K nebeské bráně Irkeštamu

Tento článek „adopcí“ podpořil: Ondrej Papaj

Tak jsem tu. V úterý 21. dubna jsem po sto osmdesáti šesti dnech na cestě a čtyři sta dvaceti pěti hodinách v sedle překročil hranice Čínské lidové republiky a ovinul kolem své zmučené duše vavřínové věnce zadostiučinění. Sám jsem tomu nevěřil, ale opravdu jsem cítil, že už jsem dosáhl něčeho, s čím jsem spokojený. Však taky cestu k té nebeské bráně Irkeštamu střežily Kerberosovy hlavy tří smrtících průsmyků, před kterými jsem se musel sklonit s takovou pokorou a bázní, že jsem si sáhl až na dno…

Konečně jsem vypadl z Oše, zmizel z dohledu jeho obří sochy Lenina (na Sovětský svaz se tu vzpomíná s láskou a nostalgií) a s nervozitou nedočkavosti jsem se naplno opíral do pedálů skrz pětašedesátikilometrové stoupání k průsmyku Čijirčyk. V hlavě jsem měl zvláštně vymeteno, jako bezčasí po srpnové sklizni, kdy jenom prach usedá na opuštěná pole – cítil jsem ale, že to je předzvěst toho, že po ferghánském deliriu se mi všechno vyjasní a budu schopný dát dohromady nějaký závěr a svůj nový život.

Pamir Highway

Když jsem dorazil do průsmyku, padala už noc a tak jsem se rozhodl tam přespat, aby si moje tělo zvyklo na pobyt v těch nebeských výšinách. Nebyl to nijak zvlášť dobrý nápad – večer se zvedl vítr a boží ruka na mě chrstala velké ledové kroupy, zlověstně cinkající o rám venku ležícího kola. Pak cinkání ustalo a krupobití přešlo v sníh. O půlnoci mě pak probudilo zuřivé bušení vlastního srdce – ztežka jsem dýchal a v hrudi mě píchalo jakobych právě běžel maraton. Hlava mi praskala ve švech a otáčela se na centrifuze té střechy světa – s nářkem a bolestnými vzdychy jsem zoufale vyhlížel svítání a sjezd do údolí.
Do mrazivého bílého rána mě probudil dusot koňských kopyt. Z obavy, že přikrčená silueta mého stanu by mohla přilákat nadrženého hřebce stojícího (a ztopořeného) opodál (o koních nic nevím), sbalil jsem se a uháněl z průsmyku dolů. Sjezd mi přinesl dlouho nepoznané blaho – řičel jsem nadšením, zhluboka vdechoval houstnoucí vzduch a cítil se naživu jako už dlouho ne.
Cesta severním koncem „Pamir Highway“ byla pastvou pro oči – žádná čočka fotoaparátu nebo kamery nemůže zachytit tu obrovitou majestátnost hor visících z oblohy, životadárný proud čistých bystřin, krásu rozkvetlých třešní a jabloní a božský klid krav a ovcí pasoucích se vysoko v horách – snad jen ta lidská čočka se o to může pokusit a potom selhat ve snaze podat o tom svědectví… Svět je totiž vlastně všude stejný – všude leží na silnicích ty stejné čáry a kolem domy, obchody a značky, auta na čtyřech kolech a televize v obývacím pokoji – na dobu, kdy byl ještě svět mozaikou různobarevných tváří a nepochopitelných kultur jenom vzpomínáme a navzájem si ukazujeme za velké peníze relikty a památky těch dávno minulých dob ačkoliv o dnešku už nic neříkají a z našich každodenních životů už zmizely stejně jako sen minulé noci. Proto tak moc miluju přírodu – o to víc je potřeba si jí cenit – protože byla a je pořád tak čarokrásná a divotvorná jako za těch dávných dob, kdy objevitelé cestovali se srandovníma kloboučkama – a bude tu takhle i tisíce let po nás.
Ale jak jsem cestou na jih od městečka Gulča začal opět stoupat, řídký vzduch si za tuhle všechnu krásu začal zase vybírat svou daň – no jo, to já tak spíš ten Dolnomoravský úval nebo Pražskou kotlinu – s těmahle bídnýma dávkama kyslíku moje zhýčkané evropské plíce citelně trpěly.
Vesničky kolem cesty pomalu řídly, s tím, jak jsem stoupal výš a výš, v každé z nich jsem ale působil senzaci a to mě hnalo dál: už zdálky na mě děti volají: „Hello!,“ a utíkají k silnici si se mnou plácnout a přivítat mě, malí klučíci s nudlí u nosu mě s nefalšovaným nadšením a křikem vytrvale pronásledují až na konec vesnice, snažíc se alespoň na chvilku dotknout kola, holčičky stojí opodál a mávají. Starší děvčata na mě upírají jejich temné hluboké oči a nesměle a tajemně se usmívají… ty už to umí…

Poslední výkřik zimy

Deset kilometrů před stoupáním na průsmyk Taldyk už byla pozdě odpoledne pořádná zima a tak jsem se rozhodl stoupání nechat na ráno. Rozprostřel jsem plachtu stanu v roklině říčky Gulča nedaleko Kyzyl-Alaj, chvilku nato se ale vedle mě objevil pasáček krav z druhého břehu a pozval mě k němu domů. Stan už byl sice skoro postavený, ale obloha jevila neklamné známky nočního sněhu, a tak jsem ho zase složil a následoval jeho koně přes kameny do kopce k blízké vesnici.
V noci se mi znovu zdál sen o návratu, stejný sen, který se mi s přestávkami zdá celou cestu, sen po kterém se budím zpocený a zmatený, abych si ještě dlouhou dobu po probuzení nebyl jistý, kde vlastně jsem. Tentokrát se ale změnil: už jsem se neocitl zpátky v Česku jen tak, zničehonic, a nemusel čelit neúspěchu – tentokrát jsem to v něm zvládl až do Číny – jen jsem si to vůbec nepamatoval, byl jsem naráz zpátky v Praze, věděl jsem, že půjdu zpátky do školy a jakoby se vlastně vůbec nic nezměnilo – a to je ta nejzvláštnější věc – realita a sen si vyměnily role a moje skutečné putování naráz vypadalo, jako by se nikdy neodehrálo – všechno bylo při starém, byla to hrůza a jediné, na co jsem myslel, bylo znovu vypadnout.
Ráno spatřilo Kyzyl-Alaj pohřbený ve sněhu. Noční fruga (sněžná bouře), která se přihnala od jihozápadu, mi připomněla, že svět kašle na to, jestli budu v Číně v pondělí nebo ne – svět kašle na celý Kyzyl-Alaj, prťavou vesničku kdesi mezi Pamírem a Tian Šanem, která ani není na mapě, ztracená v horách u paty průsmyku Taldyk, odříznutá od světa, spolu se mnou a hrdými pastevci klusajícími skrz tu smrtelnou vánici na zasněžených hřívách svých nezlomných houževnatých koní, vesnička kde čas neběží ani nekluše, ale je bezvládně natažený v bahně děravých cest, do doby, než roztaje sníh. Líbám ruku prozřetelnosti, která zajistila že jsme se s tím pastevcem v roklině potkali a že mě pozval dál. Sníh až do večera neustává, kolo, zamčené venku už nejde vidět a já si začínám uvědomovat, že je docela možné, že dál mi umožní jet možná až májová obleva.
Zůstávám tedy v Kyzyl-Alaj celý další den a v celé nahotě se mi tam před očima odehrává tvrdý život v kyrgyzských horách: celá osmičlenná rodina má na měsíc zhruba dvě stě dolarů, ale, jak mi pyšně oznamují, chleba si pečou sami, vlastní maso, vejce, mléko, máslo, kefír,..- kupují jen cukr, čaj a mouku. Sprcha chybí, záchod je mezi hnojem na dvoře (když v noci pak musím, vždycky mě vylekají svítící oči koně nebo krávy, jak si to zrovna mašírujou kolem). Celou dobu jíme jenom suchý chleba, občas je k němu trochu másla (no, rozteklého, žluklého čehosi), někdy se k tomu přidá miska s kefírem, ale vzhledem k mým princeznovským střevům to s ním nepřeháním. Druhý večer je ale k večeři miska s lagmanem a ten potom doslova zhltám – zase jsem zhubl a bolestně mi chybí potřebné kalorie.
Další den sněžení ustalo a ačkoliv byla pořád zima a skoro jsem nemohl uvěřit tomu, že jsem po Kyrgyzstánu před třemi dny pobíhal v kraťasech a tričku, rozhodl jsem se vyrazit vstříc čínské hranici v průsmyku Irkeštam. Třicet kiláků do Sary-Tash, poslední výspy civilizace, kde jsem si za zbývající somy koupil kolu, snickersky a vodku (na zahřátí), jsem se vezl domluveným Kamazem – jakkoliv jsem byl rád, že jsem nemusel šlapat dva tří a půl tisícové průsmyky, cesta mě vyšla draho – tašky se na korbě vyválely v uhlí, utrhl se držák tachometru acelá přední vidlice je dodraná na několika místech skoro dva milimetry do hloubky.

Tonmurun

A pak už vyrazím na osamělou cestu k osmdesát kilometrů vzdálenému Irkeštamu. Ze začátku jsem optimista, ačkoliv to jde pomalu, ale protivítr je čím dál silnější, teplota klesá pod nulu, mám na sobě oboje rukavice, ale prsty mi stejně mrtví a vítr mi šlehá do tváře ostré krystaly sněhu z okolních plání. Tešil jsem se, že uvidím Leninův vrchol, ale bílá pustina splývá s bílou sněžnou oblohou. Všechna ta běloba mě štípe do očí a jedu vlastně poslepu. Po dvaceti kilometrech už nemůžu – snickerska a tři panáky vodky na zahřátí, třeba mě to postaví na nohy – nic.
Vyčerpáním a nedostatkem kyslíku se mi klíží oči a zastavuju každých sto metrů. Opírám hlavu o řídítka a už jenom tlačím kolo před sebou. Nohy se pode mnou kvedlají a nemůžu dýchat – sebemenší námaha mě totálně vyčerpá a lapám po dechu. Co nevidět se svalím do příkopu a bude se mnou ámen – je mi to jedno, moje instinkty přežití už zima poslala k ledu – chci jenom spokojeně zavřít oči…
Dům! Padesát metrů od silnice stojí cestářský domek a vypadá obydleně. Z posledních sil táhnu kolo metrovýma závějema a klepu na dveře. Nikdo se mě na nic neptal a už si s miskou čaje v ruce hřeju záda u kamen. Teprve teď si uvědomuju, jak blízko jsem byl ledové smrti. Trvá půl hodiny, než se přestanu klepat.
Nemůžu spát. Domem lomcuje fruga a uvnitř se ozývá zlověstné dunění síly, která k člověku neumí být přívětivá a nezná lítost. Neutěsněné vchodové dveře třískají o veřeje. V jednu ráno bouchají na dveře opilí řidiči kamionů, kteří ve vánici sjeli ze silnice a potřebují traktor. Trochu se bojím o nezamčené kolo a tak se musím přinutit se obléct a jít na záchod (abych měl záminku ho zkontrolovat) – brodím se po pás ve sněhu k zamrzlé kadibudce.
K ránu se trhají mračna a snad přichází vykoupení. V deset vyrazím vstříc průsmyku Tonmurun. Ujdu ale jenom pět set metrů, domek ze kterého jsem vyrazil je pořád tak blízko, že bych skoro mohl znovu zaklepat na dveře a už zase mrznu a na pozvání hned lezu do kamionu na čaj, abych se zahřál. Po půl hodině, co mi proschnou promáčené boty (rolba ještě nevyjela a silnice v podstatě neexistuje, takže se brodím půl metrem sněhu), se prokousávám dál. Tvář mi krystalky ledu obrušuje ostrý severní vítr. Pět kilometrů k vrcholu průsmyku tlačím kolo skrz led a sníh dvě hodiny. Tři kilometry před vrcholem míjím poslední auto, které tady uvízlo včera odpoledne – řidič nechápavě kroutí hlavou a s hrůzou v očích si šmiká prstem pod krkem – Tonmurun živý nepřejdeš! Všude okolo jsou hladoví vlci a ve čtyřech kilometrech nad mořem se už skoro nedá dýchat. – Je to pravda, dýchá se těžko a bojuju o každý nádech. Největší strach mám z toho, že sejdu z cesty mezi vlky – silnice je celá bílá a splývá s okolním krajinou k nerozeznání – jen nízké sněžné vroubky po okrajích mi napovídají správný směr. Pak už nevidím nic. Nahoře i dole, všude je bílo. Sněžná slepota. Před očima mi těkají různobarevné oranžové obrazce a přestávám se orientovat, klopýtám ale dál – už to tu někde musí být – věděl jsem, že jakmile zdolám Tonmurun, na druhé straně mě čeká Čína a jaro a už jen pro tu myšlenku jsem nepochyboval ani na vteřinu, že to nakonec dokážu. Tu poslední překážku na cestě do Říše středu jsem si prostě asi musel vytrpět – jakkoliv mě všichni odrazovali a v mínus patnácti a ledovém větru se to pak zdálo šílené i mně, nevzdal jsem to a ve tři odpoledne začal sníh mizet, do plic mi teklo víc a víc kyslíku, všechno (včetně mě) rozmrzalo, byl jsem jak nadopovaný a celý svět byl sluníčkový a růžový. Křičel jsem do oblak svědectví o mém štěstí a nic mě už nemohlo zastavit.

Hořký úspěch

Dokonce ani to, že mi dalši den (přespal jsem ve vesnici Nura, poslední vesnici před přechodem Irkeštam) bylo ukrutně blbě, spustil se mi zase průjem a bylo mi na zvracení. Čína byla ale tak blízko, že jsem jí už prostě nemohl odolat a tak jsem se nadopoval práškama a přinutil se jet, ačkoliv jsem se nemohl skoro ani pohnout a celé ráno jsem sténal a držel se za břicho.
Irkeštamská celnice naštěstí leží v roklině a tak to šlo samo. Horší byl průchod skrze samotnou hranici. Všechno muselo na rentgen, žádné vyjímky, stejně jsem pak ale každou z brašen musel vybalit. Zabavili mi mačetu a od vstupu na celnici jsem taky už nedostal zpátky můj pas, který prý dostane jen taxikář, který mě musí převézt do imigračního centra v Ulugqatu (Wuqii).
Na kyrgyzskou celnici jsem přijel v devět ráno, razítko v Ulugqatu jsem dostal v osm večer, poté, co jsem nakonec svolil zaplatit za taxi (je povinné) sto čtyřicet juanů (místo původních čtyř set). V Ulugqatu jsem mimochodem musel absolvovat celý proces kontroly rentgenem a vybalování věcí znovu, takže už jsem toho všeho měl plné zuby, skoro jsem omdlíval, bolelo mě břicho a navíc jsem píchl zadní kolo. Celý den jsem nejedl (tak moc mi bylo blbě, to se mi ještě nestalo) a tak jsem si chtěl hned za městem lehnout a jen spát, ani píchlé kolo jsem neopravoval a jen ho vedl. Všude kolem silnic jsou ale ploty a na stan není nikde místo.
Takže musím kolo opravit, trvá to neskutečně dlouho, jedu pak skoro dvacet kilometrů, než konečně najdu v plotě malou skulinu, kterou se proplazím pod všudypřítomným ostnatým drátem a pak tlačím kolo skrz kamenitou pláň další dva kilometry do kopce, aby mě nebylo ze silnice vidět. Mám toho už opravdu plné kecky a každých deset metrů klesám vyčerpáním do kamenů. Když stan konečně stojí, třeští mi hlava šílenou bolestí a přes smrtící únavu spát prostě nejde – pomůžou až tři paraleny.
Ráno bych nejradši jenom ležel, ale už nemám vodu a musím jet dál – další dva paraleny mě staví na zesláblé nohy. Jedu sedmdesát kilometrů, ale ploty pokračují a nikde žádná voda, takže jsem naráz v Kašgaru a všechny trudy jsou pryč.

Ačkoliv Sin-ťang vlastně skoro není Čína a místo čínštiny slyšíš spíš ujgurštinu, zaplavilo mě doslova tsunami nadšení: opravdu jsem to dokázal! Tohle byla ta daleká, bláznivá země, která se před půl rokem zdála tak daleko – před půl rokem, kdy jsem si myslel, že můj život nestojí za nic a s vágní představou, že to bude lepší jsem se vydal na východ – a teď jsem byl tady a blbě se na všechny, kteří o tomhle nic netušili, usmíval a prostě a jednoduše byl šťastný, že se země točí a já s ní. Do konce Hedvábné stezky ještě zbývají tisíce kilometrů, ale ten kdo je pojede už bude (je) úplně někdo jiný, než ten smutný osamělý poutník, se kterým ses kdysi rozloučil.

Tak pojď, Světe, přijď ke mě, mám už konečně otevřenou náruč.

Přidat komentář