Devadesát plus dva

„Je to možná trochu melancholické, jak se tak snažíš držet se všech lidí a vzpomínek, které ti propadnou mezi prsty jako nedokouřená cigareta, narychlo zašlápnutá na chodníku, když přijíždí vlak z Berlína. Ale přijdou další noci a víc čerstvého vzduchu a další vzpomínky v příští stanici – v případě, že jsi připravený a odhodlaný nikdy nezmeškat svůj vlak.“

— Marcus Almond

1

V Medellínu je čas opomíjeným bratrancem ze třetího kolena, se kterým se setkáváš jenom sporadicky, a vidíc ho, sotva si vzpomeneš na jméno. Co ti ale neunikne je, jak šíleně se od naposledy změnil a to ti nemilosrdně připomíná, že stejně tolik vody uběhlo i ve tvém životě.

Přesně takhle byly pryč tři měsíce, během kterých jsem se dvakrát neúspěšně pokusil z města vypadnout, nakonec jsem ale vždycky zůstal, už se mi vlastně nikam nechtělo a úplně jsem zapomněl na můj skarabeovský úděl ve kterém tlačím svoji hovnivou kuličku namotávající na sebe střívka času ze země do země, vždycky předtím, než vyprší těch pár týdnů, co mi kdo dovolí se producírovat mezi jejich hraničníma plotama; snad jsem z toho byl už unavený – představ si to sám: víc jak dva roky bezcílně bloudíš světem, abys něco našel a když už máš možná trochu pocit, že jsi na správně stopě, když se ti konečně někde líbí tolik, že přestaneš myslet na to, kam dál, stejně nemůžeš zůstat. Tři měsíce tady a tři měsíce tam, nikde ale napořád – svět je rozžhavená písečná pláž po které s vykulenýma očima a bosýma nohama náhodně hopsáme směrem k moři zapomnění a snažíme se moc nespálit.

Jednoduše: v pase mám kolumbijské razítko z devátého května, není ale na tři měsíce, nýbrž na devadesát dní, květen a červenec mají oba po jednatřiceti dnech, no a já jsem si devátého července vzpomněl, že bych možná měl zajít na imigrační. Přešvihl jsem o dva dny – pokuta půl milionu pesos, žádná možnost prodloužení, deset dní na opuštění země a dalších padesát šest tisíc pesos za papír, který mi vůbec umožní Kolumbii legálně opustit. Au.

2

Normálně bych si řekl: „no tak jo, nastal čas, jedem‘,“ kdybych týden předtím nepotkal Isabelu, nádhernou Kolumbijku z Cali, která mi po třech nocích, kdy jsme spolu v Medellínu měnili povlečení v umění, krčíc a žmoulajíc prostěradla do surreálných Picassových soch, začala psát, že beze mě nemůže být, což mi, samozřejmě, zamotalo hlavu natolik, že jsem byl připraven udělat něco šíleného, třeba jako přestěhovat se za ní do Bogoty, kde studovala, najít si pořádnou práci a zapomenout na všechno ostatní.

No, po pravdě, nebyl jsem jenom připraven – týden nato jsem se sbalil a odletěl do Bogoty. Samozřejmě, že k tomu přispělo taky to, že jsem musel Kolumbii do deseti dní opustit, ale byl jsem rozhodnutý se vrátit, i kdybych měl tu hranici přeběhnout bez razítka. Byl jsem si tím dokonce tak jistý, že jsem kolo a většinu věcí nechal v Medellínu a po pár vášnivých dnech v Bogotě jsem jenom s malým baťůžkem stopoval do Quita a zpátky, udělat si fotku na rovníku a získat, pokud možno, nové kolumbijské razítko.

3

Po třech dnech v Quitu, (jednu noc jsem strávil v požární věži ve čtyřech tisících metrech nad mořem, na stěně vulkánu Rucu Pichincha, rozjímajíc ve tmě a vichru, kilometr a půl nad tím obrovským městem dole, klepoucí se zimou, spící na třech rozložených kartonových krabicích – ale stálo to za to…), po třech dnech v Quitu jsem to už nemohl vydržet a těšil jsem se zpátky do Bogoty. Za šest dolarů jsem si koupil jízdenku na noční bus k hranicím, do Tulcánu, kam jsem dorazil ve dvě ráno. Lilo jak z konve a už z předchozí návštěvy jsem věděl, že k nejbližšímu vhodnému místu, kdy bych si mohl natáhnout hamaku, je to zhruba dvě hodiny pěšky, takže jsem radši vypláznul tři dolary za taxík k celnici a v kolumbijském Ipiales jsem chytil ještě poslední noční noční autobus do Cali. Do Bogoty se mi povedlo dostopovat další den v osm ráno, což je na Kolumbii, kde notoricky neberou, docela výkon.

4

Jenomže když jsem se vrátil do Bogoty k Isabele, všechno bylo jinak. Cítil jsem hned, když jsem ji políbil, že to úžasné šílenství, které jsme spolu posledních pár týdnů prožívali, je pryč. Ale vůbec jsem nechápal proč.

5

-„A ta tvoje ex… vy spolu pořád jako mluvíte?,“ začala po dlouhém, zvláštním tichu v autě Isa.

-„Tak, občas si zavoláme, občas si napíšeme… Hele, proto jsi mi poslala screenshot z mého instagramu?“

-„Myslíš že je to normální?“

-„Co? Cože? Co je normální?“

-„Že si spolu píšete a že tě ta čubka sleduje na instagramu a že ti lajkuje fotky?“

-„Jaká čubka?!…“

-„Takže ty si myslíš, že je normální, že si píšeš se svou ex.. no OK, tak já teda asi pozvu toho svýho na kafe, ne?“

-„Jo, protože to je úplně to stejné, že jo… ty se svým ex, tady, v Bogotě, na kafi a holka, která je tisíce kilometrů daleko a líbí se jí moje fotka… Opravdu?!“

-„To je úplně jedno, kde ta perra je – smaž si ji z přátel, ignoruj ji, ale né, tobě se taky líbí její fotky na Instagramu…“

-„Tak za prvé: jsou to fotky. Za druhé: to že už s někým nejsi přece neznamená, že se musíte navzájem nenávidět – je to jako staré tričko, které jsi nosila, když jsi byla malá, až dokud se nezačalo trhat, ale i teď ho máš pořád ráda, i když už si z něj vyrostla a i když si ho už prostě nemůžeš obléct, pořád ho nemůžeš vyhodit. Tak se s tím smiř – byli jsme spolu šíleně dlouho a ona je pro mě pořád důležitá.“

-„Dobře, tak já zavolám svému ex a půjdem spolu zítra na to kafe, když to vnímáš takhle…“

-„Podívej, mě je to teď už úplně jedno – jenom jsem tě chtěl poprosit, jestli mě můžeš hodit trochu víc na sever – jedu zpátky do Medellínu. Hned teď.“

A víc už jsme si toho, (kromě trapného „Ciao“ bez polibku, potom, co jsme museli další hodinu po tomhle rozhovoru sdílet stejné auto v nekonečné bogotské zácpě), neřekli.

6

Tahle holka nechtěla abych pro ni žil a psal básně. Byla to jedna z těch, které si skrytě přejí, abys na ně kašlal a dovolil jim se před tebou ponížit, a mně bylo dávno jasné že ze mě žádný latinskoamerický el macho, který by jí to splnil, nebude a tak jsem naráz byl znovu svobodný a připravený jet dál. Zbývalo mi sedmdesát kolumbijských dní, abych dal v Medellínu všechno do pořádku a pak se znovu vydám přes rovník, ať už na tom budu jakkoliv. Na tohle jsem čtvrt roku čekal – a už je konečně jasno – ekvádorská vysokohorská zima mi moc nesvědčí a tak pojedu do Brazílie.

7

Na severu Bogoty, stejně jako kdekoliv jinde v Kolumbii se nestopuje zrovna nelíp, ale po třech hodinách jsem konečně s pomocí cedulky Medellín stopnul přímáka. Diego jezdí třikrát týdně Cali-Medellín a tak mě od mojí postele dělilo už jenom čtrnáct hodin, možná trochu víc, protože je neděle a tak když se na cestě se objeví po čtvrté odpoledne policajti, musíme zastavit, uvolnit silnici a na odpočívadle počkat do osmi.

Dám si pozdní oběd – pečené kuře – dvě piva, sleduju v televizi medellínské fotbalové derby a už se nemůžu dočkat.

Deset minut před osmou policajt na parkovišti konečně mávne a my znovu vyjedeme do svěží letní kolumbijské noci, která voní trochu deštěm a trochu červencovým táborákem, do kterého ve svých šestnácti letech hledíš ruku v ruce s nějakou svou první láskou a nesmělýma panickýma očekáváníma. Jakoby všechno spláchl déšť a já měl před sebou úplně nový začátek.

Ještě deset hodin přes dvoje hory do mého zaslíbeného města.


V lednu 2017 se vydávám na nafukovacím kajaku skrz Amazonii z Ekvádoru do Brazílie. Nahlédněte do mých deníků, kupte si film Darién nebo např. náramek z Amazonie a podpořte tak vznik filmu z tohoto dobrodružství na Startovači!

https://www.startovac.cz/projekty/kajakem-amazonii/


Tento článek podpořili: Robert Zmeškal, Charlotte Jannaud, Jiří Neliba, Tereza Nguyenová, Libor Riška, Pavel Poledna, Jana Bohatá, Tomáš Tichý, Zdeněk Ambruz, Ondřej Damborský, Michal Birčiak, Tomáš Procházka, Filip Jeřábek.

Díky!

Přidat komentář