10:25, Transasya Expres

Natěšená lokomotiva pozvolna srká z nádrže první doušky nafty a dýchavičně u toho supí na druhé koleji ospalého ankarského nádraží, na jehož slavné dny už si pamatuje jen tmavnoucí dřevěné obložení (tak honosně aristokratické jaké dokáže vykouzlit jen bohatá minulost Orientu s Agathou Christie a její vraždou v tom inkriminovaném dřevěno-zlatém zbohatlickém vlaku). Už od včerejška jsem to cítil v kostech, že celý Vesmír a taky všechny buňky mého těla a dokonce i moje ranní moč a nezbytné výkaly s tou protivnou krví, to všechno už je dávno instruováno shůry a připraveno ve věčnosti Všehomíra na můj středeční odjezd, jen moje neklidná hlava občas zahraje pár ping-pongových výměn s co-kdyby-přece-jenom, ale tak nějak vím, že v to středeční ráno opravdu otisknu do ankarského bahna svoje poslední stopy, a taky že jo: pár minut po půl desáté otvírám s hořkým čajem a osmi míchanými vajíčky v žaludku velké tiché diskrétní dveře pokladny pro mezinárodní jízdenky a už mě nic nezastaví.

Stará jehličková tiskárna krákorá písmeno po písmenu moji třídenní budoucnost na lesklý papír jízdenky; pas, razítka, vízum?, rychle na druhé nástupiště – prý zvážit kolo – ale nakonec to vážení proběhne pouze uvnitř zkušeného oka nějakého nádražního oficíra: bez rozmyšlení píše do tabulky třináct kilogramů a stejně tak bez rozmyšlení mi v kanceláři naúčtují za kolo přirážku dalších čtyřiceti a půl liry, ačkoliv jsem prý do třiceti kilo neměl platit nic. Vzduch houstne tím, jak se do něj přilévá další a další turecké „haydy, haydy“, bůhvíproč se teď spěchá, jakkoliv všichni už teď ví, že za tři dny se v Teheránu na nějaké plus mínus pár hodin stejně nehraje.

Takže utíkám s kolem na konec vlaku, abych ho zamkl v zavazadlovém voze a s modlitbami se s ním rozloučil a věřil, že o něj bude postaráno a vykoukne na mě zas za tři dny, pokud možno ve stejném stavu jako teď, krásně naleštěné po všech těch opravách. A zase zpátky, vyzvednout u váhy svoje brašny – hodina před odjezdem teď vypadala zoufale smrsknutá a pokrčená pod nekompromisní pákou velkých rukou nádražních hodin a skoro se do ní všechno to zmatené pobíhání po nádraží nevešlo – pět minut před odjezdem už je ale všechno na svém místě – kromě mě: loučím se u dvěří s Ömerem, ujišťujeme se, že se znovu setkáme, ale znáš to – místa jednou tak familiární a skoro domácí, ty dveře a pokoje a kuchyně, jež tě hřejivě uvítaly v kotvišti svého ostrova pohodlí, mizí s přibývajícími kilometry v příboji vln času v nánosu bahna dalších měsíců a let pod hladinou rychleji, než by sis přál.

Špaček mé poslední camelky mizí pod břichem železného oře, který mě sotva před minutou polkl jedněmi ze svých červených šoupacích dveří a jakmile si sednu, zaříznu tím krk jedné velké etapy – vidím před sebou nový, čistý list a celé kupé naplní očekávání nevyhnutelného, jako sešitá pusa olympijského stadionu před startovním výstřelem finále sprintu na sto metrů, ticho natahované na skřipec – výstřel padne vždycky když už jsi ho dávno čekal, když už to mysl vzdala a svaly povolily – pak tě z letargie a ticha vytrhne cuknutí a koberec dlaždic nástupiště je neviditelnou silou tažen za horizont současnosti.

Lůžkové kupé pro čtyři (o moc hezčí, než bych čekal) sdílím s iránským párem z Kermanshahu. Pár, to je vždycky dobrá zpráva, protože to dost snižuje pravděpodobnost, že až se ráno probudím, moje věci už nebudou pod sedadlem, kam jsem je před chvílí odložil (já sám mám lůžko nahoře). Chce se jim ale spát a tak si najdou jiné, prázdné kupé, zbytek cesty už se jenom míjíme a já mám celé čtyřlůžkové království pro sebe, takže se taky natáhnu a tři hodiny dřímám, v bezvládné ruce učebnici ruštiny, k jejímuž intenzivnímu studiu se snažím už dva týdny dokopat, ale ještě jsem k tomu pořád nenašel dost mentální energie.

Kolem třetí se vydám na průzkum a zakotvím v restauračním voze – poloprázdný vlak je, jak se ukazuje, dobrodrůžo zájezdem pro západní turisty, kteří tvoří půlku osazenstva – sedám si ke Quntinovi a Brycovi, které jsem potkal už v Ankaře na nádraží a řešili jsme společně nakládání kol – jsou to dva zarostlí Pařížani, spřízněné cyklistické duše – jedou na kolech z Berlína do Teheránu, ale zima je zastavila východně od Istanbulu na deštivém pobřeží Černého moře, takže švindlují jako já a nechají se převézt přes studené východní provincie do Tabrízu. Dál je tu početná skupina francouzských studentů z istanbulské univerzity oslavujících konec Erasmu a jako vždy ještě početnější skupina Němců. V tom vlaku, ploužícím se s upachtěným tu-dum, tu-dum daleko na východ, nás všechny táhne k sobě pocit té „západní identity“, kterou sám v sobě tak rád popírám ve snaze splynout s davem, ale na druhou stranu máme všichni tolik zážitků, o kterých si je třeba povědět (a oprášit moji francouzštinu), takže zanedlouho okupujeme celou polovinu vagónu, plnými doušky vychutnáváme poslední možnost dát si pivo, tempo se zrychluje, plechovky se hromadí, dolary mizí v kapse rozesmátého opilého číšníka, který absolutně nemá páru o tom, kdo toho kolik vypil, k večeru se objeví ukulele a hlasitost stoupá, vzduch je šedý cigaretovým kouřem, který prořídne jen na chvilku, když personál dostane v Sivasu echo, že prý mají nastoupit inspektoři – za pět minut už ale cigarety doutnají v koutcích rozesmátých úst znovu, barvy splývají, účet roste, vlak se houpe, obrázek Atatürka na stěně padá a když po devíti hodinách vytahuju třetí desetidolarovku, alkoholem uťáplé svědomí se probudí, vrazí mi pár facek a je čas jít spát.

Ráno mě buší do hlavy klacek všech těch piv a nevypité vody, kterou nemám – bůhvíproč jsem doufal, že se bude rozdávat zadarmo. Je mi tak blbě, že se mi ani nechce jít pro vodu těch pár metrů do vedlejšího vagonu – k pití mám jenom litr toniku, jehož hořká chuť, po pravdě, moje vyhlídky moc nezlepšuje. Pak vyhlédnu z okna a na bolest zapomenu – v noci se ta kroutící se páteř dlouhého ocelového monstra protáhla králičí norou do světa za zrcadlem: brodíme se desítkami centimetrů sněhu v nekonečné bílé pustině směrem k obrovským netečným kamenitým horám čnícím hrozivě k nebesům – prosebně vzpínají své špičky k pětitisícovému Araratu někde tam ve sněžné mlze na severovýchodě. Koleje se provrtávají desítkami tunelů, kroutí se v kamenitých soutěskách, krčí se u schovívavých úpatí a shlíží spatra na dravé ledové potůčky pryštící dolů ze skal do flegmatických blankytně modrých jezer hluboko v údolích.

Ve čtyři odpoledne vlak dosáhne břehu jezera Van a nastává nejpodivnější část celé trasy: nákladní vagon je odpojen a přestupuje spolu s námi na zrezlou kocábku, na které se příštích osmdesát kilometrů přes jezero protáhne na pět hodin. Většinu cesty trávím s Brycem a německým extra-hippie párem Farina-Miguel(kterého zastihneš většinu cesty bez bot), sedíme na zemi na chodbě u východu, kolují dvě ukulele a jedny pětistrunné housle, docela nám to jde a tak se početná řádka lidí přesunuje ze sálu, kde hraje příšerně nahlas otravná turecká muzika, k nám a já si vydělám na teplý čaj. (O něco později už je i zbytek lidí, kteří v sále zůstali, otrávený halekáním té televize a když se pak jedna dáma zvedne, rázně k ní napochoduje a vypne ji, je odměněna burácivým, nadšeným potleskem).

Na druhé straně jezera, ve městě Van, na nás místo íránského vlaku čekají jen prázdné koleje a nabíráme tři hodiny zpoždění. Davu se třikrát zmocní panika a všichni se nahrnou ven a pak zase dovnitř – napočtvrté už se nikdo nevrací a čekáme na nádraží. Málem bych zapomněl zmínit takovou typicky východní příhodu při kotvení: když loď přirazila ke břehu, koleje tak úplně nelícovaly, což nádražáci nejdřív řešili omotáváním kotevních lan kolem všeho, co bylo po ruce a když to i pak vypadalo, že se vagon se zavazadly s největší pravděpodobností zřítí do vody, rvali do mezer mezi lodí a molem různě široké dřevěné špalky, než se jim konečně podařilo srovnat lodní koleje s těma pozemskýma. Myslím, že jsem nebyl sám, komu připadalo, že to dělají poprvé a když byl vagon znovu na pevné zemi, všichni jsme si oddechli.

V čekárně mezitím vypukla nějaká další panika, lidi se houfně tlačili k prázdnému pultu na konci místnosti a odkládali tam své lístky podle nějakého tajemného klíče, kterému jsem nerozumněl – potom vyšlo najevo, že se znovu rozdělují místa ve vlaku a tak jsem teď kupé sdílel s německými studenty Linusem a Frederickem.

Celý den jsem nic nejedl a těšil se na levné jídlo v íránském vlaku, ale večeře za sto čtyřicet tisíc riálů (4$) nebyla úplně to, co jsem si představoval, takže jsem se musel spokojit se suchou rýží a chlebem, bratru za třicet tisíc (asi dolar). I tak mi ale Francouzi, kteří večeřeli předražený salát za sedmdesát tisíc, záviděli. Chleba, který vypadá jako protiskluzová podložka do koupelny nicméně chutná jako papír.

Na turecké hranici v Kapikoy jsme před třetí ráno, všechny nás vyženou ven, do ledové noci a jako husy na provázku se šineme podél kouřícího vlaku směrem k budově celnice. Uvnitř se přes přehršel těl vytvoří na Turecko docela pěkně spořádaná řada a vypadá to, že všechno bude rychle hotovo, ale pak náhle zhasnou světla a celníci se místo razítkování pasů šťourají hodinu v krabici s pojistkama, takže nabíráme další zpoždění. Ženy mizí pod svými cudnými hidžáby.

Íránská pohraniční kontrola zadrží náš vlak místo pětatřiceti minut (jak zpupně hlásá jízdní řád, kterému už nikdo nevěří) na bezmála pět hodin, čas navíc přechodem hranic skáče o dalších devadesát minut napřed a zpoždění už se pomalu začíná počítat v řádech dnů a nikoli hodin. Samotná kontrola je ale naprosto bez problému, pohraničníci ve fajnových uniformách si vyberou pasy, které za dvě hodiny vrátí orazítkované, aniž by je nějak zajímaly naše fyzické bytosti. Pak nastoupí celníci s tím, že máme otevřít všechny tašky – jen v našem kupé jich máme přes deset, takže se jim do toho vůbec nechce, otevřou jen Linusův batoh, vytáhnou Lonely Planet o Íránu, který si zběžně s úsměvem prolistují a tím je naše celní kontrola u konce. O něco víc je zajímalo kupé Miguela a Fariny, které prohledali o poznání důkladněji a dlouze se pozastavovali nad knížkou s názvem Ethical Slut (Etická děvka) a výmluvnou ilustrací na obálce, která hranici překročila jen díky jejich dobré náladě.

Spal jsem ani ne dvě hodiny, jenže když jsem na chvíli procitnul, byl za oknem zase úplně jiný svět než ten který jsem schoval za zaklapnutá víčka mých unavených zarudlých očí a to mi nedovolilo spát dál: daleko na severu se pořád ještě táhl narudlý pás hor, ale k jihu už se rozprostírala obrovská horká pouštní planina, ze které jako akné občas vykoukla malá osada domů z vysušené hlíny a koleje si to štrádovaly po dokonalé přímce skrz obrovské jezero… které nakonec vůbec nebylo jezero, nýbrž moje úplně první fata morgána v silných paprscích íránského poledního slunce.

Před druhou ráno vlak prosviští přes Karaj a průmyslová seřadiště lemovaná smutnými zašedlými cihlovými zdmi na západním okraji Teheránu, pod a nad prázdnými, širokými, světlem zalitými magistrálami a se skřípěním brzd zastaví na tichém druhém terminálu hlavního nádraží. Vyzvednu si kolo, naložím brašny a přejedu do hlavní nádražní budovy. Do mého teheránského útočiště je to skoro dvacet kilometrů a telefon nikdo nezvedá, takže si v nádražní hale nafouknu karimatku, opřu kolo o sloup a natáhnu se na zem vedle ostatních na kartonech zkroucených pochrupujících bezprizorních mužů. Venku se spustí šílený liják a zatímco mě bušení kapek o plechovou střechu ukolébává ke spánku, přemítám o tom, jaké asi bude to velké perské dobrodružství, které na mě čeká u hrobu téhle zoufalé nádražní noci.

Přidat komentář