připravila Slávka Chrpová
foto Matěj Balga
(Celý rozhovor i s fotkami si můžete prohlédnout také v .PDF)
PO DLOUHÉ DOBĚ SE NA CYKLOTURISTICKÉM POLI OBJEVILA TROŠKU NEVŠEDNÍ OSOBNOST. VĚTŠINA CESTOVATELŮ PÁTRÁ PO TOM, CO KDE NAVŠTÍVIT, JAKÁ ZAJÍMAVOST BUDE NEJDŮLEŽITĚJŠÍ, JAKÁ TRASA BUDE NEJVHODNĚJŠÍ. NE TAK MATĚJ BALGA, JEHOŽ PODNĚTY PRO CESTU I STYL PUTOVÁNÍ SE NAPROSTO ODLIŠUJÍ OD ZATÍM NÁM ZNÁMÝCH. MATĚJOVA CESTA JE OPRAVDU FILOSOFICKÁ A JEHO ZPŮSOB SDĚLOVÁNÍ POCITŮ A MYŠLENEK OJEDINĚLÝ. JE TO VELMI SILNÝ A VNITŘNĚ BOHATÝ ČLOVĚK. NAVÍC MATĚJ SE NIJAK NEVYHÝBÁ NEBEZPEČENSTVÍ, A POKUD JEŠTĚ MÁ SLOVO EXPEDICE NĚKDE SVOJE MÍSTO, TAK I KDYŽ JI PŮVODNĚ MATĚJ NEZAMÝŠLEL, PAK JEHO CESTA JISTĚ TENTO POJEM NAPLŇUJE. S POKOROU SI MYSLÍME, ŽE JE TO JEDEN Z NEJZAJÍMAVĚJŠÍCH ROZHOVORŮ, KTERÝ JSME KDY UVEŘEJNILI.
Matěji, co bylo hlavními motivy a podněty, že jste vyrazil na tuto cestu?
Je zvláštní, že ačkoliv jsem na to odpovídal už snad milonkrát a v šesti jazycích, pořád jsem si ještě nenacvičil jednoduchou odpověď. Zkusím to pro vás: bylo to hlavně zlomené srdce a touha utéct od všeho co znám. K tomu jsem byl “prý nevyléčitelně” nemocný. – Tak dlouho na mě padaly kameny, až jsem se rozhodl je zahodit a začít znovu.
Co jste od té cesty očekával, co očekáváte nyní po skoro ročním putování?
Nejdřív jsem si myslel, že nějakým zázrakem vrátím všechno tak, jak to bylo. Pak jsem doufal, že objevím nějaké hluboké pravdy o světě. Teď už se spíš jen tak zklidňuju a smiřuju s tím kdo jsem, co dělám a že všechno je tak, jak má být.
Prozaicky řečeno jsem ale jel (a jedu) pro tři jednoduché věci: pro zdraví, lásku a víru. Zdraví se rapidně zlepšilo, bolavé srdce tluče sebevědoměji a mysl je ukotvenější.
Co obnášelo tady všechno zanechat a tzv. se vymazat ze systému?
To hlavní je se jednoho rána probudit a říct si: “Udělám to”. Čekáním na tohle rozhodnutí jsem nicméně strávil dva bezesné týdny, kdy jsem přemýšlel o tom, jestli tu cestu opravdu potřebuju a jestli nedělám jenom rozšafné gesto ‘aby věděla, jak moc mě to vzalo’.
Nakonec, jako u všech mých rozhodnutí, to rozetnul vesmír. Těsně předtím, než začal semestr, uviděl jsem na Aukru to úžasné kolo, bez rozmyslu jsem ho koupil a bylo rozhodnuto: vykašlat se na poslední rok studia, zrušit firmu, prodat, darovat nebo vyhodit všechno, co nebudu potřebovat, odstěhovat z Prahy to málo co zbylo k babičcce do Hodonína,… to všechno už šlo samospádem a událo se to rychleji, než jsem to stačil vstřebat.
Cestujete s opravdu dost nízkým rozpočtem, v roce 2009 jste stopem procestoval za čtyři sta korun Rakousko, Itálii, San Marino, Švýcarsko a Francii. Na celou roční cestu jste měl asi 25 tisíc korun. To spoustě lidí nestačí ani na měsíc. Musíte být opravdu hodně skromný…. Jak se dá vyžít s takovým málem?
Ve skutečnosti jsem neměl ani těch pětadvacet tisíc. Vybral jsem ty peníze až na dřeň z kreditky a z debetu s tím, že v otázce, jestli pojedu nebo ne by peníze rozhodně neměly být rozhodovacím faktorem. Musel jsem jet a byl jsem rozhodnutý riskovat všechno. Peníze činí člověka zbytečně opatrným a já jsem prostě věděl, že jsem schopný přežít na jakémkoliv místě na světě, úplně stejně jako ti lidé, co už tam žijí – tak proč se bát?
Abych byl konkrétní, nekupuju suvenýry, neutrácím za vstupné do památek, jím jen jednou nebo dvakrát denně a všechno jídlo si vařím: kuskus, rýže nebo instantní nudle a koření podle nálady. K tomu si v každé zemi zjistím, co jedí místní a snažím se přizpůsobit. (Například v Íránu je to chleba, cibule, rajčata a vejce.)
Skoro nikde není problém dostat se pod dva dolary denně, jen to chce silnou vůli. Poustevničit takhle celou dobu ale samozřejmě není účel, takže teď, když už jsem na tom líp, většinou večeřím v čínském bistru – jde jen o to, ukázat že to jde, a že peníze nejsou nepostradatelné, jenom činí život jednodušším. Ale jednoduché výzvy jsou jako laciné štětky – nestojí vám za to.
Stalo se vám, že jste měl opravdu hlad a došly vám peníze?
Hlad jsem samozřejmě měl, ale vetšinou jen kvůli tomu, že mi došel benzin do vařiče, neměl jsem vodu nebo došly zásoby. S penězi jsem na tom byl nejhůř v Íránu a Turkmenistánu, kde jsem žil měsíc za zhruba $10 a ty jsem povětšinou stejně utratil za cigarety (univerzální sbližovací nástroj) a kolu, protože jídlo, pokud nejste moc vybíraví, je na celém světě skoro zadarmo. Ale přiznávám, že jsem tehdy už začínal mít trochu strach a tak jsem se přestal stydět o jídlo požádat. Mám vůči íránské pohostinnosti velký dluh a doufám, že snad budu mít přiležitost ho někdy splatit.
Před vaším odjezdem vám byla diagnostikována Crohnova nemoc. Při cestě musíte často jíst nekvalitní stravu, pít špatnou vodu, stravovat se s domorodci, kdy nevíte dobře, jak jídlo upravili. Nebojíte se, že by se vám nemoc mohla díky tomu zhoršit?
Jsem naprosto přesvědčený o tom, že to je jenom civilizační choroba a moje cesta mi dává za pravdu. Říkali mi, že bych neměl cestovat, jíst ovoce a zeleninu, kouřit a pít, brát dalších deset let prášky, které mi pravděpodobně zničí ledviny a játra… Léky mi došly už po dvou měsících a můj stav se v dlouhodobém horizontu stejně zlepšuje. Když jsem vyjížděl, musel jsem na velkou snad šestkrát denně a šla ze mě jenom krev. Pak se to stávalo jen když jsem nebyl psychicky v pohodě, takže je jasné, v čem je zakopaný pes a žádná dieta nebo změna životního stylu v tom nedělá rozdíl.
Jedete také na kole z bazaru, mnozí cyklisté aniž by vytáhli ještě paty z domu, obcházejí sponzory a natahují ruku. Vy jste se vydal na opravdu náročnou a hodnotnou cestu, a přesto jste žádného sponzora neoslovil. Proč?
Protože v tomhle případě jde o cestování až v druhé řadě. Protože přece ani při vší dobré vůli nemůžu po někom žádat, aby mi sponzoroval cestu, na které se hodlám vyrovnat s vývojem svého dosavadního života – jak jinak bych mohl zůstat sám k sobě upřímný (nebo ke čtenářům mého blogu, kterým se ale vlastně po každé etapě zpovídám hlavně sám sobě), když bych věděl, že za tím vším je papouškování s logy a značkami a závazek příspěvku na Facebooku (minimálně) každý týden? Moc dobře vím, že sponzoring není sranda na výletě zadarmo a jsem přesvědčený, že ty peníze, co bych mohl dostat, jsou pořád moc velká cena za moji skutečnou cestovatelskou svobodu.
Většina cestovatelů naprosto mlčí o svém intimním životě na cestě, vy se na svém webu velmi diskrétně a poeticky odhalujete. Nebojíte se, že po přečtení vašich stránek by mnohá dívčina zatoužila zahřívat vám tu druhou stranu karimatky…? Máte nějaké fanynky?
Tajně v to doufám…
Vyjížděl jste s tím, že potřebujete pro svou duši samotu a odloučení, ve kterých nacházíte odpovědi na palčivé otázky bytí. Ale později jste se zase cítil velmi osamělý. Zatoužil jste během putování mít někoho po boku? Cestovat s někým delší dobu? Šlo by to?
Protože jeden člověk je toho schopen udělat velice málo, jsme od přírody tvorové společenští a dávno předtím, než k tomu stačilo jedno tlačítko na sociálních sítích, jsme toužili (a toužíme) své životy nějakou formou sdílet, protože nějak vnitřně tušíme, že pokud zůstaneme uzavřeni v sobě, nic tu po nás nezůstane. Proto jsem začal psát blog, abych tak překonával svoje odloučení a umožnil těm, kteří chtějí, cestovat se mnou. Vědět, že tam někde jsou lidé, kteří to se mnou prožívají, je něco, co vám pomůže překonat i ty nejhorší splíny. Na druhou stranu jsou ale moje cíle tak specifické, že potřebuju veškerá rozhodnutí dělat podle sebe a na nikoho se neohlížet, takže je jasné, že tohle musím absolvovat sám. Tu a tam se moje cesty protnuly s cestami někoho jiného, sdíleli jsme na chvíli nějaký společný cíl a tak jsme cestovali spolu. Jakmile ale bylo potřeba změnit plán jen proto, abych nezůstal sám, bylo jasné, že se musíme rozdělit. Třeba ale najdu někoho, s kým budu sdílet plány na celý život..
Jaká setkání vás během roční jízdy ovlivnila?
Je zajímavé, že každé z velkých setkání, která mě potkala, tak nějak vyřešilo jeden z cílů, pro něž jsem tuhle cestu podstoupil: v Itálii jsem pracoval pro Tonia Creanzu, který mě svým úžasným olivovým olejem víceméně vyléčil, Pařížan Brice Andlauer, se kterým jsem projel půlku Íránu, ve mě, ačkoliv jeho cesta byla kratší, znovu probudil víru v putování a nakonec jsem v Kašgaru potkal Duan Wang, která mě konečně vysvobodila z mého mnišského odmítání a která mě měla naučit, abych za lásku netruchlil, protože neexistuje nikde jinde než v přítomnosti.
Po těchle třech setkáních jsem byl znovu kompletní a konečně se mohl soustředit sám na sebe a na Cestu.
Co pro vás znamená konkrétně překročit diskomfort?
To se mi ještě pořád nepodařilo zjistit, nicméně ze všech nezmarů počasí dám přednost větru, kroupám i sněhu před deštěm. A taky bych se obešel bez nocí, kdy bylo pod mínus deset, nicméně se snažím zůstat duševně silný tím, že všechny peripetie vítám s otevřenou náručí – věřím přece tomu, že tady neumřu, takže když nejde o život, jde o ho*no…
Celé se to navíc cestou na východ zvolna stupňuje, takže jsem si v mé mysli postupně vybudoval vypolstrovanou komnatu lhostejnosti a už ani tak moc nenadávám, spíš se uklidňuju tím, jak o tom budu psát, až to bude za mnou.
Při jízdě světem jste zažil mnoho horkých chvil, nebezpečenství a nepřízeň počasí…. Kdy jste se opravdu bál a co bylo pro vás těžké překonat?
V albánských horách jsem v noci našel u stanu docela čerstvý otisk medvědí tlapy, v Řecku na mě dorážela smečka divokých psů, v Turecku jsem skoro zmrznul v sněhové vánici, v Íránu se mi během cesty pustinou udělalo nesmírně špatně a ztratil jsem se, do toho všude varovné cedule, že tam žijí gepardi, v Kyrgyzstánu jsem si při přejezdu téměř čtyřtisícového průsmyku Tonmurun sáhl opravdu na dno, v mínus patnácti bojoval se sněžnou slepotou, výškovou nemocí a hledal prakticky neexistující silnici mezi vlky. Nejdrsnější částí cesty pak byly tři tisíce kilometrů skrz severní okraj Taklamakanské pouště. Tím nejtěžším pro mě ale stejně bylo vyrovnat se s tím, že žena, o které jsem byl přesvědčený, že si ji vezmu, byla pryč, a že se opravdu, ale opravdu musím začít dívat dopředu, k novému východu – v tom je taky skrytá ta největší symbolika cesty, proto icycleast: jízda na východ.
Přes všechnu úctu, kterou projevujete jednoduchému žití, ať tím, že ke svému životu na cestě nepotřebujete téměř nic, nebo tím, že se pohybujete ve velmi chudých oblastech a sdílíte s jejich obyvateli mnoho chvil, věříte ve správnost civilizačních výdobytků. Jak byste to vysvětlil?
Nemyslím si, že to je kontradikce – jde o způsob, jak ty věci používáme: Není špatné něco vlastnit, jen si musíme dávat pozor, jestli ty věci spíš už nevlastní nás. – Je smutné, že přes sluchátka už nevnímáme zvuky probouzejícího světa nebo že skutečně krásné okamžiky prožíváme až doma, zprostředkovaně, skrytí za čočkou svého foťáku. Je ale skvělé, že můžu pracovat nebo být ve spojení kdykoliv a odkudkoliv, to přece nemá cenu shazovat. Abych to shrnul, nemyslím si, že civilizace je sama o sobě špatná, jenom kvůli ní občas zapomínáme na to, co je opravdu důležité.
Projel jste Čínou velké penzum kilometrů, Číny se spousta lidí bojí, jednak díky politickému režimu, díky zákazům do některých oblastí, díky nemožnosti se domluvit. Jaké vy s ní máte zkušenosti?
Je to zatím nejšílenější země, jakou jsem kdy navštívil. Čína je světem sama o sobě, takže pokud to půjde, chtěl bych tu zůstat déle, jelikož teprve po třech měsících začínám téhle zemi rozumět – a to jak doslova, tak přeneseně. Všechno je tu jinak – začíná to otřepaným soubojem vy versus čínské hůlky, pokračuje luštěním posledního používaného hieroglyfického písma na světě, šílenými řidiči všeho možného v obrovských ulicích dravě rostoucích velkoměst, absencí všeho jídla, na které jste byli zvyklí, vymazáním snídaní, protože tu prakticky neexistuje pečivo ani mléko, ztrátou soukromí, přepnutím z Googlu na Baidu a z Facebooku na WeChat.
Ale taky jsou to nádherné parky a ještě nádhernější děvčata, pro které jste jako běloch automaticky finalistou soutěže krásy, o čemž vás beze studu pořád dokola přesvědčují povzdychem “oh, you’re so handsome” a vy jenom rudnete a netušítě, jak na to odpovídat, protože víte, že jste se už týden nekoupali a potřebujete oholit.
Co se týče státního aparátu, kromě občasné byrokracie, se kterou se často zapotí i sami úředníci, se s ním téměř nesetkáte. Čína i pro laické oko působí mnohem svobodněji než Írán a narozdíl od něj si tady většina lidí si s politikou vůbec hlavu neláme.
Samozřejmě, že mě občas některé kulturní rozdíly vytáčejí, jako třeba když uklízím v baru, je už zavřeno, přijde zvědavý Číňan, zapálí si cigaretu a jakoby mu to patřilo napochoduje přes zrovna umytou podlahu do kuchyně, kde si sedne, vytáhne z kapsy smažené kuřecí pařáty a s nechutným mlaskáním si prohlíží deset minut ledničku… Ale i to je nakonec jeden z důvodů, proč jsem tady, tak mi nezbývá než jenom kroutit hlavou.
Vaše cesta není za památkami, je to filosofická cesta do nitra vaší duše, na jejímž konci byste chtěl být člověkem, jakým jste si vždycky přál být. Jakým jste si přál být před cestou, a jakým si přejete být teď?
Myslím, že ta představa se za celou tu dobu nezměnila. Chtěl bych se stát člověkem, který je hrdý na to, čím je, věří v to, co právě dělá, a nikdy se nemusí za sebe ani za svoje rozhodnutí (a jejich důsledky) stydět. Zní to jako klišé, ale pokud k sobě máme být upřímní a snažit se tahle tvrzení naplnit do samé hloubky jejich významu, je to na jeden lidský život docela dost práce.
Když byste si trošku zabilancoval, co všechno dobrého či zlého se vám přihodilo, co vás změnilo? Získal jste nějaké nové dobré vlastnosti?
Myslím si, že člověk se nijak moc nemění. Na cestě spíš ty osobnostní rysy víc krystalizují a člověk se tak nějak stává ryzím, se všemi svými vlastnostmi, obnaženými na dřeň. V mém případě jsem se naučil stát si za tím, čemu věřím a čím jsem, být tím ryzím mnou, přestože někomu se to líbit nebude (ale někdo to snad ocení). Už jsem dost starý na to, abych věděl, že nemá cenu se srovnávat nebo řídit podle někoho jiného, protože většina lidí stejně bezostyšně kecá a vychloubá se, aby dostáli tomu obrazu sebe, který si vytvořili ve své hlavě. – Jako můj současný zaměstnavatel Mike, který mě měsíc krmil historkama o jeho staromládeneckém promiskutním životě s pěti přítelkyněmi bez závazků, a potom, když nadhodím, že jestli ho jeho mladičká roztomilá přítelkyně Elsa nechá, že to s ní prubnu, tak se začne vrtět v židli…
Projel jste desítkami zemí, najel jste více jak deset tisíc kilometrů, s každým kilometrem jste se přibližoval ke konci Hedvábné stezky, na jejímž konci jste byl asi nejspíše ještě rozervanější, než jste odjížděl. Proč myslíte, že se to takto stalo?
Protože očekávání zabíjejí skutečnost a přestože jsem si tuhle velkou pravdu zaznamenal do deníku už někdy v prosinci, stejně se jich nemůžu vzdát. Člověk prostě přemýšlí příčinně-následkovým paradigmatem a já si v tomhle duchu myslel, že když udělám velkou věc, něco velkého se ve mě stane – a že se možná stane taky něco velkého kolem mě – ale svět na tohle všechno kašle. Svět kašle na vaše hodiny jógy a katechismu, na zázraky a pohádkové konce. Cíle nebo, chcete-li konce, jak jsem si uvědomil, ve skutečnosti totiž nejsou místy zadostiučinění, ale místy nových voleb. A já jsem byl tehdy tak vyčerpaný, že jsem už nechtěl znovu vybírat.
Nejspíš asi nevíte, co bude na opravdovém konci téhle vaší cesty, ale nebojíte se, že i když projedete tisíce kilometrů, stejně ten smysl života nenajdete a být stále na cestě vás nakonec úplně vyčerpá?
Myslím, že už jsem jen kousek od momentu, kdy se smířím s konstatováním toho, že komplexnost téhle otázky prostě nemá uspokojivou odpověď. Zatím tvrdím to, že život má, racionálně nahlížen, pramálo smyslu. Lidé ale racionálně jednají zřídka a jsou to emoce, které dávají životu význam. A jelikož ty nejsilnější emoce působí láska, takřka se zdá, že nezbývá, než konstatovat to, co už básníci dávno vědí.
Na cestě ale stále zůstávám, protože láska má milon podob a já hledám tu svou, úplnou, která bude spojovat lásku k vesmíru a ke světu, k člověku a k životu. Tu bych chtěl v sobě pojmenovat a proto se zatím nemůžu vrátit.
Je ale taky možné, že někde v amazonském pralese naráz zatoužím se vším seknout a okamžitě jet domů (ať je to kdekoliv). Vlastně na ten okamžik už od překročení čínských hranic čekám: pak mě tam někam potáhne opravdový Smysl, láska k něčemu…
Každý pseudocestoval dnes vydává hned knihu, váš příběh je ale opravdu silný, zážitky velmi hluboké a dost drsné ‒ často jste si sáhnul až na dno svých sil. Na webu píšete deník, který by se mohl hned vydat jako kniha, zamýšlíte něco takového?
Už od střední školy jsem toužil být spisovatelem – se vším, co, jak jsem si myslel, k tomu patří – sklenka skotské, přetékající popelník a starý dubový stůl…
Něco jsem psal už předtím, ale nikdy jsem to nedokončil. Snad, teď, když jsem si na to dal všechen čas, co mi zbývá, snad teď konečně řeknu něco s čím budu spokojený a co lidé budou chtít slyšet.
Uvědomujete si, že kdybyste vydal knihu, mohl být vzorem pro mnohé, hlavně mladé cestovatele?
Vždyť já sám jsem mladý cestovatel, tak co bych kázal rozumy?! Jestli ale opravdu budu mít odstavec (nebo knihu), abych to udělal, chtěl bych, aby moje cesta sloužila jako příklad toho, že v životě lze (kdykoliv, jakkoliv, kdekoliv) vždycky začít znovu, nehledě na příšerné výsledky v kvalifikaci. Že život je pohádka plná magických míst a kouzelných babiček, že se naše putování jen pramálo liší od odysejí klasických epických hrdinů a že každý má svůj velký příběh. A jestli to inspiruje byť jen jednoho člověka k tomu, aby se rozhodl ten svůj velký příběh prožít a vydat se na cestu za lepším životem, pak jsem možná udělal jeden velký krok za hledáním smyslu toho mého.
Máte teď nějaký konkrétní plán, jak bude vaše cesta pokračovat dál? Vybral jste si nějaké země, které byste chtěl navštívit nebo vám je jedno kudy budete projíždět, jde jen o to, někudy projíždět?
V Kyrgyzstánu jsem potkal jednu sladkou Chilanku, která ve mě zažehla touhy naučit se Španělsky, spatřit vrcholy And, zešílet po tequile, zahořet láskou v Ohňové zemi a najít si latinoamerickou manželku. Už je po slunovratu a tak, protože (obzvlášť po loňském roce) opravdu nenávidím zimu, pošlapu vstříc zemím Jižního kříže. Na Vánoce bych chtěl být v Sydney a v létě stihnout olympiádu v Riu, ale co se stane mezi tím, tomu už nechávám naprosto volný průběh. Teď je to teprve ta pravá svoboda, po které jsem vždycky toužil: jet kamkoliv nebo zůstat kdekoliv mě napadne, bez temporálních omezení a bez myšlenek na cestu zpátky, které definitvně přestalo existovat.