vlčí syny a poznal pravidlo hole a tesáku… Mystické obrazy severu.

14

A PAK JSEM POTKAL MARLYNN. Zastavila mě jenom tak, protože viděla můj velký náklad – tohle je moje šance zaseknout ve Whitehorse drápek a taky že jo, nemá sice ve městě dům, ale můžu zůstat v jejím obytném voze, jestli mi to prý nevadí – jak by mohlo – vždycky jsem si přál jezdit a spát v obytném voze. A je to nakonec vlastně velice podobné tomu, co už nějakou chvíli stejně provozuju.

Večer mě pozve na koncert do domu yukonského Francouzského spolku – skoro jsem zapomněl, že se v Kanadě mluví jazykem Voltaira – a je tu vyjímečné soirée s názvem ‘Yukonské ženy v hudbě’: nejdřív přijde na scénu stará hubená vytáhlá šansonová zpěvačka Nicole, zpívá hubenými rty a ztrácí se i ve svých malých šatech, jenže pak spustí hlasem hlubokým jako po dvou krabičkách denně a sál uznale ztichne; dál je tu mladá zasněná romantická básnířka Kala s kytarou (o které už teď tajně sním), zraněná žena ve středních letech u kláves, která tě přiměla plakat, žoviální folkařka Elen, která roztleskala sál (a přesto z ní cítíš něco smutného, možná je její matka nemocná nebo jí zemřel bratr), lehce opilá alternativka Mirelle, která se místo refrénu nakažlivě řehtá a komentuje v pauzách dění v publiku, éterická a stejně tak živočišná Céline, která nejenom hloubkou svých modrých očí vlastně strčila všechny ostatní do kapsy, a potom ještě drobná rusovláska v puntíkových šatech s vysokýma kozačkama a nádhernýma štíhlýma nohama… ach, ani jsem ji neslyšel zpívat a jenom si přál, aby byla moje a představoval si, jak jsem první, kdo u ní v pokoji v noci poslouchá její oprávněné vzdychy. – Můj hlad po ženách se nedá slovy vyjádřit.

15

NA CELÉM POBŘEŽÍ PACIFIKU JE PÁTEČNÍ NOC a já vím, že tohle musí být poslední noc bez lásky a dívky mi tančí ve snech. Další den píše Céline, zpěvačka, co jsem ji potkal včera a prohodil s ní po koncertě pár slov, že má pro mě kytaru, a jestli se nechci stavit, že si můžem zahrát spolu, takže čuchám ke své nejlepší košili (dá se to) a jdu na rande.

Později večer jedeme do Epické pizzerie (tak se to opravdu jmenuje) na jam session, ale nikdo tam  ještě není, takže bloumáme temnoucím večerem po Riverdale, vylezeme na kopec, kde roztáhnu na trávě bundu, abychom si na ni sedli, a dlouho do noci si povídáme nad flaškou kanadského červeného, kterou jsem sehnal po cestě. Je ale čím dál větší zima a je čím dál větší potřeba využít tělesné teplo, až nezbyde, než ji k sobě přivinout nejtěsněji, jak to jen jde, a uhasit konečně moji samsárovou žízeň na korunních plátcích jejích růžových rtů.

Dole září Whitehorse a jeho dřevěné domy a střední školy plné nadějí; taky tenhle večer je pro mě tak trochu návratem do těch dob, kdy bývalo zima a nebylo kam jít, ani do auta, které jsme ještě neměli, zbývalo jen sedět někde v parku s lahví, kterou koupil někdo starší – a to jsem teď já – naplňuje mě proto zvláštní smutek, protože vím, že už nikdy nebudu tak bezstarostný a plný očekávání; všichni moji přátelé a lidé, které jsem znal, stárnou, ošklivějí a tloustnou (a já s nimi) a je spousta nadějí, které už se nenaplní a Věčnost co nevidět uchopí pevně své žezlo a otevře dvěře práchnivějící Nicotě.

Ale dneska večer jsem tak mladý a bezstarostný, jako moje dívka, je jí sladkých osmnáct, hledí na mě nevinnýma, modrýma, andělsky čistýma očima a touží po líbajících rtech, řekách, trávě a velkých dálkách, jsem úplně bez sebe z toho jejího krásného těla a sladkých kukadel a něžného čela pod závojem vlnitých hnědých vlasů a snad se i bojím se jí zmocnit, abych nepošlapal bílé macešky jejích středoškolských snů, ale ona ví moc dobře, proč se někdo obtěžoval stvořit Muže se všemi jeho výčnělky a horkou hlavou; tráva je naráz příjemně teplá a noc pihovatá po kometách, otevíráme navzájem pomalu svoje těla a klíny imaginárním božstvům plodnosti kdesi na obloze, až nezbude nic, jen bílé sněžné světlo prostupující tmou a elektromagnetická gravitační extáze beze slova, jež prochází vším, a nebo neprochází ničím a nebo vlastně dokonce vůbec není – jen sperma visí na hvězdách.

16

ALE NEJVĚTŠÍ PODIVNOST SE STALA DVA DNY POTOM: šel jsem se podívat na fundraiser, kde Céline hrála a stojím s flaškou Yukonského Golden Ale bezpečně v rohu, v přítmí, aby snad někoho nenapadlo mě donutit jít tancovat.

-”Ahoj, Erika,” objeví se vedle mě zničehonic usměvavá tvář asi čtyřicetileté ženy, a já lovím v paměti, kdy a kde…, “potkali jsme se v pátek na koncertě,” upřesňuje, když vidí moje zmatení.

-“Mám pro tebe takovou nabídku,” řekne skoro laškovně, takže ji nenechám domluvit a řeknu:  “Nejsem ještě připravený se ženit,” s tak autentickou hrůzou v očích, až překvapím sám sebe.

-“Nevím, jestli jsem to říkala už v pátek – budu se stěhovat a je s tím teď spousta práce, takže jsem ti chtěla navrhnout, jestli bys s tím nechtěl pomoct – za postel a stravu.”

Souhlasil jsem bez dlouhého přemýšlení. Whitehorse se mi líbil čím dál víc, cítil jsem se tam hned jako doma, lidi mě po pár dnech začínali poznávat a zdravit, každý večer byla někde zadarmo skvělá živá hudba a práci bych tu taky určitě sehnal. Ještě ten večer jsem tak zase jednou naložil všechny svoje pozemské propriety na kolo a o tři hodiny později už frčím z kopce, kde jsme s Marlynn (u které jsem mezitím pořád bydlel) v jejím obytňáku parkovali. (Každý druhý večer jezdila po městě a hledala volnou zásuvku, odkud by si v noci mohla nabít baterky.) Vklouznu po Mountain View Drive zpátky do města a zazvoním u Eričina domu, ale místo Eriky otevře dveře Céline: “Tys nevěděl, že Erika je moje matka?,” směje se, když vidí můj opařený, nechápavý výraz. Políbí mě, pověsí se mi kolem krku a táhne mě dovnitř, zatímco kolečka v mojí hlavě ještě pořád bezmocně šrotují.

17

A TAK JSEM UŽ DRUHÝ DEN VE MĚSTĚ MĚL PŘÍTELKYNI, den čtvrtý jsem se k ní nastěhoval a pátý den ráno už jsem u ní na zahradě sekal trávu. Céline v létě odmaturovala a rozhodla se dát si na rok oraz, aby se mohla věnovat naplno muzice, takže jsme spolu byli ve dne i v noci, ať jsem pracoval nebo psal – a ona skládala písničky, nebo seděla nahá v křesle, hrála na kytaru a lákala mě k sobě. Večer jsem si pak půjčoval její auto, abych zajel pro láhev červeného, Erika mezitím šla spát a my si vždycky pustili film, ze kterého jsme viděli maximálně deset minut a který po zbytek stopáže sloužil jenom jako zvuková kamufláž.

Pro ni to možná byla ta odvěce sladká chuť zakázaného ovoce (Erika otěhotněla s cizincem na cestách po Novém Zélandu, když jí bylo přesně tolik, co Céline, takže jsme uznali za vhodné držet naše dobrodružství v tajnosti), pro mě snad moje fascinace tou úžasnou umělkyní v ní a taky tím, že mi, přestože jsem si myslel, že se to s umělkyněmi naprosto vylučuje, byla schopná nachystat něco k jídlu, kdykoliv jsem o to požádal. Všechno se to dělo šíleně rychle a bylo snadné podlehnout dojmu, že jsem skoncoval s životem osamělého cestovatele a že zase žiju se (svojí) ženou, protože dům měl dvě samostatné patra, já měl to vrchní víceméně pro sebe (a Céline) a Eriku jsem vlastně vídal jen zřídka, takže jsem se za nocí při Célininých vzdyších přistihl pohrávat si s myšlenkou, že historie, jak s oblibou opakuje Marquéz, chodí v kruhu a z tohohle všeho nakonec vznikne malé Kanaďanče a tak si maluju jak budeme žít s kolouškama v kopcích ve starém srubu, s puškou zavěšenou nad pohovkou a trofejí z minulé zimy nad krbem a vím, že ona si to právě teď maluje taky a netuším, jestli mám být vyděšený, že mě ta lidská blízkost, které jsem se tak stranil, nakonec dostihla a chce mě znovu pro sebe, nebo jestli je načase se s ní smířit a pochopit, že před světem nelze utéct.

18

KDYSI (a přitom to “kdysi” odkazuje jenom několik měsíců zpátky, tak dávno se to zdá) jsem si naivně myslel, že zvládnu žít mnišským životem tak dlouho, než znovu uvidím slečnu Kateřinu, abych zjistil, jestli ještě pořád miluju Ji, nebo jenom představu o Ní, kterou jsem si zakonzervoval kdesi v temných hlubinách hlavy toho srpnového odpoledne, co jsem Ji viděl naposled. Vydržel jsem to rok. A teď jsem znovu ztracený ve vlnách ubohých křehkých lidských srdcí, která všude tlučou a beznadějně běží minovým polem života obehnaným ostnatým drátem, kterému neuteče vůbec nikdo, a otázkou není, jak zůstat nezraněn, nýbrž jak tlumit bolest.

19

AČKOLIV BYCH SI TO PŘÁL, musím si ve vší upřímnosti přiznat, že nejsem žádným drsným seveřanem a zimu vlastně z duše nenávidím. A taky vím, že Céline není Tou Ženou na konci cesty, pro kterou tohle všechno píšu a dělám, aspoň ne teď a tady, protože si uvědomuju, že tohle není konec cesty, jakkoli s tím definitivnem v poslední době koketuju, takže hledám, jak se co nejrychleji dostat na jih – zůstal jsem ve Whitehorse moc dlouho a další týden přijde sníh a studené ostří Zimy.

20

IRONIÍ JE, že to byla právě Céline, jež mě seznámila s Jeromem, který se měl stát mojí propustkou ze spárů tohohle města. Jerome se totiž hned první večer co jdem spolu do hospody svěří, že taky nemá nejmenší touhu zůstat na Severu přes zimu a nějaké tři dny nato mi pak píše, že sehnal chlápka z Dawson City, který potřebuje dopravit svoji Mazdu do Montréalu a nechce se mu řídit celý týden přes ten ohromný severoamerický kontinent, takže nabízí, že zaplatí benzin za to, že mu ji tam někdo doveze. A tím někým budeme my.

21

NECHCI SE UŽ PRO NIKOHO STÁT SAMOZŘEJMÝM a tak je na jednu stranu uklidňující vědět, že teď nepřekročím ten moment, kdy bych ji nechal spatřit moje slabiny a vrtochy a dal jí důvody mě nenávidět. Přemýšlím, jakou stopu jsem v jejím životě zanechal, kdo pro ni vlastně jsem a kdo pro ni budu za několik let, kdy už bude v tom srubu v kopcích s někým jiným, kdo je připravený jí dovolit všechno; za několik let, kdy moje nelíbané rty budou zkřivené někde jinde na jiném srdcervoucím místě v tomhle uplakaném beznadějném světě. Narcisisticky si představuju, jak o mě vypráví svým vnoučatům – jako vždycky jsem ve svých představách drsný machistický hrdina: “Desperát, který mě pomiloval a zmizel,” takhle jim to bude říkat – a maluju si, že její příští písnička bude o mě a jak bude lámat další srdce na středoškolských bálech – desperáty bůhvíproč tajně obdivujeme, snad protože jim závidíme onu cynickou netečnost k okolí, když jejich strniště odhalí ten “vlez mi na záda, bejby,” úsměv, ale já netečný nejsem a naráz mě to všechno mrzí a vidím v ní tu malou holku, kterou opravdu je, holku co zrovna vyšla střední školu a má o světě velké romantické představy, protože ještě může být úplně čímkoliv a její vesmír ještě nepodupaly necitlivé bagančata událostí, které se tak úplně nepovedly a říkám si, že jsem na to měl myslet dřív a být citlivější, jenomže já si o každém myslím, že je stejně starý jako já –  bavím se s tříletým dítětem a přemýšlím u toho, jestli nevypadám hloupě a nekecám blbosti, když se snažím srozumitelně vysvětlit, jak Vesmír drží pohromadě… – takže jsem myslel, že oba víme na čem jsme, ale ona stejně pořád pláče a všechny ty slzy se tříští o moji hanebnou hlavu. Další den ráno v sedm  totiž přiveze Jerome auto a já budu v tahu.

22

A TEĎ POKRAČUJE MŮJ AMERICKÝ ROADTRIP. Až do oběda spím a řídí Jerome, protože já jsem celou noc strávil fyzicky vyčerpávajícím utěšováním Céline v jejím pokoji. Ve Watson Lake zhltnem velký hamburger a misku polévky, já se smutně rozejdu s pivem a vysvětlím mu, že je mezi námi konec, protože teď jsem pánem automobilu a řídím dalších dvě stě padesát kilometrů do Liard Hot Springs, kde si uděláme naprosto nejlepší přestávku na celé dlouhé cestě – vytáhnu pytlík s trávou, co mi věnoval Dwayne s tím, že: “Kanada je veliká a cesta je nudná,” každý si ubalíme fantastického tlustého čvaňháka, přesně jako v hloupých amerických komediích, a jako ve snách pak jdeme po dřevěném chodníku lesem, kolem sílí jemný zápach síry, pokračujeme asi půl míle a pak se v lese otevře barevná pohádková mýtina a uprostřed bublá azurově modrá, horká voda. Kdyby tímhle byla poseta země každých sto kilometrů všemi směry, lidi by se vykašlali na celé města, teplé sprchy, gauče, domovníky a baseballové zápasy a jenom by si povídali s veverkama, rozpouštěli svoje starosti a těla v horké vodě a stvrdili pod dohledem spiklenecky nakloněných bříz svoje všeplanetární bratrství.

Jedeme dál: Jeromův čvaňhák rozměry i tíhou svého dopadu připomínal vzrostlou borovici, takže serpentinami na břehu Muncho Lake provádím auto pořád já. Po pěti stech kilometrech dorazíme do Fort Nelson a už toho mám taky dost, takže si povolíme jedno pivo a objednáme velkou pizzu.

V deset večer jsme zase na cestě a já se snažím se trochu prospat, abychom nemuseli zastavovat, ale Jerome předtím prohodil, že se mu v noci nejede úplně nejlíp a opravdu, vždycky když se na něj otočím, mžourá na středovou čáru a občas zničehonic na rovince prudce zpomalí, protože se mu zdá, že cesta mizí někde v černé díře. Nakonec ale únava zvítězí a já s ním svým spánkem uzavřu hluboký pakt důvěry. Ve tři ráno mám živ a zdráv volant zase já. Jsme v Dawson Creek, Míle Nula dlouhé, předlouhé aljašské dálnice, kterou jsem sledoval od Delta Junction až sem. Berem čtvrtou plnou.

Jerome usne prakticky okamžitě a po dvaceti hodinách nepřetržité jízdy už v mém iPodu není moc písniček, které jsem ještě neslyšel. Na cestě není vůbec nikdo, dokonce ani zatáčky moc ne. Jediné, co mě drží vzhůru je adrenalin při pohledu na přístrojovou desku. Svištím noční Kanadou po okreskách sto osmdesát za hodinu a silnice se stejně vůbec nehýbe. V pět set kilometrů vzdáleném Prince George jsme za tři hodiny.

Posledních osm set kilometrů se střídáme čím dál častěji. Naše končetiny vykonávají všechny úkony spojené s šoférováním jako roboti řízení autonomním programem, na který jenom ospale civíme. Po dvou tisících sedmi stech kilometrech a jednatřiceti hodinách konečně vjíždíme Lví branou do Vancouveru a trajekty pod mostem oslavně troubí.

23

ŠÍLENĚ JSEM SE SEM TĚŠIL, protože jsem věděl, že Vancouver bude můj bezpečný přístav. Bydleli tu Tonio, Marco i Katie, se kterýma jsem pracoval v Itálii a u kterých jsem mohl pár dní zůstat a když jsem už myslel, že budu muset zase jet, sehnal mi Tonio domek, který jsem měl jenom pro sebe, ve kterém se skvěle psalo a který byl tak úžasný, že jsem začal vážně zkoumat moje možnosti a přemýšlet, že v Kanadě zůstanu přes zimu. Taky jsem si nabral do zásoby olivového oleje, který mě minulý rok vyléčil a přes známé známých sehnal pár rychlých brigád, abych dokázal můj městský život sestávající se z velkých hrnců špaget a každodenní lahve italského vína, sponzorovat. Bylo mi opravdu skvěle a začal jsem mít pocit, že jsem konečně našel to Velké slunečné město na břehu moře, o kterém celý život sním, ale vypadalo to, že nejjistějším a nejjednodušším řešením, jak tu zůstat napořád, je okouzlit kanadskou ženu, s čímž jsem se taky svěřil Jessie, nádherné černovlasé, kudrnaté židovce, kterou jsem v pátek v noci potkal v klubu v Kitsilanu:

-“Jasně, já ti helpnu – vezmu si tě,” řekne tak nenuceně a samozřejmě, až mě to vyděsí, takže moje další otázka zní:

-“A jak dlouho spolu vlastně musíme zůstat?…”

-“No třeba spolu vydržíme,” nadhodí po chvilce ona.

-“A to se dá vlastně velice lehko zjistit,” řeknu, teď už sebejistě, a zahodím špačka cigarety.

-“Áno?,” ptá se naivním tónem, jakoby nevěděla, o co mi jde, což přece určitě ví, takže si ji místo odpovědi jednou rukou přitáhnu k sobě, druhá mi sjede na její zadek a dlouze se líbáme a je nám jedno, že její kamarádka Sára, jejíž oči v sloup cítím na svých zádech, tam stojí jak kůl v plotě, líbáme se tak dlouho, až už tam Sára ani není a potom, když moje nastávající musí odejít, netuším, jak to udělat, abych ji znovu viděl, protože se mi nejde dovolat, takže jí v zoufalé naději opakuju, že na ni budu čekat další den ve tři v baru Main na rohu Hlavní a Šestadvacáté.

A když potom ležím v posteli, slibuju si, že jestli se tam opravdu objeví, vezmu si ji a zamiluju se do ní, protože to přece nemůže být nic jiného než znamení shůry, ale pak už je zítra a já mám v sobě tři kávy, je půl čtvrté a jediné znamení, které se mi dalo spatřit, je znamením mého odjezdu z Vancouveru.

Jedna reakce na “ Nostalgie měst ”

  1. Ahoj, Matěji.
    Pročetl jsem skrz naskrz celý web a těším se na další pokračování:-) Musím uznat, že na psaní máš opravdu talent! Pár cestopisů už jsem přečetl, ale žádný mě svým pojetím nezaujal tak jako tento. Jedním z důvodů je nejspíš skutečnost, že upřímnost a otevřenost, se kterou popisuješ svoje příhody, čtenář jinde nalezne jen stěží.

    Šťastnou cestu!

Přidat komentář