Ferghánské delirium

Zastávka v Samarkandu byla jak zabřednutí do stojatých vod. Přepadla mě nevýslovná lenost a naráz jsem nějak nevěděl, co dál: vlakem přes Uzbekistán?, další den tady?, úprk do Tádžikistánu? A tak jsem zevloval a utrácel peníze tempem, na které bych v Íránu ani nepomyslel (ale pořád je to míň než v Turecku), připadal jsem si zkompromitovaný a zkažený těmi penězmi a bylo mi ze sebe špatně. Je otřesné, jak jsem se vždycky někam těšil, jak jsem se na Blízkém východě těšil sem, do tepoucích měst Hedvábné stezky a teď jsem tu byl a jediné, na co jsem myslel, bylo jet zase dál, přičemž jsem už věděl, že ani tím dál to neskončí a já budu pořád šlapat na Východ, úplně stejně nespokojený a nejistý tím, co vlastně hledám, zoufalý z neexistence ničeho, co by se přede mnou zjevilo a řeklo: „Já jsem konec tvojí cesty, tak si odlož a najdi svůj mír.“ Snad by mi to mohla říct jen moje východní hvězda, po které za nocí toužím jako med po horkém mléku – moje Andromeda nebo Kasiopea na konci světa, v bezbřehých dálkách do kterých se moje doufající vychladlé ruce natahují naprázdno. 

Abych to rozetnul, rozhodl jsem se v pondělí ve 3:30 vyrazit nočním vlakem do Taškentu. Jednak abych měl na další noc v ruce opět nějaký papír, kdyby něco, a taky proto, že jsem prostě musel rychle vypadnout. Aby z toho pro tebe taky něco bylo a já pořád jenom neznásilňoval ty nevinné odstavce vylíváním svých smradlavých zkažených srdcebolů, pozastavím se nad tím, jak vypadá takové uzbecké cestování vlakem: lístky se kupujou v úplně oddělené části nádraží, protože aby ses dostal do hlavní budovy, musíš se prokázat už koupeným lístkem, u brány ukázat pas (to platí taky pro domácí) a pak ještě jednou to samé i s rentgenem zavazadel u dveří nádražní budovy – vlastně to funguje úplně stejně jako na letišti. Hrozivé, mohutné tři světla proříznou tmu přesně na čas. Myslel jsem, že za kolo bude potřeba úplatek průvodčímu, ale je to v cajku – dokonce zamkne dveře do dalšího vagónu, aby kolem kola nikdo nechodil. Deset minut potom, co se rozjedeme, si jdu vzít z brašen ještě nějaké věci a na druhé straně zamčených dveří na mě křičí do ruda naštvaný, opilý Rus, ať mu otevřu. Nevzrušuju se, odpovídám že je prostě zavřeno a ukazuju, že tam je kolo, on ale silou všech svých promile začne zkoušet vyrazit dveře a vypadá to, že se mu to může i povést. Není potřeba hrát si na hrdinu: zajdu za průvodčím, ať ho zpacifikuje a jdu si lehnout.

(z konce vagónu se ozývá mohutný řev)

Je to nejlevnější možný vlak, takže je samozřejmě narváno a je potřeba se rychle zorientovat a obsadit lehátko, jinak budu muset sedět, nevyspím se a nic potom neujedu. Ani pak ale není vyhráno – další boj se vede o matrace a polštáře – projdu půl vagónu a podaří se mi ukořistit předposlední – a rychle zpátky, než mi někdo zalehne bezva místo u kola a záchodu na konci vágonu. (což vůbec není bezva místo, jak se potom ukáže – ležím přilepený u horního konce okna a po deseti minutách jízdy mi profukující vzduch skoro zmrazí mozek – utěsňuju okno bundou a svetrem a už to docela jde).

Z Taškentu si pamatuju jenom uzoučkou uličku tvořenou vyřvávajícími taxikáři po cestě z nádraží a nádherné Rusky všude kolem (a minisukně! a podpatky!, ach!). Musel jsem ale jet a tak jsem jel – spal jsem sice jenom tři hodiny ale jako pokaždé, když si trochu odpočinu, to jelo jak po másle, i když cesta začala zvolna stoupat a na východě začaly rašit z linky obzoru obrovské bílé hory. Krajina tu byla zelenější a spasená tráva tvořila nádherný svěží koberec. Kolem silnic bez hnutí stály krávy jak plastoví vojáčci a v centrech měst a vesnic panoval ten typický mumraj plný aut, lidí, a zvířat, který ti pokaždé znovu připomene, že jsi v Asii.

Jak už jsem říkal, jelo to bezvadně, tak jsem si dovolil na oběd zastávku na pivo. A už to frčí: strkají mi plov, jeden stogram vodky, čaj, studený čaj na cestu, druhý stogram, chleba,… a střídavě na všechno bez přestání ukazují, „jez!, pij!,“ jakoby snad bylo v mých silách do sebe hodit všechno naráz. Ptají se jestli potřebuju ještě něco, v dobrém rozmaru říkám, že ženu a už ji volají, „vot éto Varna, ta potřebuje muže, no není hezká? Je, že?“ – „Má dvě děti, potřebují otce, tak si ji vezmi, večer bude svatba, uvaříme další plov a hezky se opijem!“ – V Asii jsou naše těžkosti tak jednoduché a naše banálnosti tak složité…

Vlastně to samé se mi stalo o nějaké dvě hodiny později v Angrenu, kde mě pozvali na celou flašku a tři šašliky, odešli ale bez zaplacení a i když jsem byl dlužný jenom dva dolary, na chvíli mě to rozhodilo; na tom má ale asi zásluhu moje do výšin vycizelovaná hladinka, která mě teď taky nutí si lehnout, za Angrenem to teda zalomím. Na východě se nad průsmykem Kamčyk honí temné mraky zítřka a tak ani nestavím stan, abych ho ráno nemusel balit mokrý – natrhám jenom pár trsů trávy, které si rozložím po podlaze v opuštěné pastevecké boudě a okamžitě spím bezesným důvěřivým spánkem.

Krev v Dangaře

Kdysi dávno bylo údolí Ferghana samostatnou enklávou, což se rozumí samo sebou, protože je to takový malý kus tajemné pohádkové země, obklopený ze všech stran obrovskými horami. Jenže sovětské byrokratické pravítko se s historií nepáralo a tak je teď největší část údolí připojená úzkým páskem krajiny kolem řeky Syrdarji, k Uzbekistánu. A tímhle úzkým pásem země jsem musel projet a kormidlovat svůj koráb úzkým hrdlem dva a čtvrt kilometru vysokého průsmyku Kamčyk, který střeží tajemství Ferghánské kotliny po staletí.

Abys rozumněl, jak ukrutně tence je ta kotlina k Uzbekistánu připojená: z Taškentu tam vede přes uzbecké území jedna jediná silnice (po které jsem jel). A ta silnice je tak strategická, že během třiceti kilometrů stoupání na průsmyk mineš snad čtyři policejní checkpointy, je tam zakázáno cokoliv fotit nebo natáčet (ale stejně jsem neodolal), všude jsou vojáci se samopalama, každý kdo projíždí si musí registrovat před průjezdem pas a auta tu kontrolují jako na hranici. 1984, je to tady.

Ale pak už stoupám vysoko do hor, kam ani byrokracie nedosáhne, až do mraků, kde mě pohltí chlad a vlhko, všude kolem je ještě sníh a mrholí, to jsem ale teprve v půlce; míjím ceduli s první zmínkou o Číně (Kašgar 907) a pak silnice mizí k nebi, obrátím hlavu vzhůru a znovu ji najdu: klikatí se kolem posměšně vztyčené falické hory jako točité schody do černokněžníkovy věže, nahoře, kde drží smutnou zneuctěnou princeznu, jsou temné mraky reality, které ji nikdy nepustí, je to místo, kde se rodí blesky a já tam stejně musím, abych si ji vzal do své paměti a splul v jejích sychravých slzách k zlatým vlasům v údolí, které voní svěží zelení, rozkvetlými stromy a čerstvým kokandským chlebem, který ženy nabízejí u silnice.

Po cestě nahoru mi praskla špice a tak jsem spěchal do Kokandu, abych našel obchod s utahovákem kazety, protože jen s řetězem mi to nešlo povolit. Na okraji města už je ale jasné, že to nestihnu před zavíračkou, takže když na mě snad popáté někdo volá z čajchany (choyxona, takhle se to píše), zatočím a jsem v tom zas – s třema opilýma Uzbekama (to jsem bohužel nepoznal ze silnice) Nězamem, Namonem a Alešarem pijeme jeden stogram za druhým, Alešar má totiž narozeniny. Jedeme potom do jiné čajchany na jeho velký narozeninový plov, kde pijeme ještě s dalšími jeho známými, večer nabírá na obrátkách a všechno vlastně vypadá bezvadně, jenomže pak s Alešarem soutěžím v pití piva na ex a protože na pivo tu nejsou zvyklí (jako já), v kombinaci se všema těma flaškama vodky ho to strašně zničí a jeho opice ho zalehne celou svou vahou. Deset minut nato si všimnu, že konverzace naráz přešla do velice emotivní uzbečtiny a Alešer naráz úplně zešílí – a není to pomatené, zábavné šílenství, je to fanatické, zběsilé šílenství, které ho celé pohltilo a nepochybuju o tom, že jestli bude chtít, všechny nás tu zabije. Pedtím demonstroval, jaké má svaly a že prý necítí žádnou bolest – nebral jsem to tehdy vážně, ale teď s desivým řevem, ze kterého jde strach, takový strach, jaký snad dokážou vyvolat jen turkické jazyky (je to v nás snad zakořeněné už od té dějinné bitvy u Vídně) přeskakuje stůl a běží ke mně, rozmačká přede mnou holýma rukama dvě skleničky napadrť, stůl je celý od krve, s řevem o sebe ohýbá příbory a odhazuje na zem kovové vlnky bývalých lžiček. Oči mu ďábelsky planou a je celý brunátný, až se rozkašle ze svých ukrutně silných cigaret Troika, což je signál pro nás ostatní, abychom na něj naskákali a zpacifikovali ho. Do toho se po koberci začne prohánět další Alešerův opilý kámoš v zablácených gumákách, zrovna když vchází majitel, který s neuvěřitelnou vyřídilkou všechny odkáže do patřičných míst a naráz sedím sám v prázdné místnosti a přemýšlím, co tam dělám. Už se mi nikam nechce – prý můžu spát tam – což taky využiju.

Játrové ragby

Ráno jsem narazil na servis kol (no, byl tam nějaký chlap a měl před sebou rozmontované bicykly, tak jsem tak usuzoval), že mi tam pomůžou vyměnit tu špici. Jenže taky neměli utahovák na kazetu, takže, protože to samo sebou nechtěli vzdát, mi rozdělali celý zadní náboj. Když jsem viděl, jak se do prachu na zemi sypou kuličky z mého zadního ložiska, šel jsem totálně do vývrtky, jenže pak to trumfli tím, že zapomněli, jak jdou po sobě prstýnky (a já jsem to nesledoval, protože jsem na to neměl žaludek) a když jsem kolo nasadil zpátky, dřelo ráfkem o vidlici. Říkám, že je to celé špatně, ale nikdo mě neposlouchal a začali mi povolovat špice aby si „to jako sedlo“, to už se o mě pokoušely mrákoty. Nakonec jsme to pod mým vedením dali na třetí pokus (během čehož praskly další tři špice) dohromady, ale bylo to pořád trochu mimo a než aby posunuli osu, začali se mi rýpat v doteď perfektních brzdách. Hotovo. Po čtyřech hodinách (výměny špice!!) odjíždím s tím, že budu potřebovat nový náboj.

Už po čtyřiadvaceti kilometrech jsem zastavil v Yangiqorganu na oběd(pivo) a už tam zůstal, protože během hodiny jsem měl v sobě opět tři sta gramů vodky, dvě piva (Českoe zoloto, tak se jmenovaly) a dva půllitry portského. Nesedělo se tam ale špatně – skoro celé odpoledne chodily kolem holky z učiliště, bylo to jak kino – ten koktejl ruské a asijské krásy mě opíjel ještě rychleji, šílel jsem z nich, jak tam chodily v těch školních stejnokrojích s krátkou zelenou sukní a rozepnutou bílou košilí a usmívaly se na mě… jenomže Ferghánská kotlina je nejkonzervativnější oblast v Uzbekistánu a tak jsem večer žádnou nepotkal, protože nikam nechodí (ačkoliv mi můj yangiqorgánský hostitel Vatirov nabízel, že můžeme na diskotéku a tam si je za sto tisíc so’m koupíš…)

Ještě si vzpomínám na dvě věci, které je potřeba zmínit: abys byl v obraze, tak Islam Karimov je samozřejmě znovu prezident, když vyhrál volby docela jasnými devadesáti dvěma procenty v prvním kole, jak jsem se dozvěděl u večeře, kde mi naservírovali polívku a kalíšek „čistoe“ – myslel jsem, že to je prostě vodka, ale nebyla, myslel jsem taky že vypiju všechno, ale tady jsem teda narazil na svoje limity – byl to vlastně skoro čistý (96%) alkohol a když jsem ho pil, myslel jsem, že se na místě odpařím. Jícen mi hořel jako Kalifornie v létě a žaludek se mi zuřivě obracel po jediném loku…

Další den byl víceméně stejný, ujel jsem o něco víc, ale první zastávka v čajchaně zase okamžitě znamenala vodku v takových kvantitách (pět lahví pro tři lidi), že už nebylo možné jet dál. S nostalgií jsem teď vzpomínal, jak jsem se v Íránu těšil na země, kde zase budu moct pít, rozhodně jsem ale nepředpokládal, že moje játra budou hrát takovéhle ragby. Tohle není ta sranda, jakou jsme s alkoholem dřív mívali a já musím přehodnotit svůj sen o osamělém spisovateli s lahví vína – dokonce ani krásně se ožrat v boží den na sluníčku (a odpusť mi tu upřímnost), nepřinese byť jenom iluzi štěstí v kterou jsme dřív s lahví doufávali. Tak. Je potřeba soustředit síly jiným směrem, protože v tom deliriu, v té deziluzi je naráz jasné, že duše je mrtvá a že milost musí sestoupit z nebe, protože když k nám přišla láska, nebyli jsme doma a chlévy byly prázdné, jen vlkům svítily opile oči. Jak říká Céline, stíny našich předků kráčely v prachu roku 1900 a hledali nové hračky dvacátého století – a moje duše se válí v prachu roku minulého a zoufale si přeje hrát. Teď hned.

A takhle jsem se dotrmácel do Kyrgyzstánu. Na nějaké registrační zákony jsem se, jak vidíš, nakonec úplně vykašlal, ale na hranici jsem si schválně vzal kraťasy, snažil se působit co nejvíc turisticky a opakovat, jak se mi v Uzbekistánu líbilo, takže mi to prošlo. Na Kyrgyzské straně probíhala kontrola tak, že se mě zeptali: „Tourist?“ – „Da.“, dostal jsem razítko a to bylo všechno. Cítil jsem se skoro až podvedený, že jsem neměl „ten pořádný hraniční zážitek.“ V Oši, posledním velkém městě údolí Fergána teď sbírám síly k přejezdu Nebeských hor (Ťan-Šan). Už jenom čtyři třítisícové průsmyky a jeden týden mě dělí od Říše středu…

Přidat komentář